Písmák Nečekaný návštěvník
Tak velcí motýli nejsou
co se mihlo před očima
i podívám se pořádně
na lustru sedí sýkorka
Neviditelný deštník
prší pod lampou
neviditelný deštník
jaká smutná noc
-----
Ztroskotat na útesu
ztroskotat na útesu v rozbouřeném moři
být cizincem v ulicích cizího města
utopen v moři neonových reklam
studených světel jako srdce zatvrzelá
Hradby nedobytné
a těžká obloha jak hradby nedobytné
a život lehounký stoupá výš jako dým
že mnohé chybí mi bolestně dobře vím
postrádám nejvíce poklady jež jsou zbytné
Na bílý klavír hraj
Na bílý klavír hraj tu melodii smutnou,
co tryská ze srdce, tanečním krokem jde.
Však hraje šťastný hráč, kde skrývá smutek kde.
Taková hudba je, zpíváš si píseň rmutnou.
Zahrady ráje
Navždy ztracená v zahradách ráje
nevinnost bílá jako sníh beze stop
vždyť svět vše pošpiní marnost nad marnost
a poučená ctnost je jako kuplíř
Ráno
Ráno sedí u stolu v kuchyni muž a kouzelná víla. Oba mlčí. Muž snídá vejce natvrdo a čte zadní stranu novin - tu sportovní. Noviny jako každé ráno přinesla žena - kouzelná víla, když se proměnila v poštovního holuba a doletěla pro ně do trafiky.
Minuty na hmyzích nožkách
Minuty na hmyzích nožkách se derou
pomalu sunou se pomalu jen
minuta za minutou vleče den
a kapky v potůčky plní se měrou
Vítr hrál ve vlasech Tvých
Vítr hrál ve vlasech Tvých
jako harfa křídlo anděla
Tvé rozevláté zlaté vlasy
jako opojná píseň znějí
Deštivý den
Deštivé ráno, smutek na duši,
všudypřítomný stín, skleněná ulice.
Tak se probouzí mé město. Další den
fádní a nudný jako včerejšek.
Fénix
Má láska vzlétla jako fénix z popela
když zdála se mi navždy ztracená, mrtvá
poezií má hlava znovu hoří
nuda a všednost mizí ze světa
V poledním slunci
v poledním slunci
děkuji za chladný stín
koruně stromu
sám stát v krajině
Čas něžně tká
čas něžně tká pavučiny do tváře
a bílý sníh postříbřuje vlas
lapené drahokami v slzách
toť zlatý déšť na vyprahlé srdce
Pole žlutá
krajina bez lidí jen pole žlutá
a v dálce lesy podpírají oblohu
na straně polední krajina moře
aquamarín a vlnky ve vánku
22. června 2024 - epigramy
V padesáti páchat básně.
Ať aspoň zní můj verš rázně.
Takový los život dává,
z hříchů bláznovství se stává.
haiku
to když padá déšť
a šumí v listech stromů
smutno je v srdci.
Ve světle svíčky
Cizí tvář v benátském zrcadle
na mě se dívá smutná jako safír.
Vše je jak ve snu vzdálené a blízké.
Tmavá modř, ta nejsmutnější barva.
Čtyřverší
Tiše se plížil žal, vkradl se v srdce mé.
Ten zloděj tajemný přinesl smutky své,
radosti všechny vzal, ten zloděj tajemný.
Radosti, smutek svůj a vztah ten vzájemný.
Třepot křídel
Bílý klavír v žitném poli
čeká na Tebe.
Proč nepřicházíš.
Proč netančí Tvé štíhlé prsty
Zrcadlo - epigramy
Zrcadlo je sklo, které zebe.
Mám vztek - vidím v něm zase sebe.
To kvůli mé nátuře tolik netečné
posílat do školy mně bylo zbytečné.
Řeč růží
Že chtěl jsem rozumět řeči růží
Co šeptají si za noci měsíčné
Lunou chtěl jsem být
Lunou na noční obloze
Bez názvu
Tvrdá logika jeho slov vraždí každý sen.
Jako kamení dopadají na zem
a krátery - jediné co po nich zbude.
Prodávat se, a při tom zdát se ctnostný.
Lilie
Jak mě květ dojímá bělostné lilie.
Jaké má tajemství záhadná květina.
V noci se pořádá slavnostní hostina,
již člověk jedinkrát, jedinkrát zažije.
Co slaví slavíček?
Co slaví slavíček.
Má narozeniny.
Na nebi hvězdiček.
Měsíček jediný.
U oběda sedí slon
U oběda sedí slon,
vůbec nedbá na bonton.
Jelen z toho to jsem,
cožpak se jí nosem.
Sfinx
Sfingo s královskou hlavou a lvím tělem,
jaká je odpověď na Tvou hádanku.
Pluješ sama, jediný svědek,
v moři písku dávných dob.
Krotitel
Krotitel, který každý večer strkal hlavu do lví tlamy, ráno plakal pro marnou lásku ke krasojezdkyni.
Rozhovor s Měsícem
Příteli Měsíčku,
dej mi stříbra trošičku
do mé dlaně.
A co za ně.
Létá muž nad Paříží
Létá muž nad Paříží,
starosti ho netíží.
Lidé mají zvedlé hlavy,
na ulici jsou jich davy.
Fouká muž na fujaru
Fouká muž na fujaru
na podzim i k jaru.
V hraní má svoji taktiku,
všichni tančí při valčíku.
Koráby na obzoru
Jako nepřátelské koráby na obzoru
zdá se mi život můj. Na moři ztracen
na širém moři.
Jako pouští se ubírat kráčím životem.