Prádelna

Tři úplně stejné paneláky v zákrytu. Mají každý dvanáct pater a jen jeden jediný vchod. Dva výtahy, malý osobní a velký nákladní. Co patro, to dlouhá, temná chodba, na každé straně jedenáct dveří, to máte dvaadvacet bytů na patro, při dvanácti patrech je to.

Prach

Prach jsi a v prach se obrátíš. Takže pokud žijeme vědomě, je náš život naplněn usilováním o kvalitní prach.

Otcové naši

„Tady mě táta ksobě vždycky přitisknul, tváří na tvář, než mě vysadil zauta,“ zastavila se Kateřina před školou. Po široké, dlážděné cestě tam proudily do hlavního vchodu pestrobarevné postavičky staškami všeho druhu. Kateřina měla ve tváři vzdálený úsměv, který nepatřil nikomu, ani mně. „Škrábal, kolikrát, nestihnul se ráno ani oholit…,“ doplnila, přivírala oči a sklopila hlavu, jako by chtěla té vzpomínce dát kontury a barvy.

Boží hlas

A tehdy jsem uslyšel Boha, jak mne zatracuje. „Zabil jsi nevinné zvíře, nespadne jediný vrabec na celé zemi, aniž bych o tom nevěděl, tak praví mé Slovo“ Pocítil jsem strach před svým Stvořitelem, před velkým Zákonodárcem. Jeho hlas mne tepal celé dny, On je to, kdo určuje dobré a špatné, On soudí a trestá viny a já nesu vinu. Zabil jsem ta koťata, jejich matku jsem nikdy u domu nechtěl, nijak jsem se nepřičinil, aby se zde usadila, nechtěl jsem ji tady, dopředu jsem se zařekl, že ji nebudu živit ani jinak podporovat.

O něm

Jak se jen ta tíha a krutá bolest zvyšuje s každým dalším přečteným slovem, větou. Měl o sebe strach, že než se dobere k závěrečnému pozdravu, neunese své pocity. V duchu si je pojmenovával: prázdnota, samota, opuštěnost, ztráta, zrada. měl by tam zařadit i zradu.

Průšovo neštěstí

Ale jo, něco se stalo, to se pozná. Ukázal jsem na Vaněru véčko a k tomu jsem přidal povinné: "Dvě. " Jenže Průša, sedící naproti mně, řekl: "Já si dneska nedám. "
A to bylo to znamení, že se něco stalo.

Z deníku otce

A tak ano, jistěže jsem zakřičel "Konečně. ", když se mi narodil syn. Protože už jsem měl připravený seznam a byla by škoda, kdyby zůstal nevyužit z důvodu synova nenarození.
Ten seznam byl mé všechno, pečlivě sestavený za největšího soustředění a s pohledem upřeným do dálky.

Nejhodnější člověk

Jsou to protichůdné proudy, na jedné straně přeju Průšovi, aby už konečně u nějaké ženské pochodil, strašně mu to přeju, na druhé straně bych mu nejradši dal po hubě, protože si za tu svou samotu může sám.
To se ví, že mi to není jedno, Průša je ten nejhodnější člověk na světě a když to říkám já, druhý nejhodnější na světě, tak to má váhu.
Jenže přes hubu mu dát nemůžu, stejně by to bylo k ničemu a tak pořád poslouchám to jeho: "Nechci o tom mluvit. ", tohle on říká pokaždé, když se zablýskne na vztah.

Průšovi všechna čest

Kolem a kolem vzato, převypravuji jen hluboké a moudré příběhy, a pokud náhodou ne, tak alespoň zajímavé, proto nesmlčím ani pozoruhodný zážitek, který mi zprostředkoval věčný dealer Průša. Ale abych uvedl aspoň minimální reálie, tak už od patnácti chodím do parku krmit holuby, jako přípravu na stáří. To je důkaz mé moudrosti a prozíravosti. Mám zde svou lavičku, na které po odpolednách sedávám srohlíkem.

Přeskočení

Nějakou dobu jsem si i myslel, že se Průša do města už nevrátí, ale ne, přijel, vrátil se. Pořád ho to táhlo někam do Indie, říkal, že je to strašně silný, že je to jako volání, ve dne v noci že slyší volání. A že jestli má nějakou životní otázku, tak na ni najde odpověď jedině tam. Takže dal v práci výpověď a odletěl.

Lída

Lída je hezká žena s krásnou postavou, jen není zvyklá přemýšlet samostatně. Když si ji vezu v autě na chatu, tenhle její nedostatek mi nevadí. Nejedeme tam kvůli myšlení. Cesta rychle ubíhá.

Hastrman

Rybářů je, ach ouvej, těch je. Tak proč by zrovna tuten nemohl být také Rybář. To si jich navymýšlí všelijací spisovatelé, ale tenhle Rybář je pravý, jak by nebyl, když každý den chodí Ostruhovou dolů a hvízdá si.
Šedivé vlasy, zelený fráček, bílé punčochy, střevíce s přezkami, a tak dále a tak dále.

První oběť

"Nechci. Já to nechci" řval Průša, protože mu to s tím virem přerostlo přes hlavu. Kolem krku měl čtyřikrát obtočené špekáčky. Z každé kapsy mu čouhala lahev myslivce.

Spokojení

Spokojenost – o to tady běží, pánové. Za tím jdeme, to je náš prvotní cíl. Mít svou židli, svůj stůl a svůj příběh. Postavili jsme si svůj dům, vykachlíčkovali koupelnu a do garáže zaparkovali své auto.

Průšova láska

Málo se vidí taková oddanost, jakou byl obdařený Průša. Jediná jeho vyvolená od věku, kdy sám sobě sahal sotva po kolena, byla Anička Šiktancová.
A já vyrůstal vedle něj, takže jsem celý jeho životní příběh sledoval. Anička nebyla můj typ, takže jsem Průšovi držel palce.

Průša pláče

Silný klip, jinak by Průšu tak nevzal u srdce. Ne, fakt u něj ronil slzy, sebralo ho to. Prostě nějaký táta natočil setkání dvou chlapečků, tak asi čtyřletých, jeden černoušek a druhý běloušek. A ti dva chlapečci se na té ulici objali a hladili se, měli se rádi, no.

