Písmák Víru mám
Víru mám, že najdu toho,
jemuž srdce mé patřiti bude.
Já věřím, on dá mi slovo,
společně rozkvetlou loukou půjdem.
Jediná věta
Slzy vočích a na duši divnej pocit,
Přátelství, co mělo bejt věčný i lásky nekonečný.
Pravdy, co byly proměněny vlež,
Malý holky, co věří na pohádky a vzázraky též.
Ta (podle ostatních) divná
Ta, co nemůže najít,
Taky ta, co tápe a před světem chce se skrýt.
Ta, co nechápe a ta, co sní
Ta, které se vysmívají, že následuje sny
Tíhová síla
Vzhlédl kobloze,
spatřivše hejno letících ptáků.
Asi letí za štěstím,
na zemi ho není.
Podle Tebe
Že prý nevím, co to láska je,
Že prý netuším, oč vní jde.
Že jsem nikdy neletěla na křídlech jejích,
Že jsem nikdy necítila smutek ani smích.
První vánoční
Když rodina se sejde u stolu avzplanou svíce,
Když mráz zahání do domu a do červena barví líce,
Pak svátky klidu přicházejí,
Ze stropů se snáší jmelí.
Synonymum neschopnosti
Na každém kroku čeká tě léčka,
Je to začátek a možná i tečka.
Neschopnost nahmatat pravdu ve lži.
Neschopnost rozeznat zlato od rzi.
Prázdno
Přenáším barvy na plátno,
nechť vmojí duši zavládnou,
neboť hyzdí ji značný kaz.
Snaže se jej vymazat, nechat vzplanout jas.
Možná
Možná se hledám, možná jsem se našla.
Možná tápu, možná jdu na jisto.
Možná běžím a možná se taky nehnu zmísta.
Možná píšu, co cítím, možná si vymýšlím.
Podzimní
Slunce pomalu ztrácí svůj jas. Letní bouřky vystřídaly studené deště smáčející chodníky měst. Barvy. Jsou všude.
Už nevěřím na pohádky
Na dně ležím a kolem se vznáší čas,
Svázána osudem a čekám, co přinese zas.
Zkouším se zvednout, ale sráží mě zpátky.
Čekaj mě opět jen probdělý noci, slzy a hádky.
Jen tak.
No, tak kde bych začala. Tak třeba tady. Když se jednou člověk zklame, je pro něj strašně těžké znova potom začít věřit. Věřit, možná důvěřovat.
Bez tebe je mi líp
Já chtěla víc.
A ty už nic.
Sen o nás dvou,
Jak vedle mě spíš, netušíš,
Poslední
Na tváři ztuhnul úsměv,
Kapka krve stéká po vaně.
Poslední kapka, poslední krůpěj potu,
Poslední vzdech, pak ztrácíš dech.
Mimo
Zůstat nebo jít dál,
Před chvíli ještě za rohem stál.
Ten, co osud si říká,
Ten, co karty nám míchá.
Pády
Když spadneš na hubu, musíš se zvednout a jít dál.
Nevzdat se a jít si za tím, co ti osud vzal.
Pokud chceš něco dokázat musíš už zvednout hlavu,
pokud nechceš trápit se, nechceš bejt jednim z davu.
Kniha života
Vjedný knize leží,
Co život napsal.
Některý věty mi voní,
Jiný bych nejradši smazal.
Bude to tak lepší
Lepší bude, když budeme sami,
Ty sní a já budu hledat štěstí jiný.
Asi to tak je a my nepatříme ksobě
Jsme jako pravda vtýhle drsný době.
NErealita
Znáte ten pocit, kdy byste nejradši odjeli pryč. Daleko. Někam kde můžete začít znova. Někam, kde neexistují pomluvy, faleš, lži a nevěra.
Kdyby se každej staral sám o sebe...
Upřímně. Je mi ztoho, jaký jsou lidi svině, na nic. Omlouvám se za možnou vulgaritu, ale tohle je fakt moc. Ano.
Boží mlýny melou pomalu, ale jistě
Víte, co mě fakt mrzí. Dnešní svět. Ono je to spíš o lidech samotných. Každýmu jde jen o jeho vlastní blaho.
Žij
Jak všichni víme, vždycky všechno není úplně růžový. Není takový, jaký bychom přesně chtěli. Velmi často se naše představy o tom, jak by to mělo být a o tom, jak to pak vreálu je liší. Myslím, že je důležitý spíš to, co bude do budoucna.
Nepadej!
Všichni známe ten pocit, kdy zažijeme něco, co nechceme, aby se už nikdy, za žádných okolností opakovalo. Něco, co nás už jednou srazilo na dno. Už nechcete znovu zažít ten pocit bezmoci. Beznaděje.