Písmák První vločky
Zachvěla se. Chladný vzduch jí objal ramena, jako on v jejích myšlenkách. Do bledých tváří se jí nahrnul růměnec. Je tak bláhová, vždyť je to sotva pár okamžiků, co opustil klid jejich domu a ona.
Mince
Nalezl jsem ji uprostřed ulice. Byl večer po dešti; leskla se na vlhkém chodníku jako ztracený poklad, drobná, hliníková mince. Chvíli jsem ji pozoroval. Váhal jsem, mám-li ji zvednout.
Klíč
Stál jsem před zamčenými dveřmi a měl v kapse klíč. Byly to obyčejné dveře, jakých vidíte denně desítky, až na to, že před těmihle jsem stál a měl v kapse u kalhot klíč, klíč od jejich zámku, nebo dost možná od všech zámků až na tenhle - to záleží na úhlu pohledu. Váhal jsem, zda jej mám použít nebo se prostě otočit a jít pryč - někdo má určitě dobrý důvod něco za těmi dveřmi (od nichž mám ale klíč, nejsem tím někým já sám. ) ukrýt.
Přišlo jaro
Přišlo jaro. Šedivé mraky odtáhly a ve vzduchu bylo cítit cosi, co všechny živé bytosti naplňovalo zvláštním nadšením. Tu a tam se v mrazy zmučené hlíně zelenaly první lístky, tu a tam bylo slyšet nesmělou ptačí píseň. Ano, zima je konečně pryč, a byla to dlouhá zima.
zapomenutý člun
Studený vítr zvedal spadané listí. Žluté, červené až hnědé lístky stoupaly k temné obloze v pomalých spirálách, aby pak, ještě pomaleji, padaly zpět k zemi, jako touha sražená osudem. Bylo chladno. Chlad se jako ostrý nůž prořezával kabátem a halenou až ke kůži a ještě hloub.
Něžně se mne dotkla...
Něžně se mne dotklaAle já v té chvíliByl již tisíce mil dalekoPoslouchal jsem vítr šumící v listovíDíval se na skotačící veverky v korunách stromůMotýly uprostřed rozkvetlé loukyA cítil jsem na rtechSlzy. Vrátil jsem seZaplatilA odešel do tmyZapomnělaZapomněl
Vzpomínkám...
Ze staletých hrobů píseň znítajemné hlasy šeptají ze snaztracené tváře pod zemía nikdo již jejich jména nezná.
Ztraceni v místě nalezli časZtraceni v čase nalezli sebea nezbyl po nich ani vlasjen vzpomínka, co studí, zebe
tisícjeden
A je tu další z těhle stavůach bože, kdy budu mít klid. Myšlenek zas plnou hlavu,jak s tímhle vším dokážu žít. Okamžik, co trhá sněníod soumraku k rozedněníhlad a žízeň. snad zapoměníJe tu zas ta stejná chvíle.
16.11.03
Prším si jako déšť a dotýkám se hvězd
jsem ajko kopretina, co musíš z koruny snést
jsme jako květy vlčích máků, co voní jabloní
jako ranní soumrak, co se v dlaních promění
Chlad
Potřebuju slunce svit
rozehřeje skřehlou tvář
seschlou jako spadlý list,
co za zády schováváš
Osum minut po půlnoci...
Již 8 minut je ze zítřku dnešek
z dneška je včerejšek.
Neposedné tikání hodin
tik. tak.
Neznámé z metra
Poznal jsem Tě - seděla jsi sama
tváře ukrývalas' v dlaních
dlaně podepřený kolenama.
Za oknem jen tunelu chlad.
Cestou do práce...
Ospalé sídliště šeptalo do noci
cosi o najatém čekání. strachu
stará, čekající sanitka ví své:
kolik už zažila takových rán.
...Nebo možná...
. A tak jsem jen seděla znovu si opakoval ta slova. Jako nekonečný koloběh bolestise mnou život smýká o dlažbua já ve své vlastní krvi nacházímotázky k odpovědím,které jsem vlastně ani nehledal. protože ony našly mě.
Básnička z pohledu #04
Pouliční lampy roztrhaly tmuzbavily jí šera, vnutily jas dnůA ona v krvina ulici ležíje sama, zase lehce sněžía v ranách pálí sůl pohotových domovníků.
V hrnku mi vychladla kávasyntetická-není pravávůni kávy mám tolik ráda doufám, že zapomenu spátaž budu počítat stopy na chodníku.
