Písmák Edison
Naše životy jsou průchod mrtvým polem
naposledy dávám Edisonu sbohem
Vyměním žárovku a půjdu věčně spát
kdyby ses tak mohl, prosím, ještě chvilku smát
Moje věčná telenovela
Vydám knihu s názvem Bumerang.
Až mi jí někde vezmou,
budu strašně moc šťastná a nešťastná zároveň.
Dám do ní sbírku básní
Výbory z Vogonské poezie
Včera u mě v pokoji
přespávali Vogoni
Pokoj zřeli, zaplesali
A hned o něm báseň psali
Unavená duše
TICHO
je můj největší strach
Zastavit se v čase
už nikdy nic nepoznat
Jsem s tebou šťastně
Zapomněla jsem
Že mám hlas Který mohu použít
Jako mrtvá hvězda
Všechno přitáhnu a rozbiji
Jizvy
Když probouzím se
každý ráno v jiný posteli
Jsem si jistá, že
válečný rány už tolik nebolí
Ukradený čas
Když někde ztratíme
poslední stéblo
co drží nás nad vodou
Když pustíme se úmyslně
Někde jsem se zapomněla.
Přes žhavé uhlíky
Vzduchem se zalykám
Těžknou mi kotníky
Mám strach, že nedýchám
Lásko
Lásko
O nic přece nejde
Voníš po heřmánku
Tak tohle zase přejde
Dnešní den
Po betonových panelech
poskakují berušky
motýlí polibky tlejícího listí
létají skrze ploty
Dlouho jsem spala
Vím, že je trochu pozdě se vyjádřit
postavím se za řečnický stolek odvážných
a nervózně mi v tváři zacuká
Tohle jsi určitě nečekal
Proč jsou ostatní lidé důležitější než já
Proč jsou ostatní lidi důležitější než já
Vždycky jsem věděla, že existuje nějaký žebříček důležitosti lidí. Už od mala mě doma učili, jak se pozná člověk důležitý od toho nedůležitého. Taky mi vysvětlovali, proč je tolik důležité, aby byli lidi důležití. Tedy, jen ti důležití, přirozeně.
Proč neumím nepsat o lásce?
Odletěl letadlem na jih
tam kam táhnou ptáci již století
je to dávno
dufám, že slzy po větru k němu též doletí
Oproštění od tématu
Chci protancovat celou noc
v rytmu nejnovějších tanečních barev
tancovat na stole
obličejem k nebesům
Oslava mořského koníka
Oslava mořského koníka
Modravé příšeří pohádek
rozzáří červený svit tvých úst
slibuje navždy podvádět
Ještě neumírám
Samovolně se vznáším
vysním si dny kdy tu bude někdo další
Předávám zprávu od sebe pro mě
"Bude líp" už přišlo, on ty další podvádí obě
Rozchod
v nohách lože růže
zápalná oběť
nastrčené ticho
dřevěný vor
Střelka
Skládám zbraně
tenhle boj jsem prohrála
stupeň vítězů zeje prázdnotou
mramorový piedestal obrůstá břečťanem
Lusknutím prstů
největší paradox
ztratila jsem sebe
a našla tebe
a když ztrácím tebe
Ještě není pozdě
už nemám co říct
a mluvím stále dál
lásku nemohu slovy vyádřit
preventivně mi zlom srdce
proč ti vždycky vyžvaním koho líbám já?
bouře v mojí hlavě
krajkované (s)něhové vločky
tři dny a už mě zase nemiluješ
driftuji k severu
princi, který přijel příliš brzy
smývám si z těla tvou přítomnost
dostat tě z pod nehtů bude obtížnější
vystojím frontu na novou osobnost
nové myšlení, nové doklady a nový šat
drahokam
Jsi můj drahokam
blýskáš mi na lepší časy
odrážíš moji tvář
jsi můj těžký snubní prsten
Nedokonalá
chováš se jako bych ti úkladně zavraždila křečka
já ale vím, že jsi nikdy žádného neměl
neopiješ mě rohlíkem
deset panáků by zabrat mohlo
Pomerančovníky
Voníš po škořici
je to na palici
mou rozkošnicí
tituluješ Večernici
Jednoduše
Jsi mnohem nesmrtelnější než já
jsi ten, co se mi zdá
abych tě potkala dělám co se dá
dokud se dá.
