Písmák Dva paprsky
Tak nějak přebytečný
(inu nevinný pocit)
sám
čtu si básně
Střípky tenkého ledu
Některé dny jsou jako takový ty lepítka
jiné dny jsou zas jak stránky zBible
a ono je někdy fakt těžký tyhle dvě věci
od sebe rozeznat na sto procent
Tetelení
Snad nikdy neprožiju svatební noc
někdy si říkám, že už je toho moc
že bez lásky naplno nedá se žít
a bez potomstva odsud odejít
U Ševců
A pak mi skrz srdce
snápisem „z lásky“
prohořel ostnatej drát.
Hmyzárna
Nemám ruce zdravé ani nohy
nemám pouta ani slouhy
nemám prostor, nemám čas
duši mou stejně vezme si ďas
Sevření
Život je boj
a do smrti to nebude jinak.
A pak.
Krvavý chtíč zrána vánkem užmoulaný do cigára.
Uvnitř
Poslouchej
a uslyšíš hlas
do ticha vlídně vetkaný,
možná ti připomene
Miluji tě
Miluji tě.
Vím, může to znít fádně,
jako když kapičky deště
rytmicky bubnují
Báseň
Báseň je cígo nedokouřený
do rakve hřebík zatlučený
s děťátkem prožitý den
vkapse zapomenutý sen
Dvojsrdcí
Tlukoty srdcí dvou
místností se nesou
vrytmu milování
souzní bez přestání
Pochopitelná
Kdosi ti polámal srdce
sradostí půjčím ti to své
vím, že mi ho později sdíky vrátíš
celistvé a nezlomené.
Poděkoval
A pak mu po ní bylo smutno
steskem sevřelo se mu srdce
pochopil, že jí miluje
vzáři smutku jeho očí
Každý den je dar z oblak
Jednou nebe čisté jindy samý mrak,
vživotě to zkrátka chodí právě tak,
že předlouhé roky čekáš na zázrak,
a pak tě během chvilky sežere rak.
Na krajíčku
Jednou to prostě nevyjde
vten den vyslovím
své poslední sbohem
snad ještě naposledy stihnu
Důvěra
Najednou byla ve mně
všude kolem
se mnou
a já byl důvtipem jejích tužeb
Kratochvíle
A najednou měl náruč prázdnou
duši bolavou
u hrobu stál
sám, plakal
Večer
Až tě večer políbím
rozprostřu své sny
do hlubin zorniček tvých
úsměvem dám ti víc
Třepetání
Můžeš mysl opít
srdce i duši
tělo snadno omámíš
ale ruce vklíně
Slivoň
Kdyby to šlo hladce
do myšlenek hebce
bych nás dva vlákal
provazy něhy svázal
Abreakce
Lidská duše
je jako klíč vzámku života
někdy ohne se
jindy dokonce zlomí.
Umrlčí prkno
Hubičku medovou
kávu černou
rakev dubovou
na viděnou.
Slepota
Zdravá mysl
nedokonalé tělo
chorého člověka
očím zaslepeným evokuje,
Po obloze verzatilkou čmárám
Vše zdánlivé podstatné
vězí vnitru lidské duše.
Lidská duše je vesmírem,
vesmírem nekonečným,
Písnička
Podle svýho budu si žít
a vykašlu se na lidi
oni si furt něco myslej
o mě i o druhej
Běsy
Běsy, běsy, běsy
jen občas mě děsí
netahám je do práce
do postele kmilence
Schody do nebe
Byl škaredej jako tmavá noc,
ona na tom nebyla líp o moc,
přesto se upřímně a vroucně milovali,
když v posteli toužebně k sobě se tulili,
Krasosmutnění
Stebou poblíž
je to o něco snazší
čelit hrůzám světa
a zločinům proti lidskosti
Vlákna pavučiny
Vydejme se na cestu
a smiřme se sbudoucností,
skaždým jejím krokem,
nenávratně.
Leviatan
Oči tvé ohnivě žhnoucí
živí sílu plamene, co hoří mi vnitru,
odlesků zář studánek tvých
v srdci hřejí mě a konejší,
Bolest kořením života
Se špetkou rozpačitosti
směju se vlastním snům
pláču, hořím, zajíkám se
ale jdu dál a dál
Čtyřlístek
Zlásky ktobě
zpopelním svou duši,
urnu už mám koupenou,
místo štítku se jménem
Požehnej ji…
Z kokonu zrozena
realitou znavena
pavoučími vlákny lapena
do světa shibari ukotvena
Luně
Jako slza v rosí moci,
co objímá trávy stvol,
má duše lká po noci,
slyš lycantropův bol.
Krystalicky bílé baby
Vrženo do lidských spárů
setrvačností hodujících
šelem.
Zrozeno zlůna zpupné
Osamocený paňáca
Tam někde vdálce zjevil se šašek,
co vize měl a oči nekalila mu krátkozrakost,
on neviděl jen černou a bílou, též
lid nevnímal jen jako kostry obalené masem, on totiž
Naposled
Lehni si ke mně ještě jednou,
když je to naposled,
stejně už jsi myšlenkami někde jinde,
tak mi dej poslední šanci
Tekoucí ekvivalent něhy
Den po dni, dusím se sametem
hltajíc poloprázdné bubliny
svých vlastních hříchů
vztekle tryskajících ztvých
Lví sny (Luciášova smutnost)
Nač je mi sen, když je noc.
Já ve dne toužím blouznit,
mít nebesa na své straně a
snít tak, jak jen lvi to svedou
Dočasně splašený oř a lokající vepř
Když člověk, muž, začne chlastat,
dělá to proto, aby pochopil Svět,
aby ho mohl uchopit,
stisknout a svírat ve svých dlaních,
Hříčky osudu
Z rudých červánků,
přečtu si rozprávku,
o tom, jak ty jsi se mnou a já zase s tebou,
semknuti spolu pod klenbou nebeskou,
Antihospodská
Je to fajn,
když máš pro koho žít,
pro koho dejchat,
po kom je ti smutno
Síla polibku
Polibek ukradnu ti chtivě,
ten poklad, co hřeje víc, než Slunce,
ta koule mámivá snonšalancí přišita,
podívej, na nebíčko,
Našeptávač anonymní
Vkoutku nebe sedí si,
zádumčivě dumá si,
coby komu napískal,
ve vlasech ho povískal,
Trpké ráno
Prorostlý kořeny,
sám vsobě vykořeněn,
obklopen davem,
v lidskosti osamocen,
Oko a ruka
Něha vnachu hoví si,
když poslouchám, jak kručí ti krásně vbříšku,
jak smyslně sténáš můj rozlousknutý hrášku,
nahota ve snu lebedí si,
Oreáda v bílém
Rákoska není zbytečnost
Uhrančivá kráska vbílém stojí přede mnou,
súsměvem na rtech, však shříchy vtěle,
její kráse odolat nelze, mé tělo je bdělé,
CellarDoor
Vesněhově nedbalém hábitu,
jenž ztěžka střeží tvou nahotu,
ve snech se bloudivě touláš,
vtiché jízlivosti se rouháš,
Desatero lásky pábitelky, mrdalíny
Miluji tě, ale jen z potřeby stínu tvých očních víček, o který se mohu opřít.
Miluji tě, ale jen proto, jak Slunce vadne, šeptáš-li, že se ti chce srát.
Miluji tě, ale jen díky vůni, kterou vydává tvá zohaveně tlející aura.
Miluji tě, ale jen kvůli zvuku letícímu mým žaludkem, zatímco ty se modlíš, ačkoli vlhneš.
