Písmák Továrna na paštiku 1/3
Bylo jedno obrovské město a mrakodrapy vněm sahaly až knebesům. Zde žilo na deset milionů lidí úplně nevědomky, že pod chodníky, silnicemi a budovami leží ještě jedno město. Mnohem rozsáhlejší, plné tunelů, bočních odtoků a úzkých trubek. Vtomto temném, přidušeném světě kvetla civilizace krys.
Továrna na paštiku 2/3
Štístko byl dvouroční krysák a celý svůj život prožil jako tovární úderník. Již od dětství jezdil společně se svými bratry vyrábět paštiku a rychle se zaučil na lisovně. Cítil se hrdý na to, že mohl žít a pracovat jako dělník. Celý vesmír dával smysl, připadal si nejužitečnější krysou vkanále.
Továrna na paštiku 3/3
Když ráno dorazili dělníci do továren po celém kanálu, údivem užasli. Na dopravnících nepřijíždělo naporcované maso, ale zohavená těla jejich přátel skrvavými nápisy na těle jako lež, svoboda, otroctví, prasata a totální válka. Úderníci se poprvé ve svém životě začali ptát, co to všechno znamená. Chtěli odpovědi po krysím starostovi a prasatech, ale ti nebyli ze šoku schopni vůbec komunikovat.
Orkové: Válka s netvory (část 7.)
Kdysi mi šaman Turluk vdobré náladě vyprávěl, že lidské a orkské rase přináší číslo dvanáct štěstí. Zatímco lidé věří, že štěstí čísla dvanáct pochází od jejich dvanácti bohů. Orkové číslo dvanáct spojují sdávnou událostí, která se zapsala do historie a změnila vývoj dějin.
Ne vždy se orkská rasa vyznačovala bojechtivostí a kultem válečníků.
Orkové: Válka s netvory (část 6.)
Na Sekerově mi nic nechybělo. Dostal jsem tolik jídla a pití, o kolik jsem si řekl. Jedl jsem pečená kuřata, husičky a to nejlepší vepřové maso. Všechny ty dobroty jsem zapíjel hustým pivem, vínem nebo velmi silnou kořalkou.
Orkové: Válka s netvory (část 1.)
Zrození Vznešeného
Písečná bouře bičovala vyprahlou Pustinu a vítr se divoce proháněl mezi skalisky. Ostré skály se tyčily knebesům a zrníčka písku ošlehávala černou žulu. Život vPustině už před tisíci lety prohrál svůj boj o holé přežití a nezbývala zde nic než prázdnota. Nepršelo zde již celé věky.
Orkové: Válka s netvory (část 2.)
Šaman Turluk
Život píše knihu, ve které jsme všichni jenom postavami. Někdo je natolik významný, že dokáže změnit celý příběh. Jiný se jenom mihne vté velkolepé hře a nezanechá za sebou téměř žádnou stopu. Někdy se však najde někdo, jehož posláním je vyprávět příběhy jiných, významnějších osobností, než je on sám.
Orkové: Válka s netvory (část 3.)
Armáda Vznešeného
Po vyprahlé planině táhla otrokářská karavana. Kolem se rozkládalo zátiší zčerných skal ošlehaných větrem a trsy suché trávy spodivem vykukovaly zpod kamenů. Tohle byl svět Pustiny, tvrdý a neúprosný kraj pro všechny zbloudilce. Pouze ostrý vítr se radostně proháněl mezi skalisky.
Orkové: Válka s netvory (část 4.)
Válečník Kerduba
Sbalil jsem si rychle ranec se skromným jídlem a jen votrhaném plášti se vydal do velkého světa, který patřil válečníkům. Netroufal jsem si pomyslet, zda ještě jednou uvidím doupě šamana a samotného Turluka. Ve skrytu duše jsem si to přál, vrátit se a vidět udivený výraz toho bastarda.
