Písmák *DVOJÍ KLEŠTĚ*
Nemám rád pondělí – v ambulanci nejnáročnější den z celého týdne. Namísto, abych se po práci vrátil večer domů, čeká mě ještě noční služba na porodnici, kterou si bohužel nemohu vyměnit. Oči se mi zavírají, natáhnout se, tak usnu jako špalek. Minulou noc jsem probděl u lůžka své nemocné dcerky.
*SUGESCE*
Je pátek odpoledne, kdy jsem po poslední přednášce na fakultě v Brně málem zmeškal vlak, ve kterém se teď vracím domů. Našel jsem si kupé, kde u okna sedí pouze jeden postarší, důstojně vyhlížející pán, čtoucí noviny. No, to se aspoň trochu vyspím než budu muset vystoupit.
Sednu si do koutku proti němu a oknem sleduji ubíhající, pro mě nudnou krajinu.
*ROZHODNUTÍ*
SIROTEK
Jana si naplánovala dovolenou u Černého moře. Proč ne. Vždyť ještě ve svých třiceti moře neviděla, jako její známé, vdané, které tam byly i s dětmi několikrát. Ona je už deset let vdovou, muž se jí zabil na motorce krátce předtím, než se narodil Jenda.
*Takový je život...*
V onom týdnu, kdy mělo každým dnem dojít k té radostné události, mě zavolali na operační sál chirurgického oddělení k nutnému konziliu. Jednalo se o těhotnou, odhadem v posledním měsíci, při autonehodě vážně zraněnou v obličeji. Chirurgové právě dokončovali komplikovaný obvaze hlavy, při němž byly ponechány pouze štěrbiny pro oči, nos a ústa, takže postižená nebyla k poznání. Nevěděl jsem o koho jde, osobní ani těhotenské doklady neměla, navíc byla ještě v bezvědomí.
*Nečekaná komplikace*
„Nu dobře, Zdeňku, jak chceš, nechci ti to rozmlouvat. Myslím jenom, že je velký rozdíl stát bezmocně u porodu vlastního dítěte po boku své trpící ženy nebo připravovat v laboratoři prášky, kapky čí mastičky. Nehledě k tomu, že ti náhle můžou zeslábnout kolena. Víš, co tím myslím, ne.
*Ty a já*
Tvá náruč je mi přístavem klidu
Tvé obejmutí pocitem štěstí
Tvůj úsměv sluneční září
Tvůj polibek pečetí lásky
*SUGESCE*
Sednu si do koutku proti němu a oknem sleduji ubíhající, pro mě nudnou krajinu. Letos to je už pátý rok, co tu jako medik balancuji mezi domovem a fakultou jednou týdně tam a zpět, nic mě nepřekvapuje, všechno znám. Zavřu oči a přemýšlím tak trochu o dnešní poslední psychiatrické přednášce. Profesor Slavíček nám vysvětloval, jak dosáhneme mimikou oční nebo obličejovou, když chceme někomu něco vsugerovat.
*...nic se nemůže stát.*
Na podzim se má vrátit do civilu, ale ona by mu něco chtěla říct už teď. Něco, co si telefonicky domluvili a co ona už dva dny s jistotou ví: lékař její domněnku potvrdil a mamince už to řekla. Vyslechla ji s pochopením pro jejích osmnáct let a u vědomí toho, že jí ze šesti starostí ubude jedna a přibudou dvě.
Když neočekávaně přijel, byli už po večeři, Jana sklízela se stolu.
*PŘÍČNÁ POLOHA*
Jako kdykoli, musímprimáře i dnes stručně a věcně informovat o každé rodičcea on si můj nález vlastnoručně ověřuje. Zpravidla přitom neopomine s každou vyměnit pár slov a povzbudit ji nezbytným úsměvem.
Vtom telefon. Kolega z interny chce se mnou naléhavě mluvit ohledně jakéhosi konzilia.