Adam a Eva
Jsi tak zranitelná, když
vchomáčku schouleně se rosíš,
co kapička blahodárné tekutiny,
plazící se vtanečním kroku
Křídla, jež INRI nedostal
Křídly snových ruměnců,
tajně tkaných do zvonců,
vobrazcích hrdě majestátných,
vbarvách vkusně vytříbených,
Archivace sterilizovaných párátek do myšlenek
Naškrábal jsem anonymně,
vzkaz prostý, adresovaný mému podvědomí,
píše se vněm autoritativně,
ať si už kurva jednou taky sáhne do svědomí,
Panna nebo orel
Pod dohledem zasmušilých horizontů
sladím si ranní kávu vlastní krví,
nedbale mžouraje cedím splín
skrz ustýskané pysky řádně
Vůně úkrytu
Vobjetím tvém já chtěl bych se ukrýt,
před Světem zlým, páchnoucím nehostinností,
jehož trny bodají tak, že nelze to skrýt,
planeta naše hynoucí otrávena lidskou krutostí,
Košatý hrdina
Vkapičkách strom,
ten majestátný hrdina,
roní své slzy vpodobě mízy,
hle to někdo do něj řízl,
Pavouček šel do Světa
Bez většího váhání,
sevřu tě vkolíbání,
vsíti pečlivě utkané,
pavoukem opuštěné,
Slza z volského oka planoucí
Můj hořkosladce zpupný stín
zevnitř žertem trýzní tělo mé,
plačtivý ksmrti po břiše plazím se
vstříc požehnání zbloudilých buněk,
La Loba Ante Portas
Visím na hraně tvé pokožky
a čekám, až se propadnu
do hlubin tvé schovívavosti,
kyneš mi na pozdrav svými
Čaj o páté a flaška rumu k tomu
Zpoza hvězdných stínů,
co ciráty dělají skaždým paprskem,
toulám se vesmírem, sám,
znaven a vykořeněn, však,
Šetrnost milování
Pouze, když miluji se,
čas plyne volně a spravedlivě,
pouze, když miluji se,
získávají slova správný význam,
Člověčina s prošlým datem spotřeby, aneb dost bylo snů
Život jest vkrutosti tekutý,
když snádechem pro osudového rozmaru,
sype se volně vrosičkách skrz
tak provokativně, přesto nevinně nevidomou
Rozlitá duha nad propastí osudu
Hlupáčku, proč zlobit se mám jen proto,
že díru na kalhotách já vlastním,
tím méně, nachází-li se prakticky vzato,
pro můj klid, vsektoru prdelním,
Ty a já
Náruči tvé vstříc rozvášněně doléhám,
po hříchu svatém rád se ti odevzdávám,
nemusíme jen snít v představách,
milování přec neví nic o dálavách,
Procitnutí hetéry
Jsa vbarchetu ukrytý, kroky své
hýčkavě střádám vstříc vůni tvé
hetéro, měsíčním zlacením spjatá
vpohybu ještěřím po hříchu svatá
Po ránu
Jsi kráska svlasy barvy havraní,
co nedá mi spát, jen podívám se na tě
a rázem rázně zavrhuji svítání,
tvá tušená nahota svádí mě chtě nechtě,
Dolíčkový triumf
Ve stínu irizovaného úsvitu
hvězda na věky věků jasná
zrodila se pro klid duše mé,
vdolíčkách úsměvu tvého,
Fortuna má zvlhlý klín
Všálivých ozvěnách
jeho rty mlčky slzí krev
na nebesích ji můžeš zřít
protéká skrz síto dějin
Lvice
Podívala se jí do oči
a vnich viděla sama sebe,
své nové já,
stejné hříšné,
Královna noci
V červených šatech
královna noci vrací se k ránu domů,
krev rozbouřená koluje ji v žilách,
touhou je zmítaná, po muži prahne,
Prozření Anubisovo
Lásky jsou impéria,
hroutící se a rozpadající se vprach,
navzdory pevnosti a mohutnosti
sloupů, které je vší silou
Proklatý ananas
Ach, jak já závidím tomu ananasu,
co kyne vstříc zvlhlému úsměvu
neutuchající touhy tvého láskou a
po milování prahnoucího klínu,
Osvícenost nahoty
Iluminován jasnozřivou halucinací
přikryji se hebce tvými vlasy
letem prudce kzemi padnu
omámen zhoubnou velkolepostí
Nebreč pro to, že nebe pláče
Když se kolem sebe rozhlédneš,
je stále proč snít, už jen
pro ten zlatý déšť, pohleď jak
vmonolitech znebes prší, když
V procitnutí neusneš
Má mysl je lhářem
city jen žhnou
pálí zlým smutkem
víc nenabídnou
Vyvrhel
Nebudeš-li sekat latinu,
nasekám ti na holou a
všechny zbytky něhy
zmé duše pro dnešek
Třpytivost horizontu
Mezi prsty třpytí se mi
voňavý, měsíční svit,
co orosil tvou lasturku,
můj nástroj probouzí se,
Zkrkavčení
Omámen blahobytem
na dno duše své mělké stěží jen dohlédnu,
uchlácholen dogmatem
vlastní povýšenosti život svůj rád zavrhnu,
Vinna nevinnosti
Už pouhá myšlenka na něhu
dokáže konejšivě zahřát
mrazem nemilosrdně zkřehlé
prsty, vhrozící pěst zatavené,
Zaslepenost
Tam kdesi
vpodzemí
žijí malé, nevinné děti
spytlíky stoluenem u nosů
Světlo naše
Napaprscích Luny
ktobě kvapně se snáším,
když spatřím tvůj úsměv
a očka omamně zúžená
Usměj se, lásečko
Do kouta smutku a žalu
vlastním nitrem zahnán jsem,
ač líce má i ústa snad po životě lačná,
culí se, až dolíčky smíchu
Myšlenková půlpinda 2
Ach,
pro něžnost
světlem propadám se
do kotle zpěněného strachu
Zrnko v dlani neschováš (příliš dlouhý sen)
Vtáhlém klání prosím vlastní stín
o malou špetku nevinného štěstí
zrozeného ústy, vbolesti zlíbané,
šepotem zkroucené, však nikdy
Nihilistický žabikuch
Do noci teskně volá
po hvězdách blouzní
ostří zostra tupí se
vkaskádách plyne
Chladnokrevnost osudu
Titěrnou klíčovou dírkou
plačky zkoumám duši tvou,
přetéká bolem, hněv boží,
jelikož touhou jasně hoří
Neptej se osudu!
Zastav se pane prosím,
nech vpísmu vrásčitém,
jež vtváři tvé uvidím,
černým uhlem zapsaném,
Ctnost hrubiána
Tvoje potutelně smutné oči
do hávu rozkoše obléknu,
jen co den překulí se do noci,
svýsadou patřící jen pánu
Bestseller
Srala, aniž by vydala hlásku
dočtenou knihu
vzala vtu ránu od začátku.
15. 11. 2021.
Slzy v barvách kanou
Slova má rodí se zklína tvého,
hle, horkostí svou Slunce vábí,
když na nebeských lánech plá,
vžáru rudém topí ho plameně,
Hvězdná apokalypsa
Pro příval slz hvězdy
neuvidí svou oslňující zář,
sledujíce trpce lidskou tvář,
na okamžik, či navždy
52 kapiček touhy
Pro lásku boží
sosudem vranečku
a čajem vsoudečku
srdce mé hoří
Průčelí drahokamu
Hnán silou chtíče,
živen vášní společnou,
lokám kvapně nektar
ztvého klína rodící se,
Drtírna
Slinami slepené vlasy
necháváš prohořet
skrz průzor myšlenek
levných a vzácných,
Polední menu
Zoufale hledáš způsob,
jak zatřít zápach smrti,
co kosou mává tak hlasitě,
až slzy, jež derou se proudem
Polly
Nebyl schopen jediného pohybu,
jen zhluboka oddychoval
a mlčky čekal,
až nálož lásky
Elvíra
Oči tvé čarovné,
divoce hluboké
hříchem žhnou, sálají,
když do nich hledím,
Inkarnace zla
Absence ticha
esence strachu
špetka pohrdání
pláče a chmur
Táhni Amore
Slova jsou zbytečná,
když ze snu bděle lkáš
hrůzou, co láska tvá
do očí drze vhání ti,
Kamenem na nebe nedohodíš
Vždycky, když se setkáme,
s noblesou za vlasy tahám tě
a ty bázlivě štěstím
pláčeš, rámus vduši tvé hřmí,
Antibible
V bezpečí již není nic,
nezahazuj tak víru svou,
nevystavuj ji nikdy víc
pohledům s mocí šálivou,
Méné
Jako bych hýčkal okvětní lístky,
tak něžně zlíbám tvoje laplíčky,
fouknu na ně jen tak zlehýnka,
rosičkou zavoní tvá studánka,
Sen má život jepičí
Pro něhu pilulky zloby polykáš,
kvlastnímu srdci klíč hledáš,
vtemnotě tvář svou ukrýváš,
co masku pro okolí, procitáš,
Substance daru? Poslední zrnko!
