Arn Dresko XIV. Chcípák
„Víš, že jsem neseděla za volantem od té doby, co jsi mě přepadl. “ utrousila jen tak mimochodem.
„Nevím. “ zadrkotal jsem já.
Arn Dresko XIII. Bez obřadu
Jenže, co by to bylo za trestnou výpravu, kdybych během ní nemoh kolem sebe dštít cigaretovej kouř. Protože jsem se nejdřív chtěl zbavit mladýho, nemoh jsem sjejich pořízením čekat, až do města.
Zastavil jsem u první putyky, kterou jsme cestou na staveniště potkali, a vyběhnul pro cíga. Ani jsem nevypínal motor.
Arn Dresko XII. Na trestnou výpravu
Začínalo toho na mě být moc. Kdybych moh, zdrhnul bych. Jenže já už neměl vůbec kam. A navíc jsem celou tuhle situaci tím neuváženým zabíjením vygradoval tak, že byla bez dalších vražd neřešitelná.
Arn Dresko XI. To mě poser!
Takže jsme zase nejdřív jen tak mlčeli a kouřili. Kdybychom byli nekuřáci, bylo to děsně trapný, ale takle jsme prostě byli dva lidi, co si beze slov vychutnávají cígo. Úplně standardní situace.
Když jsem si chtěl zapálit další, zjistil jsem, že mi zbývají poslední dvě.
Arn Dresko XI. Romantik
Stál jsem tam nad ní s košilí potřísněnou krví jejího starýho a jejího tušenýho milence a ona si mě v klidu mlčky prohlížela. Pak otočila hlavu tak, že musela vidět kožeňákovu mrtvolu.
Začínal jsem být už docela nachcanej, takže mi myšlení začínalo dělat maličko potíže. Mlčel jsem a snažil se vymyslet, co dělat.
Arn Dresko IX. Probuzení
Měl pekelně tvrdý kosti. Takže jsem se asi v půlce vysral na řezání a tu kost prostě zlomil, protože jinak bych na tom strávil snad deset minut. Dlaň mu zůstala viset za kus nedopižlaný kůže.
Kožeňák by mi nikdy nedovolil odvést takle lajdáckou práci.
Arn Dresko VIII. Hrdina a padouch
Děsně jsme zmokli i za tu chvíli, co jsme běželi kautu. Mladýmu to párkrát zdechlo, protože blbě řadil, jak byl vyděšenej. Nevyčítal jsem mu to. Sám bych to, po tom všem, nedal líp.
Arn Dresko VII. Pan Dresko
Venku se odehrávalo takový povětrnostní peklo, jakoby měl ráno nastat den posledního soudu.
Přikrčenej u zdi jsem kouřil už třetí cígo, když se ze tmy vynořila světla jeho osobního tanku.
Nevjížděl ani do garáže, ani do vjezdu k ní. Byl tak dychtivej najít svoji ženu mrtvou, že to zapíchnul u chodníku.
Arn Dresko VI. Úděl
Byl jsem docela vyčerpanej, takže jsem se složil vedle něj a bylo mi fuk, že se rochním v jeho krvi.
Zíral jsem do stropu a nebylo mi ho líto. Bylo dobře, že umřel. Bez něj byl svět lepší místo.
Arn dresko V. Poslední otázka
„Švihej na horu,“ a strkal mě před sebou jak neposlušnýho haranta na hambu.
„Dyť jo, kurva,“ nesnáším, když se mnou jedná jak s děckem.
„Jdeš pozdě, tak, kurva, nedržkuj nebo přísahám, že ti rozšmelcuju palici a udělám to sám,“ a vlepil mi ten svůj zkurvenej pohlavek.
„Co uděláš sám.
Arn Dresko IV. O nás
Pokud se schyluje k nějakýmu osudovýmu životnímu zvratu, je skoro jistý, že budu na balkoně. Když jsem na balkoně, kterej je dost vysoko na to, abych se moh při skoku z něj zabít, přemýšlím jak skočit tak, abych přežil. Úplně ideální je, když jsou pod ním stromy. Milionkrát jsem si říkal, že by bylo skvělý, kdybych se dostal do situace, kdy by mi nezbývalo nic jinýho, než se vrnout do větví, jestli bych to dokázal, nebo odevzdaně zůstal a čekal, co se mnou bude.