Smutné povídání

Tak tak, sbírám, jen sbírám příběhy. A někdy mi přeběhne mráz po zádech. Průšův příběh, který jsem sledoval od jeho počátku, je mrazivým mementem sobectví. A jeho zveřejnění je míněno jako smutné připomenutí toho, jací jsou lidé.

V poslední chvíli

Já už jsem k té ženě blíž, než by se žádný z málokterých chlapů vůbec odvážil pomyslet. Sedíme vedle sebe v zahradní restauraci, naše nohy se téměř dotýkají. Kdybych se tak odvážil. mám nebo je brzy nebo co je vlastně.

Chybělo málo

Možná a skoro určitě si ani zdaleka neuvědomujeme, jaké jsme měli štěstí, že se oné sto dvacáté osmé noci Noe převaloval na pryčně a nemohl usnout. I vstal Noe. abych tak řekl archaicky. a vyšel na palubu.

Na náhrobním kameni

Můj dvoustý třicátý hřbitov a po dvousté třicáté velké nic. Hledal jsem a hledám, ale nic než tupé prázdno a absolutní rezignace, nic jiného na těch šutrech nečtu. Plešatí, invalidní andělé a přiotrávené holubičky vroubí zlatá písmena bez chuti a zápachu, jak tisíckrát vyvařený sáček čaje.
Kde jinde potom hledat samu podstatu umírání, kde jinde pátrat po zvuku hrany, která zvoní, té hrany, jež je onou čarou, dělící život od smrti, břitvou, jež přetíná tepnu.

Průšův boj

No a bylo to hodně temný kolem stolu. Seděli jsme u piva a stísněně čekali na nové zprávy o nehodě. Jen Průša šířil pochybnosti.
"Červených oktávek je, to nic neznamená.

Života brázdy hluboké

To bylo jasný, úplně jasný, že se něco děje. Hned bylo vidět, že legrace stranou. Průša se třásl a byl v transu. Znám ho přes čtvrt století, tohle jsem ale nezažil.

Dobro

"Bože můj, co zas. " tohle jsem vykřikl, když na mne Průša začal mávat přes sklo. Já byl na ulici, on seděl v Sedlárně.
Patří to Salačovi, je to bufet a cukrárna dohromady, je tam dlouhý pult, rozdělený přepážkou na dvě poloviny, u jedné dostanete všechno od masa, u té druhé jsou dorty a káva.

Průša se ptá na sex

To se mne Průša jednou zeptal: "Jaký to je, mít sex. ale jako opravdu, s ženskou, jaký to vlastně je. "
Řekl jsem: "To je ti Průšo něco, co se těžko dá popsat. Úplně tě to pohltí, máš pocit, že se vznášíš ve žhavé lávě, která žhne, ale nepálí tě, jen tě tak zlehka hladí.

Krutě se jí to nevyplatilo

Krutě se jí to nevyplatilo, a to jsme se na začátku milovali skoro bestiálně. Její zamilovanost vyšuměla o něco dříve a díky tomu si začala namlouvat, že mám chyby.
To samo o sobě je pro chlapa urážlivé, zvláště když žádné chyby nemá, jenže ona své výčitky ztopořila tím nejpitomějším způsobem, jaký bylo možno v našem dva plus jedna vymyslet.
"Tohle by můj otec nikdy neudělal.

On, ona, ono...

Dole se otevřely dveře a vstoupili dva lidé. Žena s nákupní taškou v ruce a kabelkou přes rameno. Muž rovněž nesl tašku, plnou potravin, které před chvílí společně nakoupili. Stoupali po schodech do prvního patra a chodbami paneláku se nesla jejich spokojená konverzace.

Otec roku

Blíží se termín odevzdání výsledků a to je důvod, proč cítím nervozitu. Jsem nerad, když mi někdo vytýká špatnou práci. Teď ale vážně nevím, kde začít. "Otec roku", debilní téma do novin.

Slibuji

Slibuji, že až má milovaná manželka porodí dítě, budu se o něj starat, jako by to bylo mé vlastní.

Matka

Co chcete aby více otřáslo matkou, než když jí řeknou, že její syn měl těžkou nehodu a nedávají mu velkou naději. Běžela plna strachu do nemocnice, dole se vyptala, kde najde smysl svého života, snažili se ji přesvědčit, že k němu nesmí, až šel kolem doktor a vzal ji tam, kde možná vše končilo. Ale to si ona nepřipustila.
"Paní Šebestová, musí mít absolutní klid, ale opravdu absolutní, nebudu vám nic nalhávat, váš syn na tom není dobře," řekl doktor ještě přede dveřmi.

Moje láska

Má chyby, jako každá žena, ale když milujete, hodně vydržíte. Láska je funkce, do které zadáte takové proměnné, jako slepice, hysterka, koza a pomocí dosud nevysvětlených operací vám vyjde, že bez ní nemůžete být.
Takže. , toho večera se ke mně přitulila a zašeptala mi do ucha: "Miláčku, já vím, že toho máš moc, tak tě nechci ještě zatěžovat.

S Průšou už nikam nepojedu!

Hned druhý den v kempu u Lužnice jsme s Průšou zašli přes les do vesnice a zasedli jsme na chvíli do hospody. Potom jsme se stejnou cestou vraceli k řece. Trochu se mi motala hlava, ale směr jsem udržel.
Průša rovněž udržel směr, ale neudržel sám sebe v mezích slušnosti nebo snad přiměřené nevšímavosti k lidem okolo.

Už zase kope

"Hele. ", sykla Jana, "hele, už zase kope. "
Martin přiložil ucho na břišní stěnu a čekal.
"Jo, jo, jo, jo.

Komu lžu?

Ano, andělé chodí občas mezi lidi. Dostali pověření, tak jdou. Mně povídá: "Dneska se ještě nic neděje, ale od zítřka uvidíš vždycky a všude světlo. Takže si pamatuj, když to bude světlo červené, tak zbývá někdo, komu lžeš, jakmile se změní na zelené, není na světě nikdo, komu bys lhal.

Taková konverzace

"Marie, děkuji ti za tvé vyznání. Cítím to podobně, jen si příště prosím dej pozor na vyjmenovaná slova. "
"Milá Maruško, také si dovedu představit náš společný život.