. hledat Tvé
Básnička z pohledu #03
Letní večer přinesl déšťa smyl prach z chodidel městašpínů z chodníků a cestvláha se vzduchem neslavláha ulic tak prázdného města.
Tisíce prázdných tvářísledují ztemnělé nebeokouzleni hlukem a zářídeštěm, co na kůži zazebe. a já jsem tu sám. bez Tebe.
Básnička z pohledu #02
Začal prostě padat sníha roztál, než-li se stih'dotknout rozpálené uliceje totiž půlka červencePřesto padal sníh.
Nevěřím na denní sněníAni na brzké rozedněnía přesto bych na to krk dalže v povětří jsem rozeznalvůni kvetoucích slunečnic.
Básnička z pohledu #01
Město, jen v závoji stínůodhalilo splihlou kopretinuv záři světel toho velkoměstaje sama, přesto jednou ze staztracenou slzou v trávě.
A to město svou neónovou záříodráží se v její osamělé tvářiA najednou už není tolik samaa strach - obava jen planás úsvitem vytrácí se právě.
Koupel...
Je jedna hodina a padesát minut. Voda ve vaně pomalu chladne. Sleduji drobné krůpěje krve pomalu se snášející ke dnu, které se ztratí dříve, než se jej mohou byť jen na okamžik dotknout. Chvějící rukou krájím čas po hodinách.
Zhasni světlo...
Zhasni světlo.
Už brzy se tvůj chvějící dech
zarazí o mé přední zuby
a já ucítím v ústech
for sunflower**
I'm just a bird on horizont,
free on cloudy sky,
just like fallin' tears,
movin' on face-way,
KRÁTKÁ ÚVAHA O PŘÁTELSTVÍ
Vždycky jsem se uculoval nad frázemi o přátelství. Tak trochu lacině vyznívající věty jako: "Přítel je ten, kdo první příjde, když všichni odejdou. " mi připadaly trapné a hloupé. už tu, na světě, jsem pár pátků a tak přece svého přítele poznám, nebo ne.
Ad majorem dei gloriam
Ad majorem dei gloriam.
Pozvednu hrdě svoji číš.
Víno ty sladké - pravdu víš,
plnou hlavu již Tě mám.
Sonet pro paní učitelku
Na mne, malého chlapce,
se usmívala věru sladce.
Pak sladkost z velikého kapsáře
mi dala a pohlazení na tváře.
Čekání
Nikdy na sebe nenechej nikoho čekat.
Ani deset minut
Protože každá z těch deseti minut
Trvá dlouho. jako věčnost.
Neodbytný vítr
Zase na mne padl chlada zas je těžký se jen tak smátstromy už stihly opadata vítr co nepřestal váti ze mě chce listí rvát.
moje šaty,hrdosta pýchu.
smutek
Snad je to jen senMám ze sna se smát. Už brzy vyjde denTak nač se šera bát. Extáze v rozbřesku. Konec bez potlesku.
Je mi smutno, víš?
Uběhl další z prázdných dníjeden z mnoha, ne poslednía já jen mlčky vzhlížím k obzorua ty, jako na potvorujsi daleko.
Jarně podzimní vítr
Ochladilo se. Studený vítr mi bere slzya mění je v déšť, co do noci vzdycháa mění je v liják uprostřed tichaa mění je v slova, co potom mrzía mění je v noc, co přichází brzy. Studený vítr čechrá žluté listía zežloutlé listí padá k zemia zežloutlé listí. osamění.
jen tak...
Tvá tvář je nebe bez hranicjá vrabčák co hledá zemisnad se Tvé ruce ve větvoví změníTvé prsty v šumící listoví. Tvé oči v hvězdy - zazáří tváříaž svá křídla složím na polštářitvých dlaní.
Soumrak...
Večer se rozloučil s dnešním ránema všeru,tak trochu utahanémcítil jsem zvláštní ticho ve slovech
Jsem šťastný, ale jinak dnesjak chmíří, co vítr k nebi vznesla pak upustil do prachu na zemi
Večer se přivítal pomalu s nocía já, dvě spjaté ruce, co prosíšeptám jen Tvoje jméno.
Mojí Lys...
Čím víc jsem s Tebou, tím víc mi chybíš. Jsi slova, co mi vítr vzal. Zkrátka se mi tolik líbíš,že bych plakal a pak se smál. do písku Tě maloval.
Rozbřesk na duně
Oči hledí do šeraZáblesk včerejška ukradne zítřekVýstřel do tmy
Upíří milenka
V šeru křídel nočních ptákův lesku měsíce a chuti vínpokládám se do květina tichá voda padá z mrakůuž rozumím, už rozumím.