Myška na klíček
Roztáhnout křídla a letět k obloze
To už tu bylo
Zub za zub už nefunguje
Vzhledem k naší rozdílné poloze
Trylek
rozbila se mi prázdná hodina
nad kavčím ránem
odlétáš sinavě do zimy
unášen vrabčím spárem
motýlek
občas mám dojem
že jsem tě ztratila dřív než jsem tě znala
občas mám pocit
že tě stále ztrácím
Chtěla jsem tu zkusit
chtěla jsem to zkusit
stojím na zastávce a mám strach
bojím se že nepřijdeš
víc než toho že přijdeš
OCD
Nikdy bych tě nevyměnila za slovník
ani kdyby vněm bylo hodně slov
jsem dívka plná lesku blesků
Když mně opouštíš pláču abys mě neviděl
Chci tě navždy
Zlomila jsem si srdce o tebe
Nejsem dokonalá
Žárlím
Ale už zase stoupáme do nebe
diebitchdie
Vyškrábu ti oči
A budu se na tebe usmívat
Aby to poslední co uvidíš
Byla moje krásná andělská tvář
Odpuštění?
Nemůžu bez tebe žít
Zavoláš a přesně popíšeš kde mě chceš mít
Já tě chci v posteli
Ve vlaku
Nesměrodatná odchylka
Jsem těžký realista
Ty mě odchyluješ
Pochybuji
Říkáš mi
Tentokrát s tebou
Zase jsi mě rozbrečel
Pokusy
O to, co nebylo
Byly jsme úžasní
Další příliš sentimentální slátanina.
Nevím, na čem jsem
Tvoje noční zář dál šajní
Ve svitu měsíce
Jen se všichni koukejte na ní.
A ty důležité věci?
Dneska večer mám odvahu
Dneska večer tě dostanu
Anebo nedostanu
Když nebudeš chtít
Dveře
Nebaví mě každý den čekat, až se ozveš, že jsi v pořádku
Nebaví mě, že mi nikdy nedáš přímou odpověď na přímou otázku
Nebaví mě vymýšlet si, když se ptáš, proč jsem smutná
Nebaví mě tvoje kecy o definici lásky, co je nutná
Už jsem si stoprocentně jistá. Musíš být gay.
High society urážka
Během posledních dvou vět
Něco co mám a ty ne
Prázdniny
Protože to potřebuji!
dej mi všechno
co mi můžeš dát
nemůže být tak složité
mít mě trochu rád
Přebytečná
Nikoho nehledám
Já půjdu tam a ty tam
Třeba
Až tady nebudeš
Requiem za štěstí
Mysleli jsme,
že to spolu zvládneme.
Mysleli jsme,
že my budeme ti dva.
Necháš se odvát jarními větry
Lásko
Mám strach, že mi zase unikáš
Když ze statusu zamilovanost udělal jsi největší přátelství které mám
Kam to chceš ještě posouvat.
Když jsem ještě žila
Ráda na sebe nechávám čekat
Vypadám pak jako někdo
Na koho se čakat vyplatí
Pravda ale bolí
Tak jsi mi zase napsal. Gratuluji.
Tak jsi mi zase napsal.
Vzpomínala jsem,
ale nenašla jsem žádné výročí,
kvůli kterému by ses měl obtžovat.
Půl na půlnoc
Je půl na půlnoc
Ne to ještě není moc
Ještě tu s tebou zůstanu
Vyprávěj mi nějakou další
Ztracení I.
Byl podzim. Studený vítr proháněl po dlažbě chodníku zlaté a karmínové listí, kapky deště se na nich třpytily jako malé diamantové korálky rozsypané znáhrdelníku bohaté dámy na plese. Slunce bylo tak uchváceno odrazy zkapek vody, které samo vytvářelo, že zapomnělo dál zapadat a červený přísvit noci nechalo čekat trošičku déle než obvykle. Tma však byla neúprosná.
Vyznání
I když jsem nevěřící,
teď se ti, Pane, vyznávám
někdo mi založil klíče k normálnosti
a já teď vážně nevím kudy kam
Panenka
Už mě nebavilo jen sedět a čekat, co se stane a tak jsem se stala tím, kdo roztáčí kola osudu. Zoufalství života na chvíli mizelo, zoufalství smrti si se mnou povídalo a celkově jsem yla na ty dny šťastná. Pak se ale něco stalo, něco, co jsem neuměla pojmenovat, možná jsem jen začala znovu vidět prázdnotu svých dní, ne že by tam předtím nebyla, jen jsem občas chtěla zavřít oči a nic nevidět. Měla jsem štěstí, když jsem oči zavírala, viděla jsem za víčky spoustu kluků, kteří mi nedali své číslo, protože jsem o ně neprosila, ale pak jsem začala vidět jednoho, který mi ho čtyři roky poté dal a já doteď nevím, jestli tím náhodou něco sledoval.