Tatínek

Ježíš, já jsem tak nervózní, tak strašlivě nervózní. Tak je to pravda, budu tatínkem. Prosím vás, řekněte, že se mi to nezdá, ne, je to skutečné, tady ta chodba, ti doktoři a sestry všude kolem, já budu tátou. Čekám venku, nechtěl jsem být u toho, a Marie také ne.

Hodina klavíru

Ku podivu pro nás, bývalo v těch časech zvykem i velmi malým žákům říkati studente a vykati jim.
"Nikoliv, zpět. Znovu a lépe. Držte se prosím not a ne svých představ, studente," pravil pan učitel.

Pomíjivost

Namazal jsem si chleba máslem a zjevila se mi pravda. Vše pomíjí. V houští objevíte zbytky sklepení a v představách vidíte dům, který zde kdysi dávno stával, vidíte staré lidi, kteří tu dožívali, mladé lidi, kteří se v něm právě zabydleli, aby přivedli na svět zase nové lidi, kteří zde tak jako tak jednou pominou.
Vidíte lásku, která pomíjí s první nadávkou a fackou, sny, které pominou s příchodem racionálně a prakticky uvažující manželky, a korunu tomu nasadí okamžik, kdy po mnoha letech zavítáte na místa svého dětství, abyste zjistili, že vám to už vůbec nic neříká.

Jak se jmenuji

"Dobré odpoledne přeji, mám zde prosím k vyzvednutí opravený klobouk," pravil muž s dlouhým plnovousem.
"Ano, jistě, okamžik," pravila slečna za pultem. "Na jaké jméno, mohu-li prosit. "
"Ano, zajisté, já se jmenuji.

O trampech

Nic veselého to nebude, spíš hořké vystřízlivění z ideálů, které mnohým do hlavy nasadili trampové. Ale stačilo prožít nepříliš chtěnou příhodu, ve které se zalesklo několik významných poznávacích znaků a vše se zhroutilo.
Přitom jsme ještě před krátkým časem byli trampové bez výtky, já, Průša a Růžena, které jsme na její přání říkali Róza. Všude jsme chodili spolu, a to je první znak trampů, tedy že všude chodí spolu.

Průša zvítězil

A podíval jsem se na druhý chodník a tam šel Průša. Nic se za ty roky nezměnilo, pořád se mu při chůzi třese nakynuté břicho, nos se mu propadá mezi tučné tváře, nohy se tíhou rozestupují do X a jsou velmi tlusté a krátké.
Průša okusoval hamburger.
"Průšo, zastav.

S dobou

Lidská, potažmo Průšova fantazie, nezná hranic. Je to zpátečník a chce v tomto stavu setrvat, zároveň mu nedělá problém držet krok s dobou. Sdílím rozhovor s Průšou.
"Nic, vůbec nic se u tebe v chalupě nezměnilo, Průšo.

Vlčák

Můžete se třeba postavit na hlavu, malér neuhlídáte. Já bych mohl vyprávět. Nejdřív trochu o sobě. Líbí se mi na mně, že jsem slušný člověk, chovám se zdvořile a ohleduplně.

Imprint

Kdo smyje hříchy otců, jsou-li hluboko vyryty do jejich synů. Vojtěchovi byl souzen otec, posedlý odpočítáváním času. Pravděpodobně nějaká zvláštní úchylka, vrozená či získaná během života, to není podstatné. Koneckonců výsledek byl jediný, přeneseme-li se do minulosti .

Život Františka

Přečtěte si, co se stalo Františkovi. V první fázi to byl úžasně spokojený člověk. Hodní rodiče, přijatelně adaptovaná manželka, dvě děti. Nikdo z jeho krve netrpěl hmotnou nouzí.

Svatořečení Sigurda Hlena

Široko daleko po dánské zemi neslo se jméno jarla Sigurda Hlena. Ač neměl titul jarl takového významu, který by opravňoval k podobné úctě, v osobě náčelníka Sigurda byla tato úcta více než zasloužená. Hlen byl statečný muž, převyšoval ostatní bojovníky o dvě a půl hlavy bez přilby a v bitvě se mu nikdo nevyrovnal. Též v politických záležitostech si počínal velmi prozíravě, když vybudoval první náznak toho, čemu se později začalo říkat středisková obec.

Jak došla Amálka štěstí

Ono už to, že jí rodiče dali jméno Amálka, nevěstilo nic dobrého. A opravdu, jako by se jí to jméno vrazilo do hlavy, Amálka to měla se vztahy těžké. Nedařilo se jí. Bytostně toužila k někomu patřit, dělat s někým všechno společně, jít s nějakým mužem životem bok po boku.

Jedné noci

Žena se potichu sunula po prkenné podlaze těsně u zábradlí. Byla temná noc. Měsíc trochu přizařoval skrze škvíru v mracích. A tu se ženě postavil do cesty stín.

Hotel Cathedral

Navečer se hotelová jídelna plní známými tvářemi. Hosté se tu nestřídají příliš často. Nejkratší pobyt tu bývá dva týdny, ale většina lidí si apartmá zamlouvá na měsíc a déle. Dost času na seznámení.

Udavač

Městem prochází neviditelná vlákna udání, anonymů, telefonátů, ale nikdo ať se nemýlí, lidé mají pozoruhodnou schopnost vycítit, kde leží průsečík všech těch vláken. Z nepatrných náznaků, téměř nepostřehnutelných záchvěvů či odstínů chování a slov se v kříži ocitl Budař. A potom už to ani nijak zvlášť neskrýval.
Jako poslední odnesla Budařovu zkurvenost Bínová, nejhodnější člověk pod sluncem.

Certifikát

Nechal jsem práce a vytáhl šuplík. Na dně se kulatilo několik mincí, na kafe to bude stačit. Vyšel jsem z kanceláře. Na chodbě u automatu stál Kazda a sledoval, jak mu plastový penis čůrá do kelímku.

Životem znuděný

Narodil jsem se včera v devět hodin dopoledne. Doktor právě říkal sestře: "Pište: Váha čtyři čtyřicet, padesát dva centimetry, co děláte dneska po službě. Jo, a ještě: čas narození devět nula nula, ať to tam zase nemusíme dopisovat dodatečně. "
Ověřil jsem si jeho údaj na hodinách na zdi.