V šelestění šepotajícího vánkuve ztichlém dómu život zatajíma budeš spát, alespoň pro zatímnež sám uložím se k spánkuuž rozumím, už rozumím.
Tvá tvář se leskne jako ze sklatvé oči jenom prázdný stínse strachem však vzhlížím k nimpřes mrtvolnou bledost jsi tak hezkáuž rozumím, už rozumím.
Pij moji krev ať ožijí tvé oči zasa tepny tvé svou krví naplnímsvým životem tvůj život zaplatímjen tak umírat budu snázuž rozumím, nezatratím.
Soumrak za úsvitu
Chvěji se, má milá, víš. Pomalu svítá, ach, svítá již. S úsvitem se proměníšv sen který ukradl hlas.
Trochu to bolí a pálí časvšak nepřestávej a trhej zasrozsápej, co zbylo z nástřeba se tím očistíš.
Morduk - kapitola 3.
Prostorná hala, ozařovaná rudými plameny zpod velikých kotlů, se plnila dýmem. Skřípot mohutných železných řetězů a údery těžkých kladiv dávaly neměnný rytmus stádům odevzdaných otroků. Znetvořená těla, rozšklebené tváře s páry nevidomých očí. kostnaté ruce křečovitě svírající odpady z blízké skládky.
Tanec s přízraky...
Na špičkách tančím jak opilýrytmus mi dávno ukradl dechzměním se v přízrak ve chvíliticho, chlad a vzdech.
Tak tanči má lásko, tanči o živottanči, když myslíš, že máš sílujsi zmatená bárka, jsem tvůj lodivoddávno již ztratil jsem víru.
Tančíš a chvějěš se v polibkujá cítím tajenou zraduv každém z tisíců dotykůpomalu prohrávám hlavu.
Zaváháš, v očích odlesk slzyneříkej, že je to věčnost v násjá vím, že úsvit již brzyvše skončí, tak to nepokaž.
Blues v neskutečně utahaným rytmu...
Pomalu do ulic padla tma a rosa, zapomenutá z rána, mrzne na sklech
Jsem jako krůpěj krve na obnaženým ostří zlomeného nože - pomalu zasychám
Jako ta tma, co padá na chodník, ty pomalu kráčíš ulicí a bezeslova mne míjíš
a já.
Proměny
Jsi slza, co mi vítr vzal,když místností jen tak váljsi vločka co mi leží v dlaniv tu slzu se zpátky změní. )
Jsi úsměv co vyplašil stínkdyž na mne dopadl spleenJsi pravda uprostřed lhaníco se v úsměv zase změní.
Jsi dotek co se ztratil v davuproud proti němuž plavu. Konec noci v rozednění,co se v dotek zase změní.
Přání k narozeninám...
Do vlasů Ti padl stín
Vítr se je čechrat snaží
zakletý ve vůni vín.
V slavíka se proměním,
Obavy
Tak tiše odešel další dens další nocí se vkrádá sena já se mohu jen tiše ptátjestli, až vzejde s ránem den,budeš o mě pořád stát. A když se budeme milovata studit bude holá zemJestli pak neucuknem.
Morduk - kapitola 2.
Potemnělou místnost sporadicky ozařoval plápolající oheň. Úzké rudé jazyky tu a tam vyšlehly až ke stropu, jak shrbená stařena vhazovala do ohně hrst sušených bylin… Zpovzdálí jejímu počínání přihlížel muž vtmavém plášti, pod nímž bylo poznat rudé roucho se zlatým lemem… Jeho oči střídavě sledovaly plameny a střídavě ženu, cosi divoce šeptající vrásčitými rty… mluvila velmi tiše… “Vidím smrt… smrt. ” teatrálně zvolala kRufarovi a vhodila plamenům další sousto. Zohniště se vyvalila další oblaka hustého dýmu… Rufar ožil.
...prostě jen tak...
Začalo sněžit ač nepadá sníhto dřív by asi roztát stih'než by se vločky dotkly květůa přece sněží, sníh na parapetupomaličku taje.
Čárám si na skle Tvoji tvářsama se asi nepoznášleč já v tom strohém obrázkuukryl jednu maličkou otázkuco zmizí, když dýchneš na sklo.
Jak sníh z nás ostych spada nemusím se více ptát. Tak utajím před celým světem, že po tom všem se parapetemrozlila loužička.