Přeji si, abys pochopil, že ti ta "tvoje holka" dala košem
Maluju si vzdušné zámky
Dojídám piškoty
A tebe taky
Vedu soukromé války
- Ne je převrácené ano -
Jsi tu a máš mě rád.
Nic si se mnou nezačneš, jen si budeme tak hrát.
Něco z toho, co jsi řekl nutně musela být lež.
Vidíš tamhletu vysokou věž.
Nechte alergika houpat kočku v klíně
Jestli jsem jediné místo, kde může moje kočka klidně spát
pak přijmu ji bez váhání.
Mám plno chlupů v klávesnici
a bolest podobnou milování.
Věci zmizelé
Když se podívám zpátky, vidím ve svém životě spoustu věcí, které jsem ztratila. Některé se ztratily samy a kdysi jsem si myslela, že se samy zase vrátí. Byla jsem velice naivní. Některé se ztratily samy a já jsem na ně už nemyslela, některé prostě zmizely, já jsem nebyla schopna určit jak a myslím, že ani ony už by to po těch letech nebyly schopné říct.
Někdy bych si přála
Někdy bych si přála
mít člověka, coby mi mohl rozumět.
Někdy bych se hřála
v jeho náruči by byl celý svět.
..
I.
Od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděla, co jsem pochopila ty myšlenky, co jsi nad náš věšel jako ty pestrobarevné skleněné trubičky zakroucené a otáčející se ve větru, které neumím pojmenovat, ale hází ve světle nádherný odlesky, v tom jediném prvním a jedinečném okamžiku jsem věděla, že jsem odsouzena tě milovat.
Vlastně to nebyl náš první okamžik, ale byl to první okamžik, kdy jsem zjistila, že jsi. Nevidím v tom rozdíl a jsem si jista, že ty též ne.
Moje hvězda
Ignorancí k lepšímu světu
Dokončuji svou možná předposlední větu
Protožes mě nechal stát
Hádám že už mne nemáš tolik rád
Fakt a upřímně mne zajímají osudy cizích lidí
Párkrát
- ani o chlup víc -
jsem tě měla.
Teď mi vykládáš,
Extra produktivní dvoudenní
Jsem líná zvedat ruku k ústům a tvářit se překvapeně
Ano, je to tak, dneska ráno jsem zase vstala
Ale přiznávám, že jen kvůli budíku
On by mě jinak neměl rád
Kafe
Dnes klepu nohama
a píšu báseň
Oči mám velký
asi jako bazén
- Čekání -
Řekni mi, že mě miluješ
já ti potom povím taky jednu lež
Sluneční paprsky šikmo padají
fontány vzhůru vodu stříkají
Ztřeštěná - Rozumný
SAMA SPOLU SÁM
Na stěně za mnou jsou vlčí máky
Topím se a nemohu dýchat
Neříkej, že to tak cítíš taky
Přesto tě stále miluji.
Naše krásná
milovaná,úžasná
nikdy-se-nemýlící
Bellinda
Náhlý nápad.
Daruji ti něco, co už není.
Dám ti na památku svoje tajné snění.
Nechodila jsem s vojákem.
Dáváš mi do ruky zbraň,
která ještě nebyla použitá.
Potajmu doufám,
že ta mausrovka zanáší,
Inkoust
Půl jedenácté
čas na vychladlý čaj
tvá chapadla se kolem mě zase omotávají
Nezvládnu přežít další den
Výbory z Vogonské poezie, část druhá
Na posteli básně od Nietszcheho,
ty co jsem je nechtěla tenkrát číst.
Najednou mám strašně moc pocit,
že bych měla nosit jiné brýle
A to to není tý mamince líto, když jí odchází děti?
"To není žádná maminka a nemá žádný děti,
to je kočka a má koťata
a tak to u koček prostě chodí. "
ale už neřekneš, že to tak chodí i u lidí,
Najednou
A najednou máš
takovej strašně divnej pocit
Jako když třeba sedíš celej den na gauči
a přemýšlíš, proč jsi ještě neodešel,
Jinovatka
Otci na auto jsem načrtla
Ikarův pád,
bylo to dnes v podvečer
než jsem šla spát.
Nebuď zklamaný!
Nebuď zklamaný
Nebuď zklamaný, že nebrečím
Nebuď zklamaný, že nebrečím, když mě opouštíš
Nebuď zklamaný, že nebrečím, když mě opouštíš, zklamání bych spíš měla prožívat já
Kancelář
V průhledných deskách
leží průhledná kopa papíru
čeká, až přijde na řadu
a nehledí na mou nevíru.
- Nenazváno -
Ach, pane Seiferte,
krásné píšete básně.
Ale kdo dnes je čte.
Kdo ztěch lidí, co je čtou,