Naposmrti

Prosákl jsem skrze hlínu směrem vzhůru a ocitl se zpátky tam, odkud mne dnes vyprovodili. Jen s tím rozdílem, že teď už byla tma. A ticho. Když jsem dnes putoval opačným směrem, tedy dolů, hrála hlasitě hudba.

Rozhovor

Zavěsím a sáhnu pro kapesník. Dlaně mám mokré. A v břiše tlaky. Takové ty šimravé, co chtějí mermomocí ven.

Varování

"Takže," řekla povzbudivě paní Kulichová, "ať se vám tady dobře bydlí. "
Rodina Procházkových stála uprostřed světnice jako stádečko a rozhlížela se po novém domově. Paní Kulichová, nyní už bývalá majitelka, se měla k odchodu. Potom se však zarazila, na něco si vzpomněla, na něco důležitého.

Skládačka

Někdo zvonil a Marie, zavřená ve svém pokoji, nešla otevřít. Jen tak, zkusmo. Byl to jeden ze způsobů, jak dát manželovi šanci. Totiž šanci dokázat, že přeci jen za něco stojí.

Plán

Ten muž dlouhá léta plánoval, že se zbaví manželky. Nepomýšlel na rozvod, rovnou si usmyslel, že ji zabije. Rozvod byl v jeho okolí společensky nepřijatelný. Manželka byla osoba zlá, hádavá, tvrdohlavá, lakotná, prostě nemožná.

Dilema

Milí lidé, tihle Košťálovi. Známe se dlouho, pradlouho. A navštěvujeme se. Často.

Průšovi ukradli kolo

Průša si po letech utrhování našetřil na kolo. Bylo neskutečně drahé, stálo ho sto deset tisíc bez pumpičky. Ale Průša byl šťastný. Pořídil si pancéřovaný zámek a jezdil trasy.

Jirka

S několikaměsíčním zpožděním si otec a matka povšimli, že synovi Jirkovi něco chybí. Že mu něco sedí na duši jako zimní čepice. Otec byl vlivem toho poznání nespokojený a matka podrážděná. Protože otec měl za to, že celá psychologie se dá zúročit ve vybafnutí: "Co je, mladej.

Poslední slovo

Všichni kolem kulatého stolu pocítili chladný závan, bylo to znamení, že ctihodné Pouzarové, médiu, se podařilo zprůchodnit tunel mezi živými a mrtvými. Karel se nadechl k proslovu, ale Pouzarová ho gestem zarazila. Ještě nebyl čas dotazovat se ducha zesnulé manželky. Pouzarová se silně soustředila, všichni cítili vibrace a víření vzduchu.

Neuvěřitelný příběh Vlasty a Káji

"To ne. Tohle ne. Proboha, tohle ne. " vykřikla Vlasta a oči měla tak vytřeštěné, že jí sotva stačily dlaně, aby si je zakryla.

Sudičky

Dítě slabě zakňouralo ze spaní a matka byla okamžitě vzhůru. Co kdyby zrovna umíralo nebo si případně posunulo peřinku a táhlo na něj. V celé historii matek nebyl vynalezen spánek tak hluboký, aby jim zabránil kontrolovat novorozence ohledně zdraví a dokonalého komfortu.
Matka si promnula oči, spala sotva hodinu, v hlavě jí hučelo.

Ptáci kolem Vánoc

Několik zvířátek, je tam sýkorka modřinka, strnad obecný a to s tím nasr. štvaným výrazem, to je vrabčák polní. Ptáčci jsou čerství, foceni včera, přibližně v pravé poledne.

Strejda Arnošt

Marie se vracela domů. Vánoce již hrozily za dveřmi, ale Marie měla hotovo, proto blížícím se svátkům čelila vpoklidu připravených. Odemkla si a vstoupila do předsíně. Zobýváku slyšela svého manžela.

Povídka vánoční

Tradičně jako každý rok se otec přichystal k oslavě zrození Spasitele ukrást stromek v lese za městem. Matka měla napilno s přípravou cukroví, avšak kradení stromku z lesa se vždy účastnila… ne snad, že by jí to činilo zvláštní potěšení, ale otec na všechno sám nestačil. Oba již byli oblečeni do zimy, když se ve dveřích dětského pokoje objevila Barunka, taktéž oblečena do péřovky.
„Já jedu s váma,“ řekla hlasem desetiletých žen.

Herman Winkel

Protože jsem věděl, že vkaždém kostele naleznu stejného Boha, zašel jsem si kmodlitbě a rozjímání na druhou stranu řeky. Nebyl jsem u svatého Mikuláše dva, možná tři roky. Člověk snadno propadne stereotypu i vbohoslužbách. A tomu jsem se chtěl vyhnout.

Co na mě civíš?

Sváťa

Telefon zazvonil ještě jednou. Zvedl sluchátko. Téměř se ztratilo vjeho obrovské ruce. Vobličeji měl výraz klidného soustředění, jeho pohled byl pronikavý a chladný.

Útěk

„Ludvíku,“ řekla Clarence. Ludvík pohlédl své milované do očí.
„Již zítra,“ pravila. Ludvík se zachvěl.

Pravda o brhlíkovi

V záplavě politických skandálů a všudypřítomné hrozby terorismu uniká mnoha lidem jeden z největších problémů dnešní doby. Tím problémem je stále narůstající počet brhlíků a jejich pokusy ovládnout zbytek ptačí populace. Brhlíci se neštítí dokonce vydávat za jiné ptáky, aby nevzbudili pozornost. Tato fotoreportáž přináši pravdu o brhlíkovi.

Blue Velvet

Antonín vešel do kanceláře a našel zde svého bratra, zpola sedícího oproti zaběhnutým zvykům na rožku stolu. Antonínův bratr se jmenoval Karel. Obě jména byla pro obyvatele města ke spatření na štítu domu, ovšem kolemjdoucí se knim nejprve museli pročíst přes velký nápis: Paladium, následovaný vysvětlením – Pohřební služba –, a teprve potom byla na fasádě uvedena jména majitelů: Antonín a Karel Macákovi.
Antonín ihned zavnímal atmosféru, nabitou potenciálem maléru.