Arn dresko III. Anabáze
Přišla mi SMS, že taxík stojí před barákem. Hodil jsem do sebe ještě jednoho panáka a šel.
Sednul jsem si na sedadlo spolujezdce, a když jsme se rozjeli, vytáhnul jsem si krabičku cigaret a zapálil si.
„Co to, kurva, děláš.
Arn Dresko II. Děvky, drogy, chlast
Dopil jsem to kafe. Při posledním loku jsem přes zuby procedil pár zrníček a podrtil je mezi zubama. Pak jsem si zapálil a šel si nalít panáka whisky. Byl jsem děsně nervózní, protože jsem netušil, co mě ten večer čeká.
Arn Dresko I. O počasí
Venku začínal podzim a zapadalo slunko. Seděl jsem v kuchyni a zíral do hrnku s kávou.
Pozoroval jsem v tý setmělý hladině svůj odraz. Díval jsem se sám sobě do očí a snažil se v nich najít odraz svý tváře.
Arn Dresko VIII. První i poslední ráno
Po takový noci nemohlo ráno vypadat hůř. Šel jsem ulicí plnou opuštěných průmyslových budov. Město bylo zastřený mlžným oparem. V dálce přede mnou se tyčily jen kontury centra.
Arn Dresko VII. Ubránit se psu
Cestou nabar jsem cítil slabost vnohách. Měl jsem děsně nepříjemnej pocit vzádech, jakoby mi je pomaličku provrtávaly kulky, což bylo naprosto zcestný, protože ten člověk nebyl ztěch, co by si špinili ruce.
Byl jsem děsně šťastnej, když jsme se konečně doploužili kbaru, o kterej jsem se mohl opřít a taky si vzrcadle hlídat, co se za mnou děje.
„Co to, kurva, bylo.
Arn Dresko VI. Rozhovor
Musel jsem mít vážně nějakou menší mozkovou mrtvici, protože těsně po tom, co mi došlo, o koho se jedná, mi oči neovladatelně sjely na její výstřih. Možná to bylo něco jako restart a následný spuštění systému vnouzovým režimu. Normálně je to něco jako tik. Jsem si jistý, že to tak má každý chlap.
Arn Dresko V. Jako Fred
Rozhodně jsem ji nechtěl nasrat nebo ztrapnit, ale byl to prostě jeden ztěch dní, kdy si dělám, co se mi zachce, ať už je to sebe větší demence.
Sebral jsem pakl peněz a zavolal si taxíka. Bylo sice teprve něco kolem šestý, ale byli jsme domluvení, že se sejdeme před hotelem, kde se ta šaškárna konala, už v sedm a dovnitř půjdeme společně. Jenže já měl před sebou ještě fůru práce.
Arn Dresko IV. Poslední okamžiky před večerem
Po dvou skleničkách toho portskýho na lačno jsem si začal pouštět písničky. Byl jsem najednou vděsně povznesený náladě a přešel mě i hlad. Měl chuť jenom pít a kouřit.
Poslouchal jsem takovej indie psychedelickej rock.
Arn Dresko III. Jak jsme se seznámili
Potkal jsem se s ní v takovým tom baru pro lepší lidi. Mí noví lidi do jiných podniků ani nechodili. Seděla vedle mě, ale já si jí ze začátku moc nevšímal. Měla na sobě takový to děsně volný a dlouhý tílko, co padá přes ramena, a upnutý rifle.
Arn Dresko II. Ranní rutina
Dal jsem jí pusu do vlasů a odešel do kuchyně. Snažit se ještě usnout, už nemělo smysl.
Zapálil jsem si cigaretu, otevřel okno a sednul si na parapet. Děsně často jsem takhle sedával a díval se na město.
Arn Dresko I. O dětství
Bylo něco kolem pátý. Nemoh jsem spát. Vzal jsem telefon a zkontroloval, jestli náhodou není někdo on-line. Vedl jsem svým způsobem neskutečně prázdnej život.
