Písmák Doufám, že přijdeš
hvězdy proměněné mrazem na klubíčka z vaty letí na zem
tma spletená světlem luceren se chvěje v nejistotě
doufám, že přijdeš, prázdnotu plnit nadějí může jen blázen
vůbec mi nepomáhá nahoru dolu hýbat prsty v botě.
Vesna a Ávie
plastových sedm a půl libry masa
chlapeček ve snu líbal Vesnu, klasa.
prodavačka loudí na tom malém idiotu
vtipnou notu
Bar U kokota
Divadlo času
stesk bez ocasu
mám chuť tě vypít celičkou
dnes svádím boje s ledničkou
zbytný sběr
ruka se plazí po těle
jak had, chtivě i nesměle
a sirky ležej na stole, jak
parta ubožáků v obrněným trasportéru
Housky
houskový talíř
s oblohou plnou salámů
vypíná rozhlasové vysílání podél stěny
u trávy bez psích značek stojí čtyři ženy
Modrý muž na rudém pozadí
modrý muž na rudém pozadí
míjí ho špalír žlutooranžových světel
muž zvedá ruce jako když chytá dítě padlé z oblohy
nalevo nápis - cedule Autodíly
Plápolálilá
plápolálilá lilllááá oheeeň a kreslí ssstíny
na zdi plné plakátů, na zem plnou špíny
na nos na tvém nosu, je nosem dík stínu
piju čaj, za hudby sfér s tebou splynu, splynu, plynu
Písmák je hrozně nepřehlednej
Na stupních vítězů
až budu geniálně sám
stupínek ke slávě mokrý od hadru a preparátu na podlahy
osoba s šátkem s cípy nahoru
Na střechách
a) ve stínu komína
schoulený do stínu komína
topím se v tichu
kouř budov okolních kreslí můj nekuřácký paradox (i do očí)
kuře tabasco
nejveselejší na kuřeti
je míchaný paradox na slanině
s pořádnou dávkou tabascové omáčky
dopiješ pivo, v bufetu americké provenience
Můj minimalistický přítel
byl tak minimalistický
můj host
že nepřišel (žel)
stačilo v mé hlavě, jako by byl
Tokyo
když už se
probouzíš
Tokyo
na sakury hoď trochu sněhu taky, jo
Ukončený svět
prohlašujeme svět za ukončenou kapitolu
aeroplány naposledy vrčí
odteď už jenom duše ve svém dušoprostoru
kde všechno mlčí
Jabušiho hra
Jabuši se oblékne do svátečního
napije se
a vyjde do polí
pozdraví slunce a protáhne se
Tiché pivo
V naprosté tichosti dopadl na asfaltovou zem. Voda cákla do vzduchu do výšky asi třiceti centimetrů.
Všechny hvězdy v dosahu svých reflektorů zamířily na tu scénu a měsíc režisér se jal ji okamžitě natáčet.
Výraz bolesti a výkřiku.
Šanson mezi paneláky
sedmnáct panen s vodovody
hadrem a koleny žulové leští schody
ve výstavním, už léta jetém paneláku
s popisnými čísly 321, 322 a 325
Žlutá květina
Sedí na židli a svírá žlutou květinu
má v srdci Central Park, je třicet ve stínu
a Brenda Boykin zpívá „love is in town“
co stalo se, se nestane
Nad soumrakem mojí duše
Těžítko
Nad soumrakem mojí duše kluše Venuše
já kabátek si pletu s bourcem z moruše
skleněný svět těžítka na mém stole
Dívka z Ipanemy
mlčela dlouho, neměla ráda změny
skůtr a trh a růže Ipanemy
já mazlil lyru ona mé chtivé rety
já sypal lásku, ona sůl na filety
Muškáty pana Rubika a další písmenka
Králíček
králíček seděl vobývacím pokoji
můra vědoma si svojí nepolapitelnosti nesmyslně kroužila kolem látkou potaženého stínítka lampy
plyn unikal
Můj osobní bůh
Jsem rád, že skončily časy, kdy lidé museli boha hledat. Kdy museli docházet někam, aby se s ním sešli, kdy museli vybírat mezi spoustou pohledů a názorů a informací, který ten bůh je vlastně správný. Naše postmoderní doba, jak jí říkáme, tohle všechno vyřešila. Po walkmanu, internetu, i-podu, červeném paprsku, modrém paprsku, muselo přijít něco víc.
Král elfů
Já budu králem v zemi elfů
v napjatých pažích luk a štěstí svého národa
hranicí bude řeka, která nevysychá
a sýček nad pasekou dá nám dobrou noc