Smutek
Někdy mám pocit, že znám každé bolesti světa
a jako stařena bolavým krokem jdu dál.
Všechny mé radosti omývá veliký smutek.
Však tíseň duše na zemi znáš nejlépe sám.
Konečně na širém moři
Konečně na širém moři.
Pevnina bledne vdáli. Je šedivá v oparu obav, ale nad vlnami je jasno a slunce až bodá.
Ta šíře moře - vnitřnosti se mi nad ní chvějí.
Jsi jedna z mých buněk
Ačkoli tě nevidím,
nemůžu na tebe nemyslet.
V pevnosti mých myšlenek
obýváš nejhezčí komnatu.
Z hodiny zeměpisu
Stará planina je celá vrásčitá
na dlouhé staletí své roky počítá.
Ty vrásy, zlomy jsou myšlenka spletitá,
jak v mřížkách z křemíku schodiště točitá.
Únik
Děsí mě prázdné hroty vidliček a nožů,
nenasytné žaludky civilizace.
Topí se v labužnických specialitách a mají jich po krk.
Stále to není dost.
Chudinka květinka
Chudinka květinka vadne
za dne i za noci chladné
Vody je malinko,
milá konvalinko
Lesní
Voňavá pryskyřice, pichlavé jehličí,
v lese se chová tiše, v lese se nekřičí.
V noci tu tančí víly, ve dne tu běhá zvěř,
kopýtka tepou lehce do země svoji řeč.
Mrazivá
Ze ztrnulých tváří zdřevěnělých rostlin padají diamantově průzračné slzy,
živí tvorové se krčí ve svých skrýších, aby nezmrzli
Meluzína kvílí, skučí, na tabulkách oken vykvetly ledové květy,
z temných mračen roztrhaných jako nedokončené věty
Holčičí
Proč mám zas řešit, zda mi to sluší.
Nehledám blízkost těl, chci blízkost duší
K čemu se ptát, zda jsem holka ksvětu,
když ve svém nitru nepokvetu.
Probuzení II
Jak jsem mohla být tak slepá:
neslyšet sonátu ptačího zpěvu,
nevidět život, co bují vzeleni,
necítit větrné pohlazení.
Střepy
Nechci moc - jen kousek štěstí,
jen co se vejde do dlaně
A zatím - nevím, co mě to napadlo -
každý den skládám rozbité zrcadlo
Mé záři nesluší
Mé záři nesluší skrývání,
jen na slunci dál poroste
Paprsky, vysajte tíhu stínů,
světlo mi radosti vyproste
Večerní hra mraků 18.6.
Smyčce hrajte, tympány zaduňte,
radostí, živelnou radostí se rozezvučte.
Ať vystřelí k nebesům naše píseň
Mraky nám nápěv napoví
Tělo
Jsem křehká jako hostie -
nevydržím tlak tvého stisku,
ale z mé síly budeš živ
Oslava jara
Jaro je ráno, kdy stromy zdvihají své paže vstříc slunci a slunce září.
Jaro je zemitý pach bláta, hlíny, stíny na vodní hladině a její odlesky na tváři.
Vítr, co měkce duje a proplétá se mými vlasy.
A úsvit.