Písmák my
Čtyři stěny. Polstrování.
Nic mi nesmí ublížit. Nic mu nesmí ublížit.
Bobří kasíno
Náraz byl prudký a nečekaný, tělo Joea Howarda proklouzo skrze přední sklo terénního jeepu jako nůž máslem a anonymním umělcem narychlo vymodelovaná busta ozdobila tmavý, červeně se zbarvující asfalt. Dolní část kdysi životem kypícího šerifa zůstala na svém místě.
Duše se reinkarnovala do nepatrného embrya vodního hlodavce.
Starý bobr: alfasamec místního bobřího klanu se pohodlně opřel o pařez, který před nedávnem býval stromem, než ho svými lesklými řezáky poslal nemilosrdně napříč silnicí, jež protínala jejich zaniklé loviště a v meditativní, nehnuté póze pozoroval zánik hlavního zdroje zla.
Srdce na dlani
…ani dnes se na Františka neusmálo štěstí. Navrátil se do závětří mezi kontejnery a složil svou šedivou hlavu (ač pouhý třicátník) na kartón, jenž sloužil zároveň jako lože i jako peřina. Následující den trávil tak jako dny předchozí; žebráním na lok; žebráním na kouř; prosbou i o něco na zub. Nastal večer, lidé od vychládajícího supermarketu spěchali domů, ke svým seriálům, ledničkám, chotím i kvaně plné vlažné, příjemné vody.
Splněná
„Tak jen se procházej vesele, dokud můžeš…jen vesele. “ ozval se hlásek.
Zamhouřil jsem skrz ten mlžný opar, ale nedohlíd jsem víc než pár metrů. Aspoň si to myslím, neboť mlíko, který se rozlilo přes cestu směrem vzhůru, nešlo přehlédnout, dohlédnout ani prohlédnout.
Dan a Josef
Operace je hotová, najděte mu volnou postel a nechte ho prospat do rána…přeci mu neustelete na chodbě. Tady ve dvojáku máte postel. No tak, na co ještě čekáte.
Co tu dělá ten pacient.
Marodi
Přeplněná čekárna. Lidi zareagovali na příchod nové roční doby po svém, a klimatickou změnu, spojenou skratšími dny a nižšími teplotami, vítají nikoli sotevřenou náručí, ale vsugerováním si nepříliš pohodlného tělesného stavu.
Předstírají nemoc.
Jsou marodní a potřebují se léčit.
Uvědomělí
Po desetiminutové přestávce začala hodina občanské uvědomělosti. Soudružka učitelka se ladným skokem se dvěma trojitými vruty a legračním saltem přenesla na stupínek včele třídy, právě před čerstvě světle červeně natřenou tabuli, poté uchopila do pravé ruky bílý, žlutý, černý, zelený a modrý fix, a začala vytvářet na bakelitový povrch neuvěřitelnými tahy, doslova skouzelnickým fortelem, jednoznačné - ideologické, a pro školáky snadno pochopitelné, kresby spopisky. Pár minut tvořila otočena zády ke svým žákům na tabuli podporu svého výkladu, jenž měl přenést její žaky, tyto nadějné části dosud nevyzrálého kolektivu, do velikého světa, vněmž není místa pro individuality. Během její umělecké chvíle se zřad pozorných, a pomalu se uvědomělými stávajících dětí, ozval jakoby unisono znějící chorál, který však netvořil pouhý jeden hlas, ale pozorné ucho (jímž disponovala i soudružka) zaznamenalo hned trojhlas, jenž se ale kupodivu vešel do pouhé dvojzmenšené kvarty; melodie – něco jako internacionála:
„Boj bude navždy planout,
my ztečem modrých hrad,
nikdo znás nechce zvadnout,
Tatra
Vytahoval jsem zknihovny jednu za druhou. Avšak žádná znich mě nezaujala, a tak jsem je vracel zpátky k úhlednému zástupu své literatury. Poslední kniha, kterou jsem si přidržel před svýma očima, abych přečetl název, byla ‚Afrika snů a skutečnosti‘ od cestovatelů Hanzelky a Zikmunda. Mé srdce zaplesalo.
Test
Jeho občasnou nepřítomnosti zahání tím, že se navleče do miláčkova trička na spaní, a beznadějně se oddá svému milostnému vystoupení ve vzrušujícíchmolekulách potu a v šupinkách odumřelé kůže, jimiž je tento fetišistický kus oděvu naplněný.
Plná myšlenek na vášnivé doteky naplňuje pokoj sílícími vzdychy, kterými bezostyšně doprovází toužebnou masturbaci, a to tak zaujatě, že docela přeslechne i štěkot sousedova psa, jenž plní funkci hlídače a výstražného alarmu bez remcání, a pouhá miska naplněná vodou a granulemi je mu dostatečnou odměnou za tuto bohulibou činnost.
Pohladí svědomitého, po kružnici obíhajícího hlídače po zavlhlé srsti; ranní vláha nepostihla pouze rostlinstvo, konstatuje a otevře vrátka kdomku, vněmž bydlí spasitelka roztoužených mladíků. Dojde až tam, kde dlouhá chodba zahajuje zdánlivě nekonečnou cestu kjeho milované.
Děs
Chci vidět svět růžovými brýlemi, chci hledět šťastně vpřed, chci být nesnesitelným optimistou – nosit kolem sebe auru spokojenosti; kašlat na pravdu a její chmurné prognózy.