Mým společníkem se stal válečník Kerduba, jenž se tvářil ještě více kyseleji než já.
Orkové: Válka s netvory (část 5.)
Magov
Zpanenské přírody před námi vyrostl slavný Sekerov. Od dávných časů sídlo všech náčelníků Salanů. Kouř zmnoha dílen byl vidět široko daleko a kolem osady se táhla do všech směrů políčka farmářů. Sekerov bránila vysoká palisáda s hlubokým příkopem a celá osada ležela na vyvýšenině.
Malá úvaha o konci světa
Už několik měsíců si žijeme po údajném konci světa, který měl nastat 21. prosince minulého roku. Mnozí tomu nevěnovali pozornost, jiní mávli rukou a někteří ve skrytu duše doufali, že se stane něco neočekávaného. Prostě konec světa nepřišel, užili jsme si srandu, Američani natočili pár scifi snímků a život jde vesele dál.
Ve službách inkvizitora (1/4)
Příliš času uběhlo od chvíle, kdy jsem si poprvé oblékl mnišskou sutanu a mým příbytkem se stal strohý pokoj ve františkánském klášteře Freisingu, mým jídlem se stala kaše chudých a mým údělem byla služba Bohu. Ujišťoval jsem sám sebe a nejvíce mé srdce, že si to přeji. Snažil jsem uchlácholit srdce mladého člověka, které hořelo po životě a připadalo si jako rozžhavený kus železa v oleji. Ticho a chlad dýchalo ze zdí na mé srdce a každý den byl zápasem ohně vmém nitru sneskutečnou zimou všude okolo.
Ve službách inkvizitora (2/4)
Mistr Frederick se zachmuřil a přestal nadávat na celé město Řezno. Položil mi ruku na rameno a jeho rozzářený výraz pohasl. Najednou jsem vjeho očích spatřil nevýslovnou propast, která mi naháněla hrůzu. Myslím, že tehdy po dlouhé době otevřel svoji Pandořinu skříňku, která měla zůstat voné propasti zapomnění.
Ve službách inkvizitora (3/4)
Opatrně jsem ji probudil a dal ji prst na ústa, aby nezbudila inkvizitora.
„Tomáši, co to má všechno znamenat. “ zeptala se a já nevěděl, co mám říct. Slíbil jsem ji čistou lásku a nyní ji vezl vokovech na jistou smrt.
Ve službách inkvizitora (4/4)
„Buď pozdraven Fredericku, omlouvám se, ale máme podezření, že tvůj služebník byl včera večer ve vězení a navštívil čarodějnici Helenu. Podplatil tohoto muže, který na sebe upozornil na tržišti větším obnosem peněz. Již jsem tohoto dareby vyslechl a všechny indicie vedou kvašemu služebníkovi. Dovolte, abychom se ujistili a již tě nebudeme rušit.
Síla vůle
Eva plynulým pohybem natáhla tětivu luku a nechala utišit svůj dech. Slyšela zrychlený tep srdce, které chtělo lovkyni pár okamžiků před výstřelem vyskočit zhrdla. Teď ne, pomyslela si, měla pouze jediný pokus. Jediná šance pro ni a její hladovějící děti.
Legenda o chlapci z mlhy
Tim otevřel oči a svět kolem něj byl rozmazaný a neforemný. Chvíli zaostřoval, rozhlížel se a nemohl se rozhodnout, zda je mezi mrtvými nebo živými. Nakonec se zvedl ze země a po chvíli se mu vrátil i zrak.
Stál uprostřed lesa, který mu tolik připomínal prales vnárodním parku.
Temná duše
Konrád Schwarz se narodil do řeznické rodiny a od útlého věku pomáhal svému otci zabíjet a porcovat zvířata. Jako malý chlapec začínal skrálíky, selaty a drobnou lesní zvěří a jeho otec, velký a tlustý muž slahví pálenky vruce, ho vždy seřezal, když něco odvedl špatně.