Daruj mi štědře esenci své ženskosti,
když toliko a bodře mi o ni vyprávíš,
dovol mi ochutnat lůna tvého plnosti
ručím ti vlastním krkem, že netratíš
Blonďatý andílek
Slova hedvábná budu tiše vkládat
pečlivě do rytmu dechu tvého
milováním sladce ozvučeného
snad podaří se mi tě rázem vlákat
Ve tvé náruči nestárnu, neumírám
Když hladím pokožku tvou,
v tu chvíli snad hvězd se dotýkám,
zdobená je duhou neonovou,
všemi barvami hrající sonátu mám
Světlo, tma
Žárem do mrtě vykořeněné duše
pálíš i to poslední stéblo,
kterého ses stejně vždy pohrdavě
odmítal chytit, nepři se,
Věchet
Skrz objetí tvé, hýčkavě vřelé,
hloupými pravidly nespoutané,
snad bez pocitu viny a skepse,
propadnu se do hloubky ráje,
Padat vzhůru
Odvěce bezedná a reálná vždy byla touha má,
po vzoru hvězd žhavých padat vzhůru,
víra, ta náboženstvím nezlomená konce nemá,
zošatky plné večernic sype se skůru,
Žal z nonstopu
Ználevny nocí vracím se po hříchu nadranej,
no jen se mi klidně, pohrdavě smějte,
všichni ovšem a jistě moc dobře víte,
že život je mnohdy nad míru trvdej a krutej,
Zotročen mrknutím oka
Tma pohltila nebesa i sčervánky,
vkouzlu temnoty shořelo vše,
co dosud určovalo mé bytí,
sklínu jejího, chtíčem přeplněného,
Toulavec
Jednou snad bude se mi zdát
sen o naducaných tvářích božích
po kterých slzy budou stékat
pekelně vřelé, vkrůpějích pálivých
Duhovka
Absencí něhy poleptán,
slepostí víry zmrzačen,
křivdou zcela neskolen,
vpaprscích všedních rán,
Hamižník
Dneska lakotnou náladu mám,
tak sobě samému báseň smolím,
tu náhle vmyslí své rozeznávám
kontury úsměvu tvého, milá, sním
Krása a tíha v jednom okamžiku
(Na hraně)
Chtíč rozškrábal mé ego
do krve
vytéká zněj
Dovolenka (Co kdybych nešel dnes do práce?)
Ze studánky tvé, ách,
milostná rosička
ulpěla mi na rtíkách,
je to jen chvilička,
Průzračnost brutality
Bledá dámo, jste má gravitace,
přesto vaše jméno nechci znát,
padám svámi do výšin hlubinných,
varuji vás po pravdě, ač nejsem nelida,
Louskáček
Jsem obklopen vakuem,
je přeplněné slovy,
objímají mě, pevně,
vokamžicích,
Chladivé ostří do slibu ukryté
Perly slz v kapičkách zakleté
lámou se v temných odrazech
obrazců skrz mračna viděné
havraní křídla v pahýlech
Kukadla slibem žhnoucí
Kukadla nevinná,
jako pohádka z dětského večerníčku,
něco ale tuze voní v dívčím pokojíčku,
každý se hned ptá,
Na hodinách absolutní nula
Lhostejná mi je hořkost lecjaká tíživá,
poduškou voňavou jsou mi slova tvá,
ve tvé přítomnosti blahosklonně hřejivé,
libozvučným tónem znějí mi věty vábivé,
Záludnost pozůstalosti
Štěstí běhny zoka mi kape,
přec mám vsrdci trn
zhvězdy zatoulané,
mamonem poblázněné,
Kouzelný vrch
Jaro slétem snoubí se,
ruku vruce spodzimem
kynou zimě na pozdrav,
čas plyne, ten vrtošivě
Vlčí vnitřní hlas
Vzácný drahokame,
dovol mi prosím křídla tvá zlámat,
obnažím vmžiku sebe i tebe,
časem proletíme spolu,
Ubal mi cígo
Něha je poslední cigáro,
které jsi právě šluknul
vpopel jsi ho proměnil,
snad ze zvyku, či jen tak,
Energie meditací osvícena
Do sítí rozšafně éterických
vpletu souřadnice své existence
energicky tepající vmádře
pro člověčího chaosu
Maska v moři hříchu
Snad všechny dary širého Světa
vyměnil bych za nebeskou modř
zdobící tajnosnubně tvé zorničky,
pohled tvůj přímo zvoní magií,
Ta tvoje buchta, to je tedy něco!
Upečeme si spolu wi-fi koláč,
korpus bude kvalitní, plný zdvořilostních frází,
samotný koláč bude zdobený
našlehanými zprávičkami a sextingovými vzkazy,
Bezcitná
Vtom největším pajzlu
sex na špinavém hajzlu
není to kaviár, ba ani lanýže,
ale zpolévky čínské
Pouze nahý oltář je ten pravý
Tělo tvé vysvlečené,
oltář můj tak vzácný
zas je mi pro dnešek
i pro zítřky odepřen,
Stesk na averzu známky
Na reverzu známky
tužkou obyčejnou
ukryl jsem ti vzkaz,
že miluji tě prostě,
Vůně kávy
Konečně ji položil hlavu do klína,
sedí na pohovce a je oblečená,
zatím,
on leží láskyplně vedle ní, zcela
Časokaz
Ukryj prosím tělo své i duši
jen pro jednu probdělou noc
pod křídla hříšně magické temnoty
a coby dar poskytni mi obojí štědře,
Perlorodka
Optimista:
Občas mám pocit,
že mě miluješ jen proto,
abys mě mohla tajně nenávidět.
Mužský menzes
Láska chimérou jest,
leč křídla má,
které toužím si osvojit,
bych mohl,
Zastavárna sebelásky
Zrána odkapalo jen tolik,
aby zbylo dost i na večer,
všechno se tryskem slévá
vzoufalé, tísňové volání,
Půlden
Až ráno vyjdeš ven a
zpěv ptáků oblaží tvá ouška,
poslouchej bedlivě prosím,
třeba v nich zaslechneš
Sfoukni prach z perutí
Sedíme spolu na paloučku
ty a já
lístečkům zherbáře podobáme se
do očí hledíme si významně
Diskuse pod článkem
Človíčku maličkej z podstaty zamindrákovanej,
už se zase hádáš a láteříš,
vzteky můžeš puknout a kopeš kolem sebe,
jak ten malej harant, usmrkanej parchant,
Propletenec
Ruce mé zas touží
tvému klínu sloužit,
patřit mu tak, jako
kvílení vlčí připsáno
Mízu v duši nenačechráš
Mohutnost staleté sekvoje
nezlomně odolává dešti a větru,
rozvážně se vtanci komíhá,
vnáruči hlídá si ostrost jehliček,
Král černé hvězdy
Hvězdičky temnosnubně zářící za světlem,
sálají, ve tvých tvářích ukryty,
nikdy nespí, nechám si o nich zdát,
ačkoliv je zrovna nevidím se smát,
Sperma na koktejlových šatech
Na podlahu tmavý koberec rozprostřu,
hvězdami zlatými jej posázím,
ve frcu za babku jsem je pořídil,
i ten tepich je odtamtud,
Luční kvítí
Ku prospěchu věci,
mám důstojnou erekci,
lístečky čtyřlístku líbezně zkrášlují
prstíky nožky tvé a vůbec se neptají,
Rosénka
Ipsace je subjektivní
a veskrze svévolné lpění
na jedinečnosti a unikátnosti
erotické touhy a chtíči po sexu,
Pomodli se a všechno bude fajn
Bránu nebeskou i
vrata pekelná
odemyká ten samý,
univerzální klíč,
Křídla z druhé ruky
Opilost coby projev procitnutí,
zní to tak hloupě a protikladně,
avšak někdy je až příliš těžké,
ubránit se snadnému úniku
Za zvuků přírody
Za svitu luny v lůně tvém vězím přemítaje o Bohu,
přirážím a tvá květinka polyká můj falus,
tak hltavě, až jí tečou od pusy sliny tak husté,
že i pes Pavlovova je neměl takové, když studovali jeho reflexy,
Na Světě je přece tak krásně
Miloval ji nepředstavitelným způsobem,
při její kráse a veskrze kladných vlastnostech
ji měl za pravého anděla,
byl sní šťastný jako nikdy předtím,
Lakmusové zorničky
Až konečně zešílím,
na hruď hlavu svou ti položím,
rytmus tlukotu srdce tvého
zbaví mě snad jednou provždy
Kalvárie včera, dnes i zítra
Kdosi vnitru mém
srdce a duši separoval,
šílenství svévolně
myslí mou proplouvá
Studánka, ze které chci pít
I vkorunách stromů vidím tvoji tvář,
snad proto, že mi tak moc chybíš,
nad hlavou již netřpytí se ti svatozář,
já vtobě anděla přesto mám, víš,
Lolita
Předtím, než usnu dnes večer
a oči své vtemnotě utopím,
vzáři paprsků Luny zřím obraz
tvé tváře do úsměvu zahalené
Máry, nebo pelech neřesti?