Poslední noc
Již brzy přijdu, moje milá, přijdu k tobě blíža můj svět splyne v světě tvém, neodejdu již. Chvěješ se jako plamen svíce, pro čí pohled vzplál. Měsíční svit na tvé kůži, zrady jsem se bál…Jen krátký dotek a krůpěj krvesladký vzdech tak jako prve…
Mé prsty tančí na tvé pleti, bílé jako sníhvšechno kolem sotva dýše, i já málem ztich’. Polož se do mých dlaní, chci líbat tvoje rtyokusím tvou vřelou krev, mou okusit smíš ty.
Morduk - kapitola 1.
I.
Svět se změnil. Dlouhé a vysilující války přeměnily úrodnou zemi ve vyprahlou pustinu, táhnoucí se od obzoru kobzoru. Život se uchýlil do měst, ukrytých za mohutnými kamennými zdmi, které poskytovaly chlad, stín a alespoň pocit bezpečí.
Vyznání
Chtěl jsem ti vyprávět o strachu,ale nechtělas mě poslouchat. Slunce se tulí k oblakůma já se nedokážu ovládat…Musíš mě vyslechnout, snad pochopíša když ne, snad má to tak být.
Chtěl jsem ti vyprávět o svých snecha o tom co je mění v můry,o prázdných nocích, prázdných dnech,o stromech zbavených kůry…Vyslechni mě, snad odpustíša když ne, snad má to tak být.
Chtěl jsem ti vyprávět o bolestia utrpení v mlčení.
Holčička
Holčička tiše stojí opodálsleduje řeku prázdných tváříČeká, kdo by se jí dotýkalještě dnes, než budou všichni staří. v zaťaté pěstivelký strach.
Dívka si hraje s lemem šatůposlouchá ptačích křídel šumhvězda v louži se podobá zlatua studený je prázdný důmza zády v ruceuschlý květ.
Žena čeká a zhasla světlopotemněl celičký studený byts můrou sem cosi smutného vlétloa něco by asi mělo jinak býtmezi prstyproplouvá čas.
Omluva
Ticho se vplíží mezi násskrytě, že ani nepoznáš. Sotva se tedy polekášmých slz.
Mám strach z ticha v pokojiz bouře co zůstává i po bojiz ran, co se už nezhojí. Z tvého pláče.
Polibek
Začalo pršet a v světle lampmalátná očka těkají do šeratěkají skoro jako by nesměladéšť zkrápí chodníkyta očka v záři těch lampvyhlíží zplihlé deštníky- své nápadníky.
Dvě ruce se střetly na chvílidvě dlaně, prstů dvakrát pětjako ptáci co chtějí odletětrty strnuly v dotykusetkaly se právě na chvíliv úkrytu jednoho z deštníků- uprostřed chodníku.
Mně nebylo přáno
Tak jsem teda čekal a netušil kolik časuuběhne než se dočkám a kolik vypadne vlasůprostě jsem čekal a rozhodně nechtěl pryč jítpak se však zvedl, bylo by hloupý takhle čas promarnit. Je ještě spousta slov, jež musí někdo řícta ještě spousta vody, co řekou chce protýct,je ještě spousta snů, jež zpřetrhá časné ránoa na koho se zlobit mám, že holt mně nebylo přáno.
Byla mi zima a začalo padat listía já si ho cpal do kapes, kdo to kdy zjistí. A já si ho jak bohatství se vzpomínkama vzala pak to všechno spálil, to kdybych se někdy ptal.
Na dobrou noc
Přeji Ti krásnou dobrou noc,Tvým snům hvězdy na pomocMěsíc z lesních tůní spánkupošlu Ti po nočním vánkupolibek jak dotek slzyvždyť rozednění příjde brzypo chíli, co svoji tvářpoložíš tiše na polštářa ve snu na okamžik krátkýsnad budeš mi blíž, než zase zpátkyvezme si tě nový den. Kam poděje se noční sen.
Tys mohla být víc
Do ticha mezi kapkami deštěvejde se hluk mnoha měst. Moje slova i tvoje ještě. Ozvěny kroků v prachu cest.
Do ticha uprostřed lijákuzasníš se jen tak na chvíli.
Žárlím
Žárlím na vzduch, co dýchat smíšžárlím, že je kolem tebea žárlím i na to šedé nebe,co nad tebou se rozpíná0a na louži, co je nevinnážes' do ní v spěchu šlápla.
Žárlím na náhodné chodce,co na ulici tě míjejía žárlím, že se usmějí,protože chtěl bych tě míjet sámúsměv ti leda po větru posílámtam daleko až za studený kanál.