Nenávist

Byl bych tisíckrát raději, kdyby nebylo o čem vyprávět. Všechno, čím se zabýváme, je tak nevinné a všední, a přeci je to jen zástěrka, je to zrada, která v okamžiku převrátí onu všednost v životní zlom. Tisíckrát raději bych si zvolil onu všednost. prostě si tenkrát přejít přes řeku po našem kamenném mostě, zabývat se jen a jen nudnými záležitostmi, vyřídit vše potřebné a nepodstatné a stejnou cestou se bez vyrušení vrátit na svůj břeh.

Vendelín

Sjedu na kole pěšinou ve stráni k prvním chalupám, přejedu lávku, zatočím kolem Rybářovic baráku a automaticky čekám, že narazím na Vendelína. Není možné, aby tu nebyl. Buď ryje na zahradě do hlíny, leze s pilou po stromech nebo má otevřená vrata do stodoly, vystrčené auto a montuje. Vendelín.

Ruka

Dostatečně předem chci varovat čtenáře, že tato krátká povídka obsahuje explicitní pohledy na krev. Ale nechme strašení a přejděme k věci.
Na verandě dřevěné chaty s kamennou podezdívkou, uprostřed smrkového lesa, odpočívali jednu poklidnou neděli manželé Fanyn a Maruna. Fanyn se ve skutečnosti jmenoval František a mnohdy toto oficiální jméno sám používal.

Doba lemplů

"Žijeme v době nešiků. . " zvolal vypravěč, ale hned nato zdvihl ukazovák, jako anténu, zachytávající ze vzduchu peprnější slovo, ". ne, lemplů.

Paula

Tak šťastna vzpomínám, jak jsi tenkrát vešel a ihned jsi zabloudil očima ke mně. Neznali jsme se a přeci nám stačila vteřina, abychom vtom zaplněném salónku zůstali jen my dva. Všechno ztichlo a já slyšela jen tvůj dech. Měl jsi bílý šál a klobouk, odložil jsi jej a potom už jsi měl oči jen pro mne, Juliáne Rottenbergu.

Zachránce

Pramálo se sem hodil ten muž, oblečený do černého. Kdo si vezme do baru farářskou košili a kolárek. Tahle mu byla příliš velká a kolárek ho viditelně škrtil. Nic ztoho se kněmu nehodilo, ale muž se tvářil velmi důstojně.

Arachno

„Připravena. “ zeptal se doktor.
„Ne…ano,“ odpověděla Marcela.
„Můžeme začít.

Pepa Parkán

Jsem videálním rozmezí vypitých piv. Do pátého je člověk příliš ostražitý a nad šestnáct se stává melancholickým. Družit se má právě mezi pátým a šestnáctým. Přichází Petrus.

Inzerát

Vážená FC Barcelono,
jmenuji se Vlastimil Kuře a je mi třicet osm let. Jsem z Kozomína, to je v Česku. Dívám se na všechny vaše zápasy v televizi a proto se na vás teď obracím s nabídkou. Jestli by byl zájem, tak nebudu proti, že bych za vás hrál.

Vítězství Johanna Kowalského

Van der Haak měl ten večer plné ruce práce a vůbec nepotřeboval, aby se mu na stole rozeskákal mobil v zuřivých vibracích. Naštvaně pohlédl na displej a zjistil, že mu volá to prase, ten dobytek, ta nula, ten demagog, jinými slovy Kowalski, Johann Kowalski. Tihle dva muži se nenáviděli.
Van der Haak stiskl zelené tlačítko a přitom si z navyklé zášti stihl pomyslet, že tahle barva se opravdu hodí pro hovada typu Kowalského.

Samotář

Jožin nepřišel do dobrých časů. Všude lidi. Jako samotář už se narodil. Když ho tahali na svět a on spatřil porodní štáb, otočil se a chtěl zase zpátky.

Jak Nývlt došel štěstí

Přesně asi tak dvacet minut po vystoupení z vlaku sebou pan Nývlt škubnul a plácnul se dlaní do levé náprsní kapsy. Potom se plácnul do pravé náprsní kapsy. Nato se oběma rukama plácnul do předních kapes u kalhot a to samé udělal i vzadu. Tak pan Nývlt s děsem zjistil, že tu obálku s penězi u sebe nemá.

Kabinka

Pospíchá ten pán s aktovkou až zoufale, až zoufale. Chce se mu hrozně, ale opravdu příšerně. A kolem jen asfalt, beton, sklo a lidé. Tady se to opravdu udělat nedá.

Jak to bylo

„To je on. “ zeptal se Fridrich.
„Tak jest. “ odpověděl muž, kterému říkali Biskup.

Povídka

Byl to takový snadno přehlédnutelný den, zarovnaný, splývající s ostatními, zastrčený mezi ostatními. Jenže pak mi někdo studeně dýchl do zátylku a já se otočil. Stál tam můj anděl strážný, ve tváři obvyklý cynismus nadřazeného tvora a vychutnával si můj úlek. Jsem toho názoru, že nebeští poslové by měli být nad podobné schválnosti povzneseni.

Jindra

Karel nasadil zhnusený obličej a řekl malému Jindrovi: „Jindro, zeptej se jí, proč udělala houskový knedlíky místo bramborových. “
Jindra otočil hlavu kMileně a zeptal se: „Proč jsi udělala houskový místo bramborových. “
Milena upřeně hleděla před sebe a tím samým směrem pronesla: „Jindro, řekni mu, že je to úplně to samý, jako když on přivrtal tu poličku tak vysoko, že na ni bez židle nedosáhnu. “
Jindra otočil hlavu zpátky a pravil: „Je to úplně to samý, jako polička, co na ni nedosáhne…bez židle.

Pokud se pamatuji...

Konec města se u nás pozná podle zbytků hradeb, je tam taky přesně vidět místo, kde bývala brána. Za městem není chvíli nic a potom přijde rybník, větší než město. Aby to tolik netlouklo do očí, rozdělili kdysi rybník na dva. Postavili hráz právě uprostřed, po ní teď vede široká cesta, zobou stran osázená duby a břízami.

Pořekadlo spiritistů

Co se za života naučíš, po smrti jako když najdeš

Zombie

Málo nás zbylo nenakažených. Vlastně jsem už dlouho neviděl člověka, všude jen samé zombie. A kde jsou zombie, tam jde o maso a o krev. Těm zombie, pochopitelně, mně jde jen o to, dostat se změsta.