Nemusím nutně stát se tebou,
jen už chci cítit náruč hřejivou,
alespoň na hodně krátký čas,
vočích tvých krásy Světa jas,
Hořkosladký štípanec
Sladkost na rtech mám,
stopy tvých vřelých polibků,
ten poslední je nejčerstvější,
tíží ho nevyslovená hořkost,
Kožený nápřah
Kéž by čas běžel stejně tak rychle,
jak peláší mé myšlenky,
v nich už totiž jsem jen s tebou,
objímám tě, hladím a líbám,
Medusa
Tvá mysl točí se na kolotoči
poháněném čirou rozkoší,
ve svůdnýchšatičkách slaclem,
pod nimi obnažená docela,
Úsvit
Hle,
podívej,
v jejich očích svítá a ještě rozespalé jitro se probouzí,
když těla jejich nahá, touhou promámená,
Pro usnutí
Další tajuplná bavlnka rozkoše
padá ladností uvolněných listů
po větru hebce ze stromů snášejících se kzemi,
tvé rty opět beze slov mluví,
Parafín
Vtekuté blaho
plamínek svíčky
ten odvěký přítel
tepla dárce a posel světla
Kyvadlo z brokátu
Své malinkaté tajemství mám
hůlkovým písmem vepsané ve snáři
pod víčky oslnivě tvůj úsměv mi září
bez mučení khříchu se doznám,
Bolestivý obzor
Raději prodám duši mou bolavou,
než abych přišel o náklonnost tvou,
nikdy vživotě nepolámu ti zcela,
lehce poraněná, serafínská křídla,
Fuck Off TV
Kolaps společnosti
mediální marast
konzumní žumpa
jednotlivec vždy poražen a podroben vůli davu
Srpek utopen v polibcích
Rozbřesk světla požehnaného
v očích tvých záhy kvapem pohasl
a já,
ničema,
Melancholie lovce
Symbolika něhy,
trny duší bloudící,
jizvy sají kapky krve
kopírujíce let dravce,
Rozmařilost lovce
Hnát se bezhlavě do lásky,
to je jako bys sbíral korálky,
co po Světě ze šnůrky se rozkutálely,
do všech koutů i děr rázem zapadaly,
Zvonkohra
Objal jsem ji,
ale příliš pozdě,
všechny lístečky ze stromů již opadaly,
slzičky v letokruzích steskem klokotají,
Esence letu
Křehkost lásky i ananké smrti,
vše se tě dotýká tak blízce,
nauč se milovat dříve,
než krůčky tvé červánky ukonejší.
Dolores
Stydí se,
tvářičku rumělkou zakrývá,
pod pupíčkem však
řeka zurčí.
Pokleslá (to bude dobrý)
Rozespale piji kafíčko ranní,
co báječně podporuje sraní,
pak prost veškerých ovací,
netečně seru si to za prací,
Kotec
Stesky zlásky
jitro neukonejší,
i když rosa kapičkami nešetří,
vsrdcích zlomených,
Pohyb hrdla
Lidská opodstatněnost
platí krutou daň ve jménu
prostoduchosti velhané pomíjivosti
utopené vslzách
Z pohledu vážky
Sen je zas pryč,
má vize lítá si,
kdesi kolem mě,
snad nevznese se
Pupkáč
Nejlíp je mi,
když se přežeru,
k prasknutí,
a pak je mi blbě,
Letnička
Včera jsem byl s kurvou
a že jdu sdobou, zaplatil jsem ji v Eurech,
včera jsem v byl s kurvou,
přetěžko šoustá se v tak úmorných vedrech,
Louku stuhou nesvážeš
Víru vBoha ve svém srdci ponechej,
nešiř ji více,
vůbec nikomu ji nenuť,
nech ji vsobě vyrůst jako strom,
Pramínek
Kapička, docela maličká,
opuštěná, uplakaná,
vmoři krve ztracená,
ksrdci posmutnělému,
Šestinedělí
Sčasem závod svádíš,
vítězstvím čestným je ti i
nepatrné množství štěstí,
úspěch dávkován pipetou,
Milencův Ragnarök
Položím ti hlavu do klína,
a pak ať se hvězdy žhnoucí
klidně temnotou zalknou,
či hlubinou mořskou zadusí.
Klíčník a Peithó
Miluji tě,
zlásky,
nebo jednoduše proto,
že tě mám rád.
Penroseovy schody
Nauč se nenávidět
nenávist je dnes vmódě
ona vlastně byla vždycky moderní
nenávist je prostě jistota
Poezie všedního i nevšedního dne
Je tak snadné
zamilovat se každý den do jiné osoby,
bezhlavě,
dychtivě,
Nepozemšťan Větrník
Za břicho se popadal,
zubil se
úsměvem hrdopýška,
pak srozechvělou grácií
Otrávené jitro
Sen o pyscích stydkých
smyl jsem sranní polucí,
do Světa zmatečného
lopotit se pospíchám,
Fiakr
Něhou zvoní podkovy
ořů plamenných,
co fiakr života a smrti
vlečou ulicemi,
Duchovní hy(gi)ena
Všechny (b)rány Světa
otevřené jsou, běda,
až na kost,
aport.
Prokleté šlépěje
Podívej, slzy,
to asi zase dítě pláče,
podívej, slzy,
to asi zase žena pláče,
Násoska
Pohotovou dlaní zabil jsem otravného komára,
co rád lidskou krev nasával,
vůbec jsem se sním nepáral,
snad mohl jsem mít pochopení pro toho tvora,
Paratymie (50 odstínů smrti)
Tak už mě líně vlečou hřbitovem,
funebráci vyšnoření skloboukem,
plamen žití nelze navěky chránit,
nyní už by mě nemělo nic trápit,
Zasněný puntičkář
Má hlava
toť bleší cirkus
prosakující plovoučkou
prapodivného, tykajícího strojku
Lucidní chvění
Krásná i zkažená
slova jsou,
která vyslovit se bojíme,
ač derou se nám zúst
Dva Topoly u cesty
Chtěl bych ti víčka popsat verši a rýmy,
ale všechny mé múzy
smečka vyhladovělých vlků požrala,
nebo se válejí, ty mé múzy,
Podešev
Někdy
místo srdce chtěl bych mít podešev,
to abych žádné strasti a útrapy necítil,
jenže, to by se stěmi bolestmi
Krůček
Mám chuť si vyjít ven
a vzít tě za ruku, jen tak,
pro někoho je to možná
prachobyčejná rutina,
Tinktura
Sladkost spánku
pro usnutí rtům tvým
vdechnu bez otálení
myšlenkou rozmarnou,
Vyjmuto z Alenky
Rumělkou zastřena,
knoflíček maličký,
rosičkou zdobený,
masáží rozmazluje,
DMO
Slzičky slíbám z tvé tváře,
ukryji je do sluneční záře,
víčka znavená polibky ukonejším,
duši ztrápenou objetím obměkčím,
Nedořečená
Občas mohu rozkoší zešílet
jen zpouhé vzpomínky
na tvou přítomnost,
blahem se přímo tetelím
Trnož místo čáry života
Torzo srdce svého,
sekundovým lepidlem
snažím se zcelit,
však marně,
Klerikalismus v rozvalinách
Boží světlo nehledej voblacích
a už vůbec ne vknihách posvátných,
o to více vnímej jeho jas,
co mysl blahodárně ti bystří,
Lýpé
Je bláto vulicích,
i vnašich duších,
bahno zulic dešťové kapky v tanci spláchnou,
duše lidské dále však prohnilostí tuze páchnou.