*POHÁDKOVÝ POROD*
*POHÁDKOVÝ POROD*
Jednoho dne musel náš primář náhle služebně odjet a pro mne to bylo nemilé překvapení. Byl jsem totiž po nedávné promoci přidělen na jeho porodnické oddělení teprve před několika dny, ale ty stačily k tomu, abych pocítil jeho otcovsky přátelský vztah ku mně. Avšak jeho zástupkyně, staropanenská menší osůbka, mužatka, asi tak pětačtyřicetiletá, mi dává už od prvního dne zřetelně najevo, že mě vzhledem ke své odborné i služební nadřízenosti považuje za někoho, kdo zdaleka nedosahuje její úrovně. To mně pochopitelně vůbec nebylo po chuti.
*Jen tak mimochodem...*
Je teplé nedělní odpoledne, jako stvořené k příjemné podzimní procházce. Za chvíli bude končit doba návštěv a začne mi vizita. Jedna ze skupinek, které se procházejí před porodnicí, upoutává mou pozornost: rodiče a okolo nich dovádějící čtyři děti ve věku tak od pěti do dvanácti let. To páté se asi skrývá v kočárku, který před sebou tlačí matka.
*ŠTEFAN*
Je středněvysoký, štíhlý. Odhaduji, že nemá víc jak šedesát kilo. Jeho hlava je sice nordického typu, ale přitom trochu šišatá. Možná je to tím, že mu levé ucho trochu víc odstává a že má pravé oční víčko poněkud skleslé.
*HOROR NA DIVIZI*
V uplynulé noci jsem se zúčastnil terénního cvičení školního tankového praporu našeho pluku a dnes v pátek dopoledne jsem musel ošetřovat dosti četná poranění ještě nezkušených nováčků. Těším se na odpolední zotavující spánek, ale teď před polednem musím si ještě na divizi, která sídlí v objektu sousedního tankového pluku, vyzvednout dovolenku na zítřejší víkend. Dostal jsem ji odměnou za bezvadné zdravotnické zabezpečení nočního cvičení.
V divizní budově se nestačím divit: hlavní chodba vyzdobena květinami a zeleně pučícími břízkami jako o Božím těle.
*Blesková diagnóza*
V poradně pro těhotné jsem právě vyšetřil jednu mou bývalou spolužačku, se kterou si tykám. Obléká se za paravánem a najednou povídá: „Tomáši, v čekárně sedí v koutě takovej mladej, divnej mužskej. Buď je to psychouš nebo úchyl a třeba se chce před námi odhalit. Kouká po nás tak divně, že si ženský o něm už začínají šeptat.
*Až jednou přijde ta chvíle…*
Jednou, až zeslábne nemocí tělo,
že ani v noci už nemohu spát
když vím, že hynu ač žít by se mi chtělo,
rozhodneš pane, co se mnou se má stát.
*Rozloučení s věrným pejskem*
Večer se nachýlil, čas je jít spát…
Rád jsem tu pro Vás žil a měl Vás rád…
Prožil jsem s Vámi šťastné chvíle,
putovali jsme spolu dlouhé míle,
*Sedmasedmdesát slov*
Sešel se soused se sousedkou,
stařičký senilní sedlák se starou sípající selkou.
Sedí si spolu, slintajíce slinami slintáčky sliní.
Stále se svářejí se svými sousedy,
~~*V Bruselu*
~~*V Bruselu*
V Bruselu teror teď řádí.
Jakoupak budoucnost budou mít mladí,
co ještě vše naši Evropu čeká,
*TŘI SLOVA*
Stojím na prostranství před Růžencovou bazilikou. Začíná se stmívat, je krátce před půl devátou večer a na západě se vyhoupl srpek dorůstajícího měsíce. Po protepleném slunečním dnu začíná teď –koncem dubna- být už trochu chladno. Teprve před chvilkou utichli rorýsi a vlaštovky.
*Šaty prý dělají člověka!?*
Reportážní fejeton o nudistické pláži
Představte si dovolenou na německém pobřeží Baltického moře, kde na pláži zjistíte, že jste si s sebou nevzal plavky. Co teď. Vrátit se zpátky pro ně se vám nechce, a tak se smiřujete s myšlenkou projít se aspoň na slunci a na čistém mořském vzduchu. Kráčíte tedy dál a dá,l až stanete před kůlem s nápisem „Anfang für Freikörperkultur“.