V lese

Praskot a lámání větví, dusot, běh a skok, zlesa se valí vlna za vlnou, zvířata prchají vzběsilém cvalu, tu divočák, následován bachyní, následovanou houfem pruhovaných markazínů, jelen šestnácterák si razí cestu houštinou a vzávěsu za ním využívá čerstvého průlomu proud srnčí zvěře, jako černobílá torpéda zasviští trávou několik jezevců, potom zavlaje rezavý ocas lišky, kun nepočítaně, dále pak několik tchořů. Nad hlavami nám sviští hejna sýkor všeho druhu, ubohý datel mává vyděšeně křídly, sojky vhojném počtu skřehotají na útěku, i ten jindy bonvivánský brhlík ztratil veškerou sebeúctu a za letu šlape na záda větším kolegům. Vše se dere úprkem pryč zlesa a mizí kamsi do polí, kde hledá úkryt, byvši vypuzeno ze svého přirozeného habitu.
Moje láska obdržela záchvat škytavky, právě když jsme konali potulku lesem, pátrajíce po zvěři, kterou bychom mohli obdivovat, a vyhnala svým neustávajícím: „hyk.

Podivuhodný Antonín

Poslyšte podivuhodný příběh Antonína Vávry, který si ve svých devětaosmdesáti letech pravil: „Přeci nebudu do smrti dělat důchodce…Toníku, musíš se sebou něco dělat. “
A tak se Antonín přihlásil na vysokou školu, obor lesnictví. Rektor se, toť se ví, trochu zdráhal, ale nakonec Antonínovi studium povolil, výměnou za závazek, že každý semestr přinese potvrzení od lékaře, že je schopen dalšího půl roku studia. Vpětadevadesáti Antonín promoval a od té doby byl inženýrem.

Pohřeb

Kamila si teprve teď uvědomila, jak ji bolí krk a ramena od dlouhého sezení před monitorem. Překlady a překlady, další a další dlouhé kusy textu, nové přemýšlení a zvažování, které slovo či spojení vmateřském jazyce bude odpovídající protiváhou originálu. Těžce vydělané peníze, ale tolik potřebné. Sepjala ruce nad hlavou a prohnula se přes opěradlo dozadu, potom si promnula oči.

Neštěstí

Kočka Líza přišla do pelechu celá nesvá, všeho se lekala, každý šramot ji ksmrti vyděsil. Pořád čekala, kdy se něco stane. A není divu, Líza je neuvěřitelně pověrčivá a dnes jí přes cestu přeběhl černoch…

Kandidáti života a smrti

Na prostranství za starou vodárnou stála skupinka šesti mužů, hlídaných ozbrojenými strážemi. Utíkat nemělo smysl; sedmý ze skupiny by to mohl potvrdit, kdyby neležel sprostřelenou hlavou opodál. Podél stísněné řady přecházel sem a tam švihácky ustrojený voják, kterého ostatní oslovovali „kapitáne“. Díval se zajatcům do obličeje a vruce držel revolver.

Dědkové

Takový úklid se realizuje jednou, maximálně dvakrát za deset let. Tady už nejde o nějaké pucování a vytírání, tohle je makroúklid, vynášení artefaktů před barák, kde si je posléze naloží multikára a odveze mi je z očí. Vynášet budu já, manželka je příliš slabá. Proč je půda vždycky nahoře.

Něco mi na něm nehraje

Vážená poradno.
Jmenuji se Magda a je mi dvacet osm let. Nedávno jsem se seznámila s mužem. Je o dva roky starší a líbí se mi.

Pravda

Má žena se zatvářila trochu rošťácky a řekla, že se alespoň dozví, koho si před lety vzala. Byl to ten den, kdy jsme se společně chystali navštívit pana Adama. Jeho jméno se usadilo v naší rodině nepozorovaně, nikdy bych si nedokázal vzpomenout, kdy jsem o něm slyšel poprvé. Tak tomu bývá u jmen, která napoprvé nepovažujeme za sebeméně důležitá, a teprve jejich opakováním v uctivých souvislostech nabývají ctihodného objemu.

Muž jménem Trinity

V baru houstl dým i atmosféra. Ostatně jako každý večer v malém, zaprášeném městečku, jménem Cedar Nest. Kol hrubých stolů a později i pod nimi se nacházela směsice všech možných obličejů, kabátů, klobouků, plnovousů, hlasů i zápachů, honáci, lovci bizonů či zločinců, hráči z povolání, věrní manželé s prostitutkou na klíně, farmáři z okolí, obchodní cestující, různí podvodníci, ti všichni poctivě přispívali k tomu, aby v Blind Man's Saloonu bylo patřičně živo.
Za pultem se v bílé, škrobené košili a tmavé vestě míhal Samuel, malý mužík, jenž svou pleš vyvažoval mohutnými licousy.

V Albertu

Dějí se věci, v tom Albertu. Oni tam zákazníkům pouští hudbu. Už jsem zažil Pink Floyd, Metallicu, Toma Jonese a dokonce Iron Maiden. Dnes hráli "Je t´aime, moi non plus", to je francouzská píseň, kde si nějaký muž se ženou sdělují informace o svých erotických pocitech.

Nový terminus technicus

Vzhledem k tomu, že nemalé procento malých dětí, vražených do kočárků, jejich matky neustále různě upravují,posunují jim čepičky, rovnají límečky, dopínají bundičky, zasunují vlásky za ouška, utírají nosíky, přičesávají ofinku… neboli je neustále ze všech stran oďobávají, navrhuji pro tyto děti nový souhrnný název: „voďoubci“….

Mobilní klam

Čtyři sedadla napravo, ulička, čtyři sedadla nalevo, zbytek vagónu můžeme odříznout, není pro scénku důležitý. Na „čtyřce“ vpravo sedí nějaký kluk a já, vlevo přes uličku nějaká slečna a já ne. A pak se to stalo… Napínavá věta, že.
Jenže ona se stala úplně obyčejná věc, kluk vytáhl mobil a někomu volal.