Trafika
Opřena o stařičký kiosek,
hlavu obtěžkanou má bolestivým splínem,
Luna, coby němý svědek,
tmou zahalena, žena klín vytlouká klínem,
Apendix
Nejcennějším darem je upřímný úsměv,
vřelé objetí, co v okamžiku zažene hněv,
bezpočet podob má ta vrtkavá štěstěna,
to ve vráskách vepsané má sivá stařena,
Underground
Na mě jsou krátcí náckové, bolševici i ten ruský šváb zhradu,
já žil jsem, žiji a dál budu žít v undergroundu.
Torza podvědomí
Mám své běsy vulitě ukryté,
moje hlava je onou tajnou skořápkou,
co stráží ony strachy prožité,
obavy zumírání nepřekryji voňavkou,
Tvářičky a jablíčka
Přikryji tě písmenky,
do ouška šeptat ti je budu,
v polibky je proměním,
doteky verše hodlám psát
Lísteček
Liste, lístku, lístečku,
co vtanci snesl ses mi
do chladem zkřehlé dlaně,
nemluvíš, přesto nemlčíš,
Karmín
Vesenci temnoty
máčím kapky strachu,
ze rtů zlíbal jsem ti je
pokoutně a potají
Květomluva
Svíce hoří
plamenem silným,
stín vesele komíhá se,
líčka vbarvě červánků
Kalíšek
Vsrdci tvém
kapička touhy
zrodila se
sprvní hvězdou večerní,
Instantní ostří
Slzy krvavé nostalgie
v ohni planou,
stesk zjizvených rán
chřípí drásá,
Resuscitace
Tvoje oči umí se smát stejně krásně,
tak jako pusinka tvá medová,
ve tvé náruči neocitl bych se na dně,
pryč byla by rána alkoholová,
Člověk vzpřímený?
Mysl bez poskvrny,
přesto samý šrám,
stesk lemující dny
vduši usadil se nám,
Popel z fontanely
Do urničky
posbírám slzy
z kapičky hrůzy,
jež mlčky prohořely studem,
Gilotina pro Gaiu
Za skly zaprášených oken
človíček přírodu sleduje,
smutno je mu zpohledu žalostného,
pustošení, ničení, devastace,
Děvčátko s páskou na očích
Vkoruně stromu
spatřil jsem tvou tvář,
černou páskou přes oči
byla jsi oslepena,
Budoucnost buší nám na dveře
Hlubiny oceánů polknou jednou vše,
veškerý čas
nehledě na jeho přítomnost
i bolest našich srdcí
Lásky a pahýly
Stojím nahý,
v mysli šrouby
a tak mi vrtá hlavou,
jestli se chceš milovat,
Proměna pokáním netratí
Ve jménu humanity
milovanému slinu jedovatou
do tváře bez rozpaků plivneme,
na oplátku pak včase vánočním
Světélkování
Projdeš-li stínem
plamínek duše objevíš,
nebo ji navěky ztratíš,
pak ale snadno poznáš,
V tichu
Pod svícnem
stín ukrýval se tiše
přesto paprsek světla
ve tváři plaše dívčí
Obrození
Ozvěny vzpomínek
vtichosti do klubíčka
splétají paprsky světla
obřadně proplouvajících
Rány z marnosti
Existují dva rozdílné Světy,
jeden je ohraničen našim okolím,
ten druhý bloudí spletencem našeho nitra,
tyto dva Světy navždy ustrnuly vhádkách a sporech,
Veritas exulant
Verše nikdy nelžou,
nejsi-li schopen vbásních rozeznat pravdu
musí znamenat jen jedno,
že neumíš je číst.
XX
Bylo mi smutno,
moc jsi mi chyběl,
pohladila jsem se,
dychtivě jsem prahla
Protivítr
Láska je hříčkou přírody
skterou si člověk
občas
rady neví,
Nonvaléři
Jednou,
až zase zazvoní
a my budeme se zrovna milovat
jim otevřu,
Vykrystalizovaná neuróza
Včera vnoci
jsem měl jasné vize,
hned po probuzení
ale kdosi rozcupoval
Pugét
Celá náruč orchidejí,
mezi nimi ty,
milá, milená a milovaná
květina,
Nadechnutí
Paprsek světla
v temnotě zahlédneš,
možná nespatříš jej hned,
i celé dlouhé roky může trvat,
Funus pro nezadané
Vrytmu promarněného života
na hřbetu kobyly Dona Quijota
obrátí se
v prach.
Mlčky mluví
Kdosi až kmorku kostí krutý
asi zajal všechny mé múzy,
ten lotr je pod zámek uvěznil
a ony teď chuděry vzatuhlé cele vězí,
Sagittarius
Pohlcen tmou,
pařátem svým
duši vyrval si ztěla,
krev zněho tryskala
Galimatyáš
Výkřiky dějin
dnes již nikdo nevnímá,
milionkrát jsou překrouceny,
rovněž děje přítomné
Amfora
Armáda polomrtvých těl
dnem i nocí bloudí,
vduších pusto a prázdno,
na srdcích zámky,
Zvony křikem šeptají
Chomáčky smíchu
na tvář lepí se mi,
oči mé však,
steskem uondané,
Autopsie
Výkřiky marnosti
šepotem umlčené,
hrůzy zprázdnoty
vočích přečtené,
Srdce hoří
Básník je samotář,
co celý Svět obejme,
Ďábel i Bůh sídlí vjeho duši,
ve dne je pošetilým bláznem,
Stíny neumírají
Stíny sloupů morových
neuhasnou již vůbec nikdy,
majestát ohňů žhavých,
falešný symbol lidské křivdy,
Hlas
Pohled do očích tvých,
konejšivě mámivých,
je tak magický a čarovný,
jako smečky vlčí volání.
Bufeťák
Na stojáka,
lahváčkem nikdy nepohrdne
ten král rozbryndaného všehomíra,
opojnost síly vítězství pocítí pokaždé,
Zatanči
Pohyby těla
a plameny v nich,
srdce utopené v pochybách
a duše mamonům zaprodaná
Půlčlověk
Jsme obětmi vlastních skutků,
jiného viníka prostě nevidím,
otrokář i otrok vjednom těle,
co z nadutosti uplétá pevný bič,
Škaredé počasí
Volám Betynce
ohledně felace,
též, ať mi cestou nakoupí,
když má to nový auto.
Neposeda
Nejsem si jist,
zda andělé skutečně existují,
přesto je potkávám,
snimi je mi pak krásně,
Záplatovaná anomie
Srdce sevřený
z úpadku
lidské podstaty
do krve ztrápené
Paprsek smyslnosti
Polibky vkapkách vody hřejí,
na tělíčko nahaté dopadají,
jedna druhou horlivě předhání,
pokožku konejší v rytmu vášní,
Autoskopie
Melancholie hladu
čpí mi zočí,
srdce trpce buší
větru skučícímu pro radost,
Vyžranej skeleton
Alespoň chviličku chci mít dojem,
že žiji svůj skutečný, vlastní život,
alespoň na opravdu maličký okamžik
bolestně nechci se dívat do zrcadel
Anachronizmus otazníku
Ozvěny vtichu ptám se,
proč člověk tak zlý je.