JÁ JSEM SE NARODIL, ABYCH ŽIL, ABYCH SI ŽIVOT UŽÍVAL, ABYCH ROZDÁVAL…ABYCH BRAL…
Jenomže oni jsou všude, nemohu žít, když mě dusí,
nemohu, když mi nedají kousíček klidu…
Přátelství
Odloží částečně ohlodanou kost a už se natahuje po další, pokryté velikou vrstvou čerstvého masa a tuku, záhlavec od tatínka, jenž důsledně saje morek zmamutí, zpola opečené, stehenní kosti, mu však připomíná, že je stále jen kluk, a jako kluk musí poslouchat starší, zvláště jsou-li jeho rodiči. Natahuje se, rozmazanými slzami zavlhlou rukou, po první stále dosti masité kosti, ale ta už je svírána čelistmi jeho nejvěrnějšího přítele (nejvěrnějším, jakož i přítelem se snad stane tak za rok, zatím je to polodivoký vlk); zazní uragán nadávek a rána klackem přiměje kost změnit majitele; chlapec, bojácně pozoruje otce, rychle se chápe kosti a jeho, dosud mléčný chrup, dokončuje, co před chvílí začal. Maso vystydlo v té krátké chvíli, kdy jen taktak uniklo nástrahám zvířecí mordy, ale přesto je svědomitě rozžvýkáno a spolykáno budoucím lovcem a třeba jednou i alfasamcem malé tlupy pravěkých lidí.
Takto nějak by se mohl začít odvíjet příběh z dávných časů o vznikajícím přátelství mezi člověčím mládětem a zvířetem.
Kraul
Před obrátkou se ještě jednou nadechl, jakýmsi nevysvětlitelným kouzlem se otočil, odrazil a splýval dobrých pět metrů vopačném směru. Pravá ruka určila směr a tělo, jako by tento náznak pochopilo, se vydalo za ní. Pak přišel těžký manévr, nádech společně spřehozením levičky, ale i tento majstrštyk byl zvládnut na výbornou. Nic už nebránilo tomu, aby střídavými pohyby paží, spodporou zbytku těla, doplul až kprotější stěně, kde mu ve volné cestě jeho vodě oddané postavy bránila dlaždičkami ozdobená stěna.
Spud
@page { margin: 2cm }
p { margin-bottom: 0. 25cm; direction: ltr; color: #000000; line-height: 120%; orphans: 2; widows: 2 }
p. western { font-family: "Times New Roman", serif; font-size: 10pt; so-language: cs-CZ }
p. cjk { font-family: "MS Mincho", ".
Tajemství
@page { margin: 2cm }
p { margin-bottom: 0. 25cm; direction: ltr; color: #000000; line-height: 120%; orphans: 2; widows: 2 }
p. western { font-family: "Times New Roman", serif; font-size: 10pt; so-language: cs-CZ }
p. cjk { font-family: "MS Mincho", ".
Šachmat
@page { margin: 2cm }
p { margin-bottom: 0. 25cm; direction: ltr; color: #00000a; line-height: 120%; text-align: left; orphans: 2; widows: 2 }
p. western { font-family: "Liberation Serif", serif; font-size: 12pt; so-language: cs-CZ }
p. cjk { font-family: "Noto Sans CJK SC Regular"; font-size: 12pt; so-language: zh-CN }
Anonymní cestovatel po hlavním městě
Počkal, až dorazí mechanik a uvede eskalátory opět do pohybu.
Pak se anonymní cestovatel po hlavním městě svezl spolu s dalšími trpělivějšími pasažéry, kteří odmítli vstoupit na statické schodiště, do stanice metra a v davu nedočkavých souputníků budoucí cesty trpělivě vyčkal soupravy. Jen co podzemka přijela, byl vtahován do nejbližšího vozu, jako by ušmudlaný vědec v bílém plášti fixírkou nasával kapky neurčité kapaliny, a tu pak trubičkou vyplivoval na stěny ušmudlaných kádinek.
Cestovatel byl však zvyklý jakoby jednoduše fungovat v tlačenicích, pevným krokem podporoval proud zástupu mačkajících se stlačených kapiček slitých v jedinou řeku, aby v pár okamžicích překročil dělící čáru mezi neměnným a pulsujícím světem vědcovy amorfně okrášlené vany.
Vůně sídliště
Sídliště i prostranství před supermarketem se nořilo do tmy.
Měsíc dosud nevyšel. Slunce dosud nezašlo.
Chápete snad tu kausalitu: dokud svítí Slunce, nemůže vylézt Měsíc.
Asta
Asta se jmenovala. Byla to fenka; jenže rasu vám neřeknu, nevybavuje se mi; chcípla už před pár dny. Sousedka než odjela a svěřila mi ji do péče, slíbila, že to je vpohodě a ona se za tři dny vrátí; to je dnes, vůbec nevím, co jí řeknu. Pravdu.
Dopis
na závěr dodávám, milí rodiče, že vše co jsem dokázala, ať pozitivního či negativního, je Boží a Vaší zásluhou. Říkám to teď, abyste věděli, co stejně víte, s čím ale už nejde nic učinit.
Sbohem,
Vaše jediná dcera Andrea
Přečetla jsem si opět celý dopis a neubránila se slzám.