Pignonův zločin

Opravdu pozoruhodná příhoda s poněkud záhadným a snad i komickým úvodem, avšak impozantní pointou. Každý by byl pravděpodobně přinejmenším zaražený, kdyby vstoupil do skromného bytu Alfonse Pignona, asi pětapadesátiletého čiperného pána, povoláním pekaře, tedy dříve byl pekařem, ale jeho švagr, Pierre Sauvignon, ho intrikami připravil o pekárnu a tím i o živobytí. Sauvignon potom stavěl na odiv svou velkodušnost, když Pignona zaměstnal jako pomocnou sílu u jeho bývalé pece. Strašlivá křivda.

Vyznání

Osudová esemeska. Po dlouhém období nerozhodnosti, kdy hlavním heslem bylo: "Já nevím, mám. " jsem sebral kuráž. A pod jejím vlivem píši: "Bozenko, miluju te"
Už bych zprávu odeslal, a čekal, že mi Boženka změní život, ale pak mi přišlo líto, že jsem nespotřeboval kapacitu jedné SMS a spousta písmenek mi ještě zbyla v záloze.

Doba hojnosti

„A přichází onen hřejivý pocit, který se rozlévá z plného žaludku do celého těla,“ řekl spokojeně Rafael a Eliáš několikrát pokýval hlavou.
Rafael pokračoval: „Po každé takové hostině mám svůj názor na život. “ Odmlčel se a kradmo pohlédl na Eliáše. Ten pochopil.

Pády

A sníh a sníh, za dne taje, vnoci a kránu ledovatí. Lidem to klouže. Chlapík vberanici mne míjí společně se svou ženou, paní sebou praští a muž nadšeně zakřičí do mrazivého vzduchu: „Komu, čemu. “
„Co komu.

Nečlověk

Zbývaly dvě hodiny do polední pauzy, když se objevil asi třicetiletý muž a přistavil se kokénku snápisem Evidence obyvatel. Úřednice řekla své obvyklé: „Prosím,“ a muž si odkašlal. Potom přednesl svou občanskou žádost, která úřednici střicetiletou praxí postupně vykolejila.
„Chtěl bych požádat o vyškrtnutí zevidence.

Mizerná doba

Mizérie, úpadek, agrese, tak je to. Doba nepřeje vstřícnosti a porozumění. Držím si opuchlou tvář a pokaždé, když pohnu hlavou, vyjde ze mne bolestivé zaskučení. Doba je zlá, lidé jsou zlí, tak zlí… Nepochopitelná záliba vnásilí, tak bych to správně formuloval.

Tak je ustanoveno

„Proč neutečeš, Simono. “ ptávali se jí. A ona vždy pokrčila rameny. Sama nevěděla.

Opravdová láska

Hynek a Jarmila měli sladkých pět let a scházeli se den co den ve školce. Od první chvíle si rozuměli i v tak vážných věcech, jako je barva kýblíčku na bábovičky nebo způsob likvidace kočičích hovínek v pískovišti. Cítili vzájemné sympatie, a jak je také necítit například ve chvíli, kdy oba společně plivli na Koudelku, který Jarmilce zahodil lžíci pod stůl a ještě se tomu smál. A právě zde, v jídelně, předložil jednou Hyneček největší důkaz svého upřímného citu.

Teta

Ani jsem nemohl tušit, jak se může zvrhnout takové obyčejné dívání na film někdy zosmdesátého roku. To se tak dívám a dívám, a najednou mi zabliká vhlavě parte pro toho herce tamhle, vždyť on už řádku let není mezi námi, dívám se dál a další parte bliká, tahle už taky má nad sebou leštěnou desku, potom další a další a já si shrůzou uvědomím, že se dívám na film plný mrtvých. Pohybují se, smějou se, křičí a jsou plni života, tváře hladké, postavy rovné, lidé rychlých pohybů a gest. Všichni mrtví.

O mně

Hodinu co hodinu dostávám šanci říct lidem přímo do obličeje, co si o nich myslím. Jinak žiji ve tmě, v tichu, nehýbu se, nemyslím na nic, jen střádám hněv, bolest, znechucení a názory. A potom se otevře brána, jediná cesta mezi lidi, mou celu zalije oslnivé světlo, vrhnu se ven a žaluji na všechnu špatnost světa. Brána se potom zavře a já utichnu ve tmě a osamění.

Povídka o krtkovi

Dívám se na svůj život, plný vyrovnanosti a optimismu. A také užitečné práce. Je přeci užitečné a smysluplné, když se časně zrána vrhnu na zahradu, zarostlou pichlavým bejlím do pasu a systematicky, hodinu za hodinou, vrším hromady vypasených, tuhých stonků i s kořeny. Obnažuji tmavou půdu, která vděčně dýchá a pije.

Pedant

Josef trpí, celý život až do této chvíle protrpěl. Člověk by si řekl, že zbytečně, ale každý má přeci právo zvolit si, čím se bude užírat, pravda. V případě Josefa nejde zase o úplnou malichernost, celé je to založené na tom, že Josef je pedant, exaktik, bezpříkladný puntičkář. A vše přibližné, vše, co je kvazi, ho vrhá do depresí.

O Mílovi bez Míly

Zavoněla káva, ten mletý patron všech posezení, a ke stolu usedla paní Mařasová spolu s paní Hanušovou. Obě čerstvé tchyně, neotlučené, ještě křupavé. Aby bylo hned od počátku jasné rozdělení rolí, tak tchyně Mařasová byla matkou Vendulky a tchyně Hanušová porodila před pětadvaceti lety syna Milana. Vendulka s Milanem se před týdnem vzali, a díky tomuto aktu se obě ženy ocitly ve funkci panímámy.

Prokletá

Díváte se na ni a chtě či sebevíce nechtě si říkáte: „Híml hergot, sakra donrvetr helement (případně libovolné jiné kletby), tohle je abnormálně krásná ženská. A máte pravdu. Bez debaty, bez diskuse. Je krásná, je překrásná, hedvábné, husté vlasy do půli zad při každém kroku jiskří, jak se jimi stěží prodírá slunce a zlatí je, čelo jako rozkošná přehrada, klenoucí se nad údolím, pod přehradou hluboké oči, plné medu a smoly, rty, usmívající se vtisíci významech, vše usazeno uměleckým způsobem do jemně tvarovaného obličeje, nic neruší, nic nepřebývá, všechny ty součásti tváře, dokonalé samy o sobě, jsou rozmístěny vmagických poměrech jedna kdruhé.