Je bol a žal lidskou duši sžírající
tou neklamnou příčinou.
Nekrolog
Dýchám,
tudíž živ jsem,
ačkoliv časem stárnu,
fakticky vzato zaživa umírám,
Psí kusy
Království zoblázků
čmárám si do obrázků,
stejně je všechny nakonec roztrhám na kusy,
životní příběhy vlastně jsou jen takové pokusy.
Popravené genitálie
Tělíčko by hrozně moc chtělo
a srdce vlastně taky,
přesto není to tak, jak by mělo,
ty nešetříš rozpaky,
Voníš, když v oblacích si lítáš
Sama
před zrcadlem
nahotou svou opájíš se
očka temná vzrušením zúžená
Hlad modlitbou neopiješ
Vchrámu honosném
modlili se za chudáky a hladové,
dráček vhávu plamenném
vehnal ale svaté do jámy lvové,
Post scriptum z bušení hořícího srdce
Strašně moc rád
mám ten pocit dojetí
ztvojí pouhé přítomnosti,
i když tvá jsoucnost
Keksík ke kávě
Střepy barvitějších nadějí
polospánkem prostupují,
stíny probouří se černotou
na nebi posetém nahotou,
Otisk rtů
Zaoblenost myšlenek
bez úst volně proudících
podstatou samovolnosti
sevřené vradosti
Trojná monáda
Hanba umělé moralizaci
bezmyšlenkovitě spoutávající
ideje vznešené a povznášející,
pouta, biče i důtky přeci
Zářiová pralinka
Tak už jsem zase o jeden rok starší,
o celých dvanáct měsíců smutnější,
stále jsem ale do sytosti náruživý,
i s bolem vsrdci toužím být živý,
Polámané pastelky
Svět je pořád stejný,
jen škála barev je o dost chudší.
Kam se všechny ty barvy poděly.
To člověk je setřel.
Ta po Annabel
Jestli šílenství dovede mě ktobě,
nechť ještě dnes pozbudu
veškerý
svůj
V kruzích vězněny
Skrz zeleň stromů mohutných
modř nebes nedotknutelných
vzáblescích šálivých prosvítá
Sluncem probarvena léto vítá
Potěšit a zapomenout
Viděl jsem slziček kapičky,
po tvářičkách stékaly ti spěšně,
pak na zem dopadaly mlčky,
vzápětí sesbíral jsem si je tajně,
Šrám na srdci
Čas existuje,
ale jeho fáze se protínají,
podobně jako tváře, na které
svit Luny
Blít, či neblít
Páchnoucí hniloba
mysl nám zatemnila,
vlastníme hlavy,
hlavičky plné výkalů,
Hovnoprávnost
Lhostejno je, jsi-li chuďas, či ropný magnát,
stejně musíš přidřepnout si, chce-li se ti srát.
Do ticha
Celý se chvěji
to touha přemáhá mě
a ty ji na n-tou násobíš
bez meškání
Soukolí souznění
Zlásky ktobě
nahotou jiné ženy
opíjím se
doufaje, že
Paradoxy, paradoxy, paradoxy
Kouzelným klíčkem
osud
Pandořinu skřínku odemyká,
slast sbolestí
Kuběny neslzí
Netvor v srdci pokoj hledá,
když čte vzkazky měsíční,
únavou omámen,
však ne na tolik,
Zrcadlení
Tlukot srdci,
červánkům stud,
divokost fauně,
flóře rozmanitost,
Lentilku, či hašlerku?
Krev zurčí vžilách,
mysl však chřadne,
topí se vmarnivostech
lidské zlomyslnosti,
Eso v rukávu
Stále více se to ve mně pere,
láska a nenávist,
pocity jako výběr vín hroznových.
Jaké zrnko odpadlé zkysne
Trocha šafránu (Nedopsaná)
Kolíčkem na prádlo
připnu slunko na oblohu,
a pak tě obejmu.
Proč.
Do zpocena
Mé tělo je most,
přes který nejsem schopen přejít,
pilíře má příliš slabé,
vratkosti je přece se bát,
Vrásky na fontanele
Vlídnost do hrubé látky oblékám,
bolavé srdce léčím ranami,
přesto něžné polibky posílám,
když podléhám tvé kráse,
Levitace snem
Zatím co spíš,
pročítám si tvé sny,
někdo je musel vydat knižně,
úctyhodný počet stran
Nerozum
Není to nerozum bát se strachu.
Zaplaš nevítaného hosta,
bojuj s jeho nadvládou,
nedovol mu vše ničit.
Krvavé kuropění
Podívej hvězdo jasná, královno noci
žijeme ve Světě přeplněném magií,
jen se rozhlédni, vše je tak voňavé,
magické, kouzelně a tajemně svůdné,
Srdce naložené v alkoholu
Jen na maličkou chvíli mohu
obdivovat hvězdnou oblohu,
prvních pár loků chutná mi sladce,
múza nahá, co vyléčí bolavé srdce,
Love story na předpis
Slovní rezignace,
myšlenek poluce.
Věty jsou obehnané dráty všednosti,
příběhy opile motají se vobyčejnosti,
Panna a netvor
Divokost poutáš do slov nevyřčených,
nezapřeš ji vsobě však,
skrz sny nechtíc cedíš ji,
vlci přece ucítí víc,
Umíráček
Tak si tak hloubám
a nabývám dojmu dvou možností.
Pokud dojdu knázoru,
že tě skutečně miluji,
Mezimostí
Na dnešek zdál se mi sen,
o přívětivosti hněvu,
o trnech narůžích,
o mléce voblacích,
Chomáčky krve a jiné veselé dokonalosti
Sekala latinu,
přesto jsem ji nasekal
na holou,
a bylo nám nádherně,
Večernice
Na odvrácenou stranu Večernice
napíšu, jak mám tě rád,
to aby tě to nebolelo,
až budeš mít pocit, že pravda to není,
Půlslabikář
Křik vhluku roztavený,
na dně duše usadil se co kal,
netečnost duše totiž neslábne,
rozmáhá se šmahem dál,
Seznámení, rande, svatba, rozvod, smrt
Ve druhé třídě
jedoucího vlaku
šinoucího se odkudsi kamsi
setkali se vbezvýznamném pohledu
Izolepa
Tunou pásky lepící
ksobě přilepeny,
osoby,
co snad vzájemně chtěli by se milovat,
Jitřenka v poutech
Hvězdy
ve tvých očích
ustavičně svítí,
třpytivě září,
Adresát: Bůh
Vřelé objetí
vtanec múz se promění,
žhavé vzplanutí,
polibků rej a doteků šálení,
Jednooké skrzprsty
Projdi se tmou
a pak uchem jehly
přísliby příštích let
provlékni.
Kvítko
Pod rouškou noci
vlahost i horkost rtů svých
odevzdávám ti naprosto dobrovolně,
voňavé doteky vlasů tvých
Demokratura
„Čest práci soudruhu,
co to neseš vté aktovce“.
„Čest práci soudruhu,
já nic nenesu, já pouze donáším“.
Naděje mezi nebem a zemí
Děkuji osude za jejich polibky,
děkuji osude za jejich doteky,
děkuji osude za jejich vláčné rtíky,
děkuji osude za jejich orosené lístky.
Sebekati
Falešné profily,
falešné city,
upřímnost se trestá smrtí,
nebo alespoň neskrývaným pohrdáním.
Polopravdy
Nevážíš-li si svobody
lusknutím prstů
votroctví se promění,
zlidskosti
Závan svobody
Nemám na sobě nic,
no uznej, kdo je víc.
Dar nevinných návratů
lidstvo vplétá do drátů.