Konrád se řeznické řemeslo učil rychle, ale ve škole vničem obzvlášť nevynikal, snad jen vhodinách přírodovědy, kdy znal anatomii zvířat do posledního svalu a kůstky. Omráčit králíka, podříznout, nechat vykrvácet, pověsit za zadní nohy, stáhnout z kůže, vyvrhnout vnitřnosti a nakonec useknout hlavu.
Grogam: Do poslední kapky (část 6.)
Srůžovým nádechem vycházejícího slunce jsme opouštěli oázu. Splíživým strachem, který nad námi kroužil, jsme za sebou zanechávali poslední naděje na návrat. Již žádný zmužů nebyl žoldnéřem, ale zajatcem pološíleného Talada. Naposledy jsem se ohlédl za několika palmami vdomnění, že je to poslední zeleň, kterou na dlouhý čas vidím.
Grogam: Do poslední kapky (část 5.)
Podvečerní vzduch byl nasáklý krví mrtvých a ticho rušilo otravné bzučení masařek, které hodovaly na vnitřnostech Nayůnců. Ve stínu cypřišů se zdál vyprahlý svět Mrtvé pouště jako poslední zastávka před jícnem sopky. Za námi smrt, před námi brány temnot, mysleli si smrtelníci. Najednou bylo vše přespříliš vzdálené lidské mysli a nepatrná tečka na mapě snázev Hara ležela vúzemí nikoho.
Grogam: Do poslední kapky (část 4.)
Svítání nastalo tak nenadále, až se zdálo, že nastávající den skočil rovnou ze zimomřivého sevření noci. Dva měsíce, zelenomodrý Tratos a načervenalý Galan, ustupovaly znebeského zátiší. Na kameni poblíž tábora chytala ještěrka ranní rosu, která se srážela na kůži a stékala jí rovnou ke koutkům tlamy. Dvě očička jako knoflíčky sledovaly dění vtáboře a jen občas mrkla.
Entita zla
Stál jsem na rušné křižovatce uprostřed města před starou večerkou. Auta projížděly sem a tam, kostelní zvon ohlašoval třetí odpoledne a lidé se vraceli z práce do svých domovů. Žiji v Ivančicích celý život a kdybyste se mě zeptali, která část města je nejrušnější, odpověděl bych vám, že tenhle dopravní uzel města.
Postával jsem tam v teplém kabátě, který mi sahal až po kolena a dokonale odháněl vlezlou lednovou zimu.
Grogam - Do poslední kapky (část 1.)
Kolona zaprášených jezdců jela průsmykem, který je svíral ve svých žulových kleštích jako nicotné červy. Drkot kol, skřípaní špatně promazaných vozů a dupot kopyt rušilo hluboké ticho vyprahlé divočiny.
Grogam vedl skupinu a súžasem sledoval strmé skály, které museli vytesat samotní titáni. Rozhlížel se okolo na žluto zelené kaktusy, zkroucené pouštní borovice, na vysušené trsy trávy čouhající zprasklin balvanů.
Grogam - Do poslední kapky (část 2.)
Zbývala poslední hodina světla a sluneční kotouč se již pomalu začal sklánět za štíty skal. Horkost dne se proměnilo vpodvečerní dusno a teplý fén přestal mučit cestovatele. Vzduchem se linula nepopsatelná vůně nadcházejícího večera.
Lidé a koně unavení dlouhým pochodem se konečně zastavili.
Grogam - Do poslední kapky (část 3.)
Etebarus se díval zpahorku na poklidnou krajinu pod sebou. Ráno bylo studené a foukal podivný vítr, který si hrál smágovými kudrnatými vousy a pláštěm. Na nebi se mísila červeň styrkysovou oblohou a mrazivá noc ustupovala nadcházejícímu žáru dne. Slunce pomalu stoupalo zpoza hor, které obklopovaly rovinu kolem oázy.