Arn Dresko X. Do města
Nemůžu říct, že bych nastoupil, jakoby se nic nedělo. Trhnul jsem sebou, jako všichni. Přestože jsem tu ránu očekával, nebyl jsem na ni vůbec připravenej. Chvíli jsem společně sostatníma zaskočeně zíral směrem, odkud se ozvala, a až pak chtěl nastoupit do MHD.
Arn Dresko IX. Z popela
Vstávání zpostele sice ještě maličko bolelo, ale nebylo to nic, co bych už neměl přežít. Vyplížil jsem se zhotelu stím, že už se tam raděj nikdy nevrátím.
Koupil jsem si kuřecí bagetu. Vpodstatě to byl pěknej humus, ale mně to stačilo.
Arn Dresko VIII. Třetí probuzení hrdiny
Neuhořel jsem, ale nejraděj bych umřel. Bylo mi zle jako bych sežral kýbl popela a zapil to litrem octa. Na sušáka jsem zkohoutku vypil moře vody. To pro změnu bylo jako bych sežral kamení – tak byla těžká na můj žaludek – takže jsem ji obratem vyhodil do záchodu a odpotácel se zpátky kposteli.
Arn Dresko Vll. Po loupení
Najednou jsem měl děsnej strach. Ne že bych se bál, že mě chytnou. To vůbec. Děsilo mě to, že jsem vlastně netušil, co dál.
Arn Dresko VI. První loupení 2
Když jsem vycouvával, sundal jsem nákupní vozík, kterej zaparkovala u kufru. Než jsem si zvyknul na spojku, trošku to cukalo. Ta ženská musela být snad vkomatu, že ji to nevzbudilo. Maličko mě to trápilo, protože kdyby se neprobrala, nezbylo by mi, než sebrat jí trapně aspoň nějakou hotovost.
Arn Dresko V. První loupení
Vdevět hodin jsem už postával na parkovišti před nákupním centrem. Tak nějako kolem osmý začalo maličko sněžit, což samo o sobě bylo děsně vhod, ale teď už sněžilo vážně hodně a taky docela foukalo. Naprosto dokonalý podmínky kloupení.
Netrvalo to ani nějak zvlášť dlouho, než se na parkoviště vyřítila taková ta noblesní panička snatřískaným vozíkem.
Arn Dresko lV. Příprava na první loupení
Objednal jsem si sklenku vody a hranolky. Měl jsem před sebou náročněj den. Ani na vteřinu jsem neměl v plánu jít a oloupit někoho jen tak zplacu. Potřeboval jsem se najíst a mírně vystřízlivět, abych to všechno moh promyslet.
Arn Dresko lll.
III. Zásadní životní rozhodnutí
Sed jsem si ktakovýmu tomu kulatýmu intimnímu stolíku až úplně vzadní části baru. Potřeboval jsem klid a soukromý, abych si moh rozmyslet, co dál. Fakticky jsem byl bezdomovec.
Arn Dresko: Příběh z-nouze mstitele
I. První probuzení hrdiny
Myslím, že to všechno začalo tím, že jsem se vzbudil na balkóně. Takovej balkón je dost hodně významná část bytu. Můžete být už venku a zároveň ještě doma – pokud teda na rozdíl ode mě nějakej byt máte.
bila mě do prsou a bylo to jako dusot hříběcích kopyt
někdy myslím, že je jen tělo
ze kterého něco vyrvalo všechen cit
když s někým žijete všechno se děje rychleji
básně
Dětská hřiště jsou tady jen výběhem pro psy a útočištěm pro bezdomovce
Když se nenajím, než jdu spát
neustále se během noci budím
- děsí mě, že ve spánku zemřu hladem
Spávám s otevřeným oknem
O vědomí a dvou v superpozici
moje oči
jsou nora
tunely vedoucí tak hluboko za prostor
moje vědomí
za chyby se raději trestá, než aby se z nich poučila
dokázala to
myslím, že jsem ji konečně přestal milovat
ale zničila tím sama sebe
a koloběh vody se ustal