Obyčejnosti všedního dne
Lžeme si, abychom se přes vzájemné odcizení přenesli,
lžeme si, abychom vtíravost nedůvěry zaplašili,
lžeme si, abychom se již osamoceni necítili,
lžeme si, abychom navěky spolu vydrželi,
Perverzní
Rozhodně nehodlám žít,
jak povýšení mravokárci hvízdají,
Svět zázraků mám přímo před nosem,
vaše hodnoty mě fakt nezajímají,
Důkaz o nepřirozenosti a nesmyslnosti lidské existence
Žijeme vdobě „buď a nebo,“
buď jsi někdo, nebo nikdo,
kdo ale posoudí,
kdo je někdo a kdo nikdo.
Zatoulaná duhobarva
Purpurový klíč
kledovému květu
jako na potvoru
nepasuje, je to kýč.
Úsměv v dlaních
Jizvy na zápěstích
vmysli zrodí se
perličky slz
sotva viditelné
Buď tam! / Konečně jistota
Tahle báseň má hned dvě verze. Která se vám líbí více.
Buď tam.
Jestliže nezešílím dřív,
než tě potkám,
Flash back
Každé nové ráno,
to je cesta ke splněnému snu,
procitnutí vábí vůní mámivou,
Svět otevírá ti náruč laskavou,
A(u)reola
Vtemnotách
pouhých gest
hoří duše sklíčená,
plameny sílí,
Gorgona
Vočích blyští se ji třpytky nevinnosti,
potutelně usmívá se medovými ústy,
andílek i ďáblík, svátost versus hřích
transformované vjedné osobě
Nemrtvý zvrhlík
Ve stínu tančí
bosé, ženské nožky,
ladně dotýkají se zeminy,
která místy hyzdí
Vytažená z igelitu
ráno snad bude hřejivé
ale večer,
večer ucítí bolest,
však tu si uvědomí,
Šrámy v kost neproniknou
Její jméno
ksrdci klíč,
nekonečnost depresí
všálku kávy rozpustíš,
Panika
Nepanikař
a měj se rád,
i lidi kolem sebe zkus mít rád,
ano, někdy je to těžké hodně,
Miluji tě (jako světici i jako kurvu)
Noc vládne magií planoucí,
bolestnou silou uzdravující,
čest kurvy i světice tma uhlídá,
pevné sevření odvahu ti dodá,
Ospalky
Rána bolestná
špagátem surovým ne snadno svážeš
když ani oprátku uplést si nedokážeš
slovíčka strastná
Smajlík
Po léta pláčem se zajíkáš,
v prázdnotě snů se topíš,
bludný kořen v duší máš,
ulity přání v dlani udusíš,
Kudy?
Pro rány boží, je to tak snadné přeci,
většina cest vede přímo ktvému srdci,
já ovšem pro obrovský splín,
mám chuť jen vylízat ti klín.
Pivo a pečený čaj
Ztracen ve hvězdách
hledím ti do očí,
strachem je mhouříš
a to trápí mě i tebe,
Žerty z obezity
„Miláčku, mám na tebe obrovskou chuť, věru,“
on úkosem ohlédne se a houkne „neruš, žeru. “.
Plástev
Tabulka skla
spíš střep připomíná,
někdo na něj píše
neviditelná slova,
S---v--ž--
Není dne,
abych na tebe nepomyslel
spáso moje jediná
temnotou opředená
Abolice
Klony hnusu lidské mysli
zaplavují celý Svět,
člověk bezhlavě usurpuje si
všechno, hned a nenávratně,
Vymodlená láska/nenávist nic neřeší
Na přivřená oční víčka
vytetuj si čirá pozlátka,
utíkej snům svým vstříc,
víš, na Světě je lásky víc,
Absurdita tlesknutí
Topím se voceánu vlastních pocitů,
plavat jsem nikdy neuměl,
jak směšné vdnešním Světě,
přesto nepřestávám dýchat,
Relikviář pro kryplíka?
Amorek brzo mě oddělá,
tak nebožtík ze mě se stane,
myslím, že dobře udělá,
dušička hříšná sírou zaplane,
Ironie smutku (sisyfofsky infinitní)
Sešívám dialekt vlastního já,
jehly mám tupé a nitě se co chvíli trhají,
marná snaha, chtělo by se říci,
ale nemám vpovaze se vzdávat,
Fronta lásky
Hledání životního partnera
evokuje frontu na cokoliv za totáče,
tady také nevíš,
o jaké zboží se vlastně jedná
Půltečka
Veškerou svou naději
do krabičky od sirek
vložil jsem
a teď,
Co nejdál od břehů
Oko pouhým pohledem neuhlídáš,
zvuk také bez hudby svobodně si tančí,
paprsky myšlenek ne zcela zapomenutých
vemocích proplouvají rozbitými zrcadly
Arbitr
Šeptané lži o skutečnosti,
náruč plná stesku,
to mysl mou tíží,
vsrdci nádoba poloprázdných snů,
Pohled dolů
Příliš daleko od slov,
kčinům téměř na dosah,
blízko, blizoučko,
přesto pořád tak nějak
Hýčkej si sny v kapičkách
Ztratil jsem pro tebe hlavu i srdéčko,
věnovat ti je proto nemohu děvenko,
nepropadej ale chmurám, ani panice lásko moje,
lačnými rtíky zkus ochutnat odhodlání mého pyje.
Prstem do skla
Kdo jednou ochutná chtíč mladé ženy, ten stává se nesmrtelným. Nahé dívčí tělo a jeho slastný nektárek, to lektvarem je věčného žití. „Od ní na věčnost,“ křičí Nick a vslzách blyští se mu vzpomínky na syna Arthura, patnáctiletého hocha, který poblíž Brightonu nalezl konec své nevinnosti. Osud nedopřál mu více radosti alespoň ne zde, na Zemi.
Leporelo
Povrchní společnost učí nenávidět jeden druhého,
povrchní společnost učí tě nenávidět sebe samého,
povrchní společnost učí tě nenávidět ty, kteří tě milují,
povrchní společnost učí tě milovat ty, kteří tě nemilují,
Křič, ať sousedi slyší, že ještě neumíráme
Líně balíme si do cigarety
výčitky svědomí
ležíme vedle sebe, já a ty
naše podvědomí
Špagát
Možná stačilo opravdu málo, aby přežil,
snad chtělo to jen pár magických slůvek,
i dvě slova patrně zvrátila by smutný konec.
„Miluji tě. “.
Černava
Na zádech snad kříž mám
a vočích stesk děvky,
plazím se po kolenou,
emoce způllitrů chlastám,
Lítačky
Kdesi, kdosi, sám
pro bolest vsrdci umírá
trpkost samoty ho užírá
zato já si tady, za mořem
Selfíčko
I malá, ustrašená holka
vdepresích
znenadání
proměnit se může vopravdickou hrdinku,
Rituál
Vzdej se těla svého
pošli ho smrti vstříc
duši svou
marasmem ztrápenou
PF 1989
Snaivní představou,
že píší knihu novou
počali písmeny řádky plnit,
ve věty významné je měnit,
Na půdě jsou dveře zavřené
Půjč mi své rudolící rtíky
neboj, vrátím ti je, sladce zlíbané
polibky pokryji tvé prstíky
od palečků k malíčkům spočítané
Memoid
Když jsem se probudil,
ležela vedle mě,
ta neutuchající touha,
měla božsky vláčná ústa,
Kortikofobie (málem jsem se oženil)
Do papírové krabice snápisem
„nepoužité léky“
veškeré své city vložil jsem
a nesu je klikvidaci do lékárny,
Důlky z korálků a jiné vzpomínky
Úsměv zářící
smutek vduši zakrývá
dětská tvář
jako univerzální klíč
Boží muka
I tu naději ustavičně vysvlékám do naha,
tuším snad něhu příštích dnů,
ptáčci skrz mraky vstříc soumraku letí,
vrozkoši hledám marně podobu Boha,
Modravou oblohou za duhou
Můry ševelem proletí tmou,
peruťkyandělské utichnou,
světlo žití dech osudu zhasne,
vosku slzička po svíčce skane,
Procitnutí
Nepohrdej stíny, skrýš hledej vnich spíš,
tančit nech však všechna světélka hravá,
co vhlubinách temnot chouliti se uvidíš,
doufej, že v jejich třpytu naděje se ukrývá.