Ničemný Gaston

Nejsme všichni takoví parchanti, jako Gaston. Ten je ovšem dacan první třídy, kde se objeví, poletuje ve vzduchu malér. Nemáme ho rádi, Gastona. Usilujeme o pospolitost a on nám to kazí.

Zásadový

Veliká hromada věcí se seběhla a nakonec seděl Jožin sám a osamělý v jednom baru a bolestně toužil po něžné ruce, k níž by byla připojena nějaká nová, stejně něžná přítelkyně. Nebránil se vztahu, tak by se to dalo stručně vyjádřit. Rozhlédl se a shledal, že osud je mu nakloněn. O dvě barové stoličky a stejný počet opilců vpravo spatřil velmi atraktivní ženu v azurových šatech, které se k baru vůbec nehodily.

§ 205 Krádež

Odstavec nám první praví
že je mimo dobré mravy
pokud někdo předmět cizí
přisvojí si, a pak zmizí

§ 171 Omezování osobní svobody

První odstavec nám říká
kdo omezí, ten ať pyká.
Svobody kdo v užívání
brání, sám ať teskní za ní.

Hudebka s pruhy a hvězdami

„Dobrý den, Jimmy, jak se daří. Jsem tvůj učitel hudby. Můžeš mi říkat Bille. Jak se daří.

§ 140 Vražda

Hlava I: Trestné činy proti životu a zdraví
Díl 1: Trestné činy proti životu
V odstavci se prvním dozvíš
ztrestán léty budeš…to když

Ve školce

Na zahradě, náležející ke školce, se to hemžilo barvami a křikem, málokdo šel nad metr výšky a pět let věku, snad dejme tomu jen učitelka, která stála uprostřed a dohlížela.
V jednom koutě u plotu se sešlo několik chlapečků k poradě. První si vzal slovo Pavlíček, výška 95,5 cm: „Kruml mi sebral tyráka. Včera mi ho sebral taky.

Spor

Sousedé si řekli: „Kalendovi už se zase hádaj…,“ a tím to pro ně skončilo. U Kalendů ještě nic nekončilo, tam se křičelo a házely se různé kusy vybavení. Pro nezasvěceného diváka, který by jen tak náhodou procházel Kalendovic bytem, by hádka mohla nést patinu nesrozumitelnosti, neboť František a Libuše na sebe vjednom kuse hulákali:
„Buddha. “
„Ne, opice.

Paní Clarietová

Přišel Perchet a povídá, že si mne žádá paní Clarietová. Přitom mne poprskal drobky chleba, který žvýkal v té své hrubé, zarostlé hubě, hovado prasečí. S paní Clarietovou není radno si zahrávat, proto jsem ji šel ihned navštívit.
Přijala mne ve stoje, ruce v bok, přísně se do mne zabodla zrakem a spustila: „Pane, takže to jste vy….

Jindřich a Vlasta

Slušně obsazená restaurace, co stůl, to bleděmodrý ubrus, jen úplně v rohu svítil ubrus sněhobílý a na první pohled bylo jasné, že to není jen tak. U stolu seděl pan Jindřich v obleku, nohy u sebe, špičky nablýskaných lakýrek kupředu, před sebou sklenici vína, ruce rovnoběžně položené dlaněmi na stole, seděl vzpřímeně a nehnutě. Připomínal kočku, způsobně sedící přede dveřmi a čekající, až jí někdo otevře. Bylo přesně 19:00.

Domů

Málo platné, stesk po domově by mne nakonec jistojistě zahubil. Nemyslím rodný dům, vísku, městys, myslím prostě mou zem, kde bory šumí po skalinách a voda do toho po lučinách hučí. To je má zem a není krásnější na celém světě. Mé Čechy, Čechy moje, vlast má jediná, nade vše mi drahá.

O znameních

Mně budete něco povídat o znameních. A že prý se tomu nedá věřit. Jakpak by nedalo, jakpak by ne.
Tuhle mi přeběhla přes cestu kočka, černá tak, že jí nebylo na asfaltu vidět.

Sázka v Racoon Valley

Co vám budu povídat, my tady vRaccoon Valley jsme drsná sebranka. A máme rádi zábavu. Jak by ne, když se celý měsíc s Hankem potloukáme po lesích a střílíme všechno, co na sobě nosí kožich. Hank, to je můj parťák, je o dvacet roků mladší, ale je na něj spoleh.

Láska imperativní

A ty, má lásko, můj milovaný. jak jen na mne působí jediný tvůj pohled. Celá se zapýřím, ano úplně celá.
Pyř, lásko má, pyř, jsi pak ještě krásnější.

Na hřbitově

Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená. Příjemné místo, odpočinkové. Všichni víme, co je to hřbitov. jedna díra v zemi vedle druhé.

Poprava

Ano, přiznávám, několikrát jsem šlápl mimo, jednalo se vesměs o banality, které mi souhrnem vynesly trest smrti. Byla tam vlastizrada a nějaké další zrady, vtéto době se na podobné prohřešky klade přehnaný důraz a následně vzniká hysterie. Nechci se vtom příliš pitvat, dost na tom, že brzy budou pitvat mne.
Postup je vždy stejný.

Matka a syn

„Honzíčku, kampak se chystáš. “ zavolala maminka na třicetiletého syna. Votázce bylo všechno znepokojení a starost, jaké matka, správná matka, dovede pociťovat.
„Ano, maminko, právě jsem ti chtěl říct, že mám schůzku,“ odpověděl Honzík zvedlejšího pokoje, ale už spěchal kmamince.

Praktická Ester

Ester je ženská praktická, až bůh brání. Ale bůh nebrání Josefovi, aby za ní chodil, jak jen se mu naskytne příležitost. To vyběhne schody jako srnka, bere to po dvou, po třech, jen aby už mohl klepat na dveře až tam nahoře, u samé střechy, kde má Ester podkrovní byteček.
Ester otevře, vidí Josefa a mlčky ustoupí.

Láska nad velkoměstem

Hubert stál mlčky u okna a pozoroval rozzářenou avenue hluboko pod sebou. Byl tak uchvácen fascinujícím životem velkoměsta, že na okamžik zapomněl na Kate.
„Ach, odpusť, Kate, zamyslel jsem se. Nestává se mi to často.