Písmák Nenávidím Tě.
Nenávidím Tě,
pro tvé havraní kadeře,
pro ty poklady v očích,
pro ty perly místo úsměvu,
V krůpějích rosy...
Vkrůpějích rosy
tam, kde lišky dávají spát,
víly tančily bosy,
já musil se usmívat.
Básně zní...
Báseň zní,
a Ty kouříš mi pod nosem
sklep
a sklenky vína,
Slepý rozum, tvá svoucnost.
Jsi, spomyšlením na svět, na krásu bytí.
jsi odpovědí,
jsi důvodem kpoužití všech těch libozvučných slov,
Spřáním úsměvu Ti na rtech,
Po letech, potkávám Tě zas
Vdýmu sladkosti,
a žluté Pálavy,
za burácení hromu
osvětlena bleskem
Krajina v bouři
Poslední tóny hravé předehry doznívají. Pomyslné ticho před bouří končí. Lehký vánek, který mne ještě před malou chvilkou příjemně ovíval, sílí a mění se v kvílející vichřici. Krajina je zahalena do černého pláště a oblohu ovládli vládci temné říše – krkavci.
Pro její oči
Pro její oči svět točil se pomaleji, než měl. Seděli jsme a naslouchali zpěvu ptáků a hudbě, která vybíjela srdce černému drakovi. Měla vočích slunečnice a prstencový záblesk. Jaké pouto tvořilo vtu chvíli pohledy našich očí.
Koberec snů
Zavírám oči… sedím pod stromem, kouřím stoletou dýmku a spřivřenými víčky pozoruji Tě. Tančíš si na louce plné květin, na koberci snů. Bosé nohy ladně odráží se od kapiček rosy. Konečky prstů hladíš stébla trávy, která sahají až do nebes.
Sladkobolec
Smířen se svým osudem,
suše polykáš pýchu,
klopíš zraky
a utíkáš před sebou samým,
Řeka lásky
Ta řeka lásky, kterou jsme spolu pluly, už tu není. Byl to jen pouhý proud citů a milých dnů, které pršely z nebe, až vytvořily nás. Však pršeti nechtělo se věčně. A byť by i možná chtělo, už jsou tu jen dvě osoby jdoucí každá po druhém břehu a maličké kapky pocitů padajíc z posledních mraků naděje se nárazem tříští o tvůj krásný nový deštník.
Ohře
Sedíce při Ohři, a sledujíce ten klidný proud,
kde na okamžik všichni opomeneme, jak čas neúprosně běží,
jen si zkus vzpomenout,
kdy prvně střetl se můj pohled svěží.
Slza..
Stéká slza po smutné tváři,
její příběh žalostný,
poslední kapka vkalamáři,
černým tahem bolestným.