Žárlím na cizí tvářežárlím na řidiče taxíku,co trochu ztlumil muziku,protože zaslechl tvůj hlasa aby jej slyšel snázztlumil dopravní relaci.
Žárlím na tvůj polštář,že na něj se večer pokládášspíš a o nic se nestarášzatim co moje náručí je prázdnéjako když konverzace váznese cítím tolik sám.
Verunce
Jsi zázrak, co nad ránem přichází,Když těžká mlha víta denJsi příboj, co k smrti zamrazí,Když měl bych vzplát plamenem
Jsem šero, do nějž se odívášJsem ticho, které piješJsem stín, v němž se ukrývášJsem svět, ve kterém žiješ
Jsi jiskra, když jsem vyhaslýJsi slza, když jsem jakou troudJsi sen, co červánky přineslyJsi květ, co unáší říční proud
Jsem voda, jíž se umývášJsem rosa v které tančíšJsem úsměv s nímž usínášJsem vráska, když se mračíš
Je snadné neříkat ano
Lucii…
Kdesi daleko pod okny se do mlhavého rána probouzelo město. Ještě potemnělé ulice, topící se ve všudypřítomném a věčném mlžném oparu, pozvolna ožívaly pohybem náhodných chodců, kterých spostupem času přibývalo. Tu a tam se postranní uličkou mihl jako měkce zářící stín cyklista, neúnavně zvonící do šera před sebou… Neodbytní holubi se snášely na chodník a hladově zkoumali, co jim noc zanechala na chodníku, aby se pak se svou kořistí vznesly vysoko, až knejvyšším patrům městské zástavby, zubící se do kalného rána jako věže gotické katedrály… Tak přišlo ráno. Špinavé a utahané, hladovějící po lidském teple…
Oknem srozbitými žaluziemi do místnosti pomalu pronikalo matné světlo nového dne.
Kdybych bydlel u moře
Kdybych bydlel u moře, chodil bych každý den plavat. Chodil bych každý den plavata určitě bych nelhal - lhaní je špatná věc,jenže nebydlím u moře a tak plavat nechodím. a taky občas lžu.
Vánek
Chvějícím hlasem zaklínám vánekkéž mě navštíví a odnese spánek;možná se nehodí dál písně zpívat,možná se nehodí na dívky se dívat,asi se nesluší básně psát dál. však ten vánek. , kéž ten by vál.
Zavěste a nezanechte vzkaz
"Moc toho nepotřebuju, víš. Ale chceš-li, tak pětku dát mi smíšje čas jít zase dál, ty to znáš,budeš v pohodě, lásku dlouho nehledáš,tak se měj a já napíšu ti, slibujua neříkej pořád jenom že chybuju. "Tak odjela a já byl sám.
Chvíli jsem tak tiše stál neschopen slovaa čekal marně, že někdo snad ruku mi podáono, když se topíš málo kdy tu někdo jea když je konec, nevěříš že nadějejak říkaj, umírá jako posledníkdyž nad ránem se rozední.
Válka ještě neskončila
Rozednilo se. Nad studenou a prázdnou krajinu vystoupilo slunce. Studené páry plazící se při zemi začaly ustupovat, až úplně zmizely a odkryly tak popelavě šedou zemi, táhnoucí se od obzoru kobzoru… Těžko uvěřit tomu, že zde dřív rostla svěží a zelená tráva, ale dnes je těžké uvěřit ledasčemu… Bylo chladno. Skupina mužů, zachumlaných všedivých polních stejnokrojích postupovalo hlemýždím tempem šedivou realitou.
Milosrdnej déšť
Pošťák mi přišel dopis dátvšak odmítl mi ho ukázat. Že prej chce dvacku od cestyjeho plat je holý neštěstí. však rozpustil se v deštia já si jen hvízdl, jaké štěstí,když pošťáci se rozpouštěj v dešti.
Můj domácí zas večer pila svoji ženu potom zbil.
Martina
Zachvěl se vzduch kolem nása já už čekal tvoje slova,co jako chlad a jako mrázmě k zemi srazí znova. Zachvěl se vzduch i zema já se marně chytal tebe. Skutečnost je navždy snema sen navždy zebe.
Nezanechávej vzkaz
Jak slza teče podel nosu níža z očí se vytrácí jasz dnes do zítra se probrečíšzvládneš to tak snáz.
Jak slzami vlhnou tvoje rtyospalé ráno vpadlo mezi násmlha se rozplyne a zbydeš tytak si to, holka, nepokaž.
Slzy ti po bradě tečoudlaní je nezastavíšminuty se trochu vlečouco bude dál. Však víš.