Nespasíš bližního svého
Postrádám nebojácnost smyslnosti,
opravdovost hloubky srdce,
vjediný den žíti se mi chce,
i propadnout se temnotě věčnosti,
Prozatím nesouvislá
Jak nemám stát se paranoidním
na Světě nehostinně absurdním.
Touze a chtíči blahořečím co Satanáš,
když vidím, jak potutelně se usmíváš,
Tesknohled
Ze dna údivu,
jen krapítek
opravdu jen krapítek
no nelžu vám, opravdu jen krapítek
Hektor a Dominika
Přestože kalendář signalizuje první týden měsíce dubna, jarní serenáda hřeje tak, až je ztoho člověku pojednou sakra horko a musí odložit hodně ze svých svršků, aby se na slunku hnedle neupekl. Inu, jaro se vrhlo do úklidu zgruntu, má toho přece tolik na práci. Příroda už se zcela probudila ze zimního spánku a všechno už je na nohou, zvířata pobíhají a poletují jako splašená a flóra už se také vzájemně předhání vparádění a fintění se. Každá květina chce být ta nejkrásnější a nejpůvabnější, aby nad ní mohl celý Svět žasnout a ze zatajením dechem ji obdivovat.
Hranice přežití (na Svět s pláčem jsme přišli)
Nahotou zdobené
děťátko na Svět přišlo, co symbol naděje
toť dějství přirozené
chudoba do jisté míry též nahost evokuje
Škubánky
Mezi skepsí
a dnem nocí pohlceného dne
na oprátce visí
bezvládné tělo
Poděkování
Štěstí tvé a radost toť moje poslání,
dar přímo nebeský, boží požehnání,
pod Slunce září spotěchou pokušením se nebráním,
večer tiše a pokorně tvoje okřídlené jméno vyslovím,
Rychlé pohyby očí
Zlé časy
místo obrazů
na stěnách
zuby nehty se drží
Páska na očích (kávou voní políbení)
Doba je nelibá,
múza mě nelíbá,
vhlavě jenom pusto a prázdno,
s nejistotou probouzím se ráno,
Tajemné kroky nahých hédonistů
Zmúzy míza už teče
„krev“ stříbřitá
očka přivírám
vduší mé svítá
Otázky a odpovědi
Někdy, když nemohu usnout, ptám se hvězdiček.
„Jak můžete na nebi zářit tak klidně,
když je na Světě tolik zla a nespravedlnosti“.
A hvězdy mi odpovídají polohlasně.
Alespoň ne hned
Mezi řádky
přečetl jsem si vzkaz nevyřčený,
byl o tvých pocitech plných nejistoty
a možná i strachu podívat se mi
Ty vole Amore!
Šetrně položím ti hlavu na hrudník
chvíli těšit budu se tvým dechem
pak mezi rtíky
stisknu jednu z tvých bradavek
Spisovatelka
Vrukách hýčká slova svá,
prsty je hladí a laská,
slehkým, přesto přímo
čarovným úsměvem na tváři,
Krysy a kuželky
„Pojď, koupíme si lahváče piva,“
řekl mi jednou Míla Leopoldů na škole vpřírodě,
byli jsme na výletě a měli jsme rozchod,
ostatní děcka se rozprchla do hračkářství, nebo kam,
Božstvo
Veškeré rozkoše a touhy vesmíru vykoupím
vnezkrotné polibky proměněné
ve jménu požehnaného hříchu jimi ozdobím
tvé božské, voňavé, čarokrásné,
Semeniště smetišť
Bojíme se cizích citů a pocitů,
protože se nevyznáme vtěch vlastních,
krajina našeho poznání je jeden velký a hluboký močál,
propadáme se do bahnitých propastí vykořeněnosti,
Odpuštění
Vždycky toužila po mužném partnerovi,
charisma zněho přímo sálalo,
měl dar řeči a vhlavě to měl naprosto srovnané,
navíc byl až uhrančivě pohledný,
Blíženci
Zády opřela se mi o hrudník,
místností prolétávaly paprsky světýlek
zpuštěné televize, byl slyšet i zeslabený zvuk,
políbil jsem ji na tvář a cosi zašeptal,
Blaho po nožkách
Svírán
okovy pocitů
o nadechnutí prosíš
dřív to bylo tak snadné
Nemrtvý
Běs dral se mu zúst
silou evokující kulminaci
živlů všech existujících světů,
známých, neznámých,
Milovník
Až smrt usadí se mi na jazyku,
budu myslet na tebe
a na tebe
a na tebe
Drátovna
Moje hlavička nebohá podobna je činorodé drátovně,
je plná drátů ze snů, představ, názorů, myšlenek a vizí,
ale ty dráty jsou šíleně zamotané a svázané tak pevně,
že snaha rozplést je bohorovně tyká si s utopickou iluzí.
Lambda
Dotkni se všeho
a nehtem neboj se
vykopat zrůdy,
hrdlem polykej
Tobě do pošetky
Někdy mám pocit,
že rozplynu se touhou,
kéž bych to uměl,
mé myšlenky by pak snad
Dva kopečky vanilkové
Tělo tvé spoutám pevným provazem,
vysvobodím tím duši svíranou,
srdce v symbióze tlouct počnou,
osvíceni ocitneme se za Rubikonem,
Špitál, putyka, krchov
Jednou jsem byl ve špitále
za tetkou, co to nedávala schlastem,
čekal jsem na ni ve společenské místnosti,
stará telebedna „vytuněná“ set-top boxem a odrbaný gauč,
Spánková paralýza
Hospoda je vlastně jediná místnost, kde nezívám,
zato tam melu hrozný hovna,
jsem totiž zvyklý pít až do dna,
stejně mi moc lidí nerozumí, tak se tím nezabývám,
Čičoretka
Smotýlky vpodbřišku dívka svůdná prádlo věší,
úsměv zdobí její rty, aby ne, práce ji zkrátka těší,
různobarevné kolíčky zkošíčku na šňůru se stěhují,
žlutý smodrým visí hned vedle sebe, skoro se tulejí,
Partnerské zrcadélko, tuze zdobené
Má milovaná lásko, mám vymyšlenou bezvadnou hru,
začneme ji hrát na Nový Rok a skončíme až o Silvestru,
třistapětašedesát dní budeme jenom spolu, já a ty, moje zlato,
ruku vruce, vpráci, doma, venku i kdekoliv jinde, co ty na to.
Poluce na povlečení pramení z mámení
Probouzen šílenými sny
o tajném životě nad vodou,
polospánkem krátím dny,
procitám už jenom náhodou,
Blešák
Prodám následky dětské obrny,
nemusíš se bát horentní ceny,
prakticky za odvoz vše ti dám,
tři úžasné věcičky já totiž mám,
Ženský jsou píči (tohle je nadsázka ty zatvrzelá couro)
Rok a čtvrt jsem se staral o umírající mamku,
krmil jsem ji, přebaloval a píchal ji injekce,
pak mě venku jedna ženská pochválila,
jakej jsem šikula, že si umím zapnout bundu,
Nebojsa (láska - to sladké pokušení)
Opravdová láska podobá se rozbouřenému moři,
voní po slzách štěstí i smutku tekoucích po tváři,
je neutuchající touhou a vyhladovělým chtíčem,
ksrdci bolavému na věky nerezavějícím klíčem,
Radost z radosti
Nebesa jsou plná hvězd,
stačí se jen rozhlédnout,
ale ty se mračíš,
že neumíš je všechny spočítat,
Vysněná
Vpápěří schoulená
nevědomky schovaná
do snů zachumlaná
vnahotě hýčkaná
Letokruhy
Jsem člověk
bludný kámen žití
oživlý kýč
synonymum teroru
Nápoják lásky
Má životní láska si bere svého miláčka,
ten její miláček prcá jinačí
a vbordelu je taky jako doma,
to ale má životní láska netuší,
Dojetí
Slzy mé kulaťoučké
rytmicky dopadají na tvé nožky
a já, král blažených
polibek za polibkem
Protipóly
Kéž bych byl prvním
koho vezmeš do úst
ne jen pro chtíč
ale zhloubky duše