Písmák Tak nám tu bylo dobře
Přicházím k vám s dobrou zvěstí. Tedy slyšte, prastarý příběh o vyhnání z ráje ožil. Jedna z místních žen mu vdechla život těmito slovy: Zatím jsme si tu užívali přátelství, legraci a pohodu. Konečně by nás, krysí hejno, postavili "do latě" tak, že sij eště rádi sami sobě nafackujeme.
Hora: Vše je naprosto pravdivé!
Byv požádána, promluvila Hora o řeči. V tetelivém rozmaru podala cosi jako návod ke čtení či snad úvod do svého veledíla. Ale nebyl to než vaječný návod či snad úvod, vždyť posuďte sami:
Hora píše jeden ze svých tragických příběhů, jimiž si dláždí cestu k sentimentálním srdcím svých donátorů. Ti se okamžitě rozpouštějí jako panáci u madam Tussaud a odkládají lichotky a tipy, skládají k nohám své mistryně vše, co mají.
Nerušte její sny
Ne, nevstávejte, zůstaňte sedět na svých teplých seslích, a slyšte další z mých řečí:
Když jsem před časem mezi vás vstupoval, nepochyboval jsem, že bude učiněno mnoho pokusů zastavit mě. A tak se také stalo. Ze stáda postupně vyráželi k útoku rohatí jedinci a za strašlivého ryku dotírali. V tom útrpném zvuku rozeznával jsem dobře známá slova, jež vykovali řemeslníci vulgarity, aby si je lid bral k ruce.
Zasej tip, sklidíš zahradu
Jak úlisně by k vám člověk musel mluvit, abyste nastavili uši. Kolik falešného zlata by vám musel snést, abyste se zastavili. Kolik pláství medu by ho stála péče o vaše ústa, abyste v sobě našli trochu vůle. Já k vám ovšem přicházím bez všech těch hanebných nástrojů, berliček pro slabé, neboť stále ještě doufám, že ve vás přebývá rozum.
Golem jménem Hora
Uštědřete jí tipy. Nešetřte ji. Nacpěte jí je do chřtánu. Roztavte je jako indiáni tavili zlato a pak je se slovy: „Najezte se zlata, vy nenasytní křesťané“ lili do hrdel španělským kolonistům.
Jeden z vás plil
Obrací se na mě jeden z vás. Rádi byste věděli s čím. V den, kdy již utichá tlukost strojů a mírní se žár myslí, přichází ten podivuhodný člověk s jiskrou vášně. Tak rád by vznítil oheň, viděl plameny a zkázu.
Hora a její kamarádi
Zastavte se chvíli, sesedněte z koňů kulhajících prériemi vašich světů a slyšte řeč o dobré paní Hoře a jejích kamarádech:
Žila byla paní Hora. Byla to dobrá paní, neboť se řídila staročeskou moudrostí, že ve věčném přitakání nejdále dojdeš. A skutečně – došla. Až na samý vrchol slávy jednoho malého místa na zemi, koutu všech koutů, jemuž se od nepaměti říkalo Písmák.
Tisíc jmen
Obracím se na vás, neboť jsem poctěn. Píšete mi dopisy. A v těch dopisech mi propůjčujete vyznamenání, každý monarchou ve své drobné zemi. Jednomu jsem ubožák; jinému nenávistník; další mne zove bláznem; jiný mi dává jméno docela osobní.
Štěstí pyšných zvířat
Vydal jsem se cestou širokých ulic, skla a umělého osvětlení. A pozoroval množství bludných postav, jak se potácely útrobami svého města, svého štěstí. Čemu se ti lidé vydávali. Slyšte o tom zprávu:
Skončily jim Vánoce.
O udavačství
"Určitě nejsem jediný, kdo píše, aby ztratil tvář. … Morálka občanů nás nutí mít v pořádku doklady. Ať nám ale při psaní ponechá naše svobody. “ Tak pravil jeden moudrý muž.
O strašlivosti mateřství
Doneslo se k mým uším, že je ve vašem světě mnoho ukrutnosti. A že ta ukrutnost nepřichází z orientálních pouští, ale přímo ze středu toho, čemu říkáte civilizace. A že ta ukrutnost nese jméno, jež je opěvováno, velebeno a dáváno za ctnost všech ctností. A že to jméno je mateřství.
Mstitel žen
Připlazil se po břiše. Za ním stopa slin, před ním touha mstitele. Vzepřel se a plil. Plil z celého svého srdce, z celé té měchuřiny jedu.
Úchylná žena
Příliš velkorysosti jsem vám v minulých dnech věnoval. Zdaliž nebyly tyto dny nejšťastnějšími ve vašich životech. Každému, kdo si o to řekl, napsal jsem pár vět. Obestřít je hedvábím a uchovat na věčnou paměť, tak by se každý z vás, obdarovaných, měl k věci postavit.
Řeč k nenasytným
Město sevřela noc, nevěsta v černém. Vydal jsem se na horu. Temnou pasáží snů, cestou zavlhlých schodů a ozubím hradeb. Když jsem byl konečně tam, kde lidé jen zaznamenávají výšku, zatímco draví ptáci žijí celým svým srdcem, pomyslel jsem na vás.
Buďte připraveni k biči
Jsem fantóm, přízrak nad městem. Ohlašuji noc světa. Zrozen ve stejný den jako Nejvyšší, prohlašuji vaši cukrovou radost radostí nad mým zrozením. A nyní slyšte, promluvím k vám svou první řeč:
Zakládáte rodiny, smýkáni nepřekonatelným puzením.
Rozprava o nenávisti
Pokračuji tam, kde jsem skončil. O tom, jak slovo umí šlehnout jako bič, sami dobře víte. Pravou morálkou, tou beze slov, se tady oháníte jako ohněm vítězství, vzápětí však kladete ocet slin do ran. Budu vás volat zvířecími jmény, která jste si ostatně namnoze sami dali.