Písmák Pravdu má
Snad rty Boha všemocného pánavtiskly verše vizím NostradamaSnad ho dobrý nebo zlý duch zhnětldal mu křídla aby jak pták vzlétlk nebi tam kam smrtelníci nesmíaby přines co nám říká vesmírSnad mu mysl sirá šerá charáchmury plná mnohé našeptala je jaký je přese všechno přes toz matných znaků jeho slova cestouvěšteb starých zjevila nám zčistado let příštích co nám osud chystáVěřím mu neb pero jež čas klenenevedlo než nebe osvícené.
Tango pro dva
Hrej si sám Hamleta nebo skečSlintej si u píva nebo brečMůžeš si mariáš hrát sám lečLásku sám si dělat nemůžešStav si sám domino nebo věžNacpi se koninou nebo zhřešMůžeš sám cucat rum nebo vešLeč lásku sám si dělat nemůžešRef. :A stejně nelze v jednom tančit tangohříšný tangoláska tak i žárlivost je pro dva cithříšný tangobídný tangove dvou musíš mítMiluj se se sebou nebo ležZastřel se nebo se jenom věšMůžeš si do kapsy strčit ležLeč lásku sám si dělat nemůžešJak imám seď si neb jak papežOheň si udržuj nebo vzkřešZkrátka si dělej dál sám co chcešLeč lásku sám si dělat nemůžeš.
Sedlo si děvčátko
Sedlo si děvčátko na můj klínpo chvilce lehce zbledloptal jsem se: nehřešímdivně si poposedloSedlo si děvčátko na můj klínnaslouchám co mi říkáuším svým nevěřímco čekat od staříka. Díky ti bože že- neklesám na své mysli -v trenkách mne neřežeAč hrabou v mozku syslipouštím jim otěžedole jsa zcela svislý.
S končícím podzimem
Zažívám opět ty pocity vlhka a zimyjsem mladý básník - klepu se - z rukávu klepu rýmynebe se zatmělo - propadám pocitům bez nadějechce se mi čůrat - nemáme záchod - a venku zase lejekdybych byl chlapcem - vytáh bych pindíka - zaplnil láhev vykýženouznát tento detail dřív - nikdy bych - státi se nenechal ženouzimou se zachvívám a venku děsně lejedéšť šumí v okapí - nemyslet na peřejekoně se vzpínají - do mraků práskne kočízvlhly mi kalhoty - a venku - ať si močí.
Marie
Klučina se proháněl na kole a celej den byl vstatej levou nohou. Napřed se vtý tramvaji nedalo dejchat a pak se nedali vobejít ty revizóři vmetru. Chvilku jsem hrál nemám – nedám, ale když na mě zamrkal zpoza sloupu policajtskej kšiltík, smířil jsem se scestou na Bojiště. Do schodů jsem vyběh pozdě, právě když už se ta stařenka odhodlala a zřítila se na znak, právě když ten studentík ty schody vypnul.
Hrana
Zkalen hled tvůj a v dál více neupřen
již sivé skráni nepřibyde vrásek
ulpělý dech zmlk tlukot ličných lásek
hrdý i v bídě - přesto pokořen
Příliš málo
Zažil jsem toho příliš málona to abych tu básně psalo tom jak žil jsem co se dálos bolestí o tom přemítalZažil jsem toho příliš málojsou jistě psáči přednějšía že jsem prospal co se dalocož o to je to smutnější.
Opary nad lesy
Kouřily lesy
kouřily dívky
a hoši u koše
zobali slivky
Že vy jste stár
Že vy jste stár. To mně se život kradí
ze srdce vytrácí a volně mizí v krti
z níž hrob mi zhotoví, já dávno dala smrti
svůj příslib svatební, ni vlas už černý není
Hrdinný rytíř Kos II
Leč ticho kolkol, ticho koldokol a chrabru reku mysl popadla a popěvek mu žalný se rtu spad a zdobil kdoule v bláto sšlapané, a kam dosed, kvítek rozrazil, a jako loď svou brázdu nechává, za Kosem se táhla pěna sněženek, a čím smutněji svou píseň vil, blížeji se blížil konci lesa a takto bolestí svou spoután vjel do polí a luk a úhor ozářený lunou křížil, míjeje brav spící, doháněje nuzný stín.
Salaš. A v ní - bard. Kos s koně - za ním.
Podzimní stýskavice
Podzim, podzim haraší
kdo mě v křoví vystraší.
něčí hlava rezavá
nebo zima lezavá.
Vůně stůně, slůně z tůně
Ve stínu Vlastina jasmína
drh jsem si semeno ze kmína
okvětí padlo mi do klína
kde dřímá má mužná oblina
Hrdinný rytíř Kos
Vlesklém brnění se chystal do boje, nepřítel byl míli od hradu a povinností jeho – rytíře, bylo bránit panství. Stál sám, vždyť sprostý nepřítel podle využil ústrku nebes, morové nákazy, jenž vylidnil jeho hrad. Samotný obránce svého panství – hrdina ve zbroji se špatně utaženou přezkou sedlovou (alespoň štolbu’s mohl ušetřit, ó Pane), samojediný, leč silen za tisíc, raněný lev má nejvíc síly (říkala babička).
„Nebesa.
Pivo teče proudem
Zase zima ústí
šoupálek tříprstý
popustí uzdu
a stájí otevřenou
Když
Když ti z nosu sklouzne nudle
Když ti holka řekne tůdle
Když si zdlábneš horkou kaši
Když ti skřípnou prachy vaši
Já jsem šlechtic
Já jsem šlechtic, a vy.
Zdá se.
Moji předci sedávali v trůně.
Nu, já taky smrdím po koruně.
Děvka stála na rohu
Děvka stála na rohu
než mě nuda sežere
popad jsem ji za nohu
"Ježiš - nazdar Gellnere.
Má milá je kniha krásy
Má milá je kniha krásy,
a proto ti píšu, Zdenku.
Rozpustile rozpustila vlasy,
rozepla si podprsenku,
Usedl jsem na klasiku
usedl jsem na klasiku
a pod vlivem smetany
roztančil jsem na chodníku
svého srdce varhany
Černé jezero
Svinětou odchlíplou od stěny flašky
Ztracenou Vinetou vvzpomínkách bloudím
Zmožen a skrz hrdlo splachuje splašky
Zapadlou písničku zpaměti loudím
Vyznání
Jsem jako rosa stopená v nose
co ranní slunce v ní dloubalo se
jsem jako nočník půlnoční datel
jsem taky močních rzí ukazatel
O noci
Po noci nocí vesluji
z vlny se noří temné skály
toužím stát opět ve sluji
čekám
Vločka
Na mříži houpe se poslední vločka
vteřina taje a pomíjí kovy
nehouká parník, tonou očka
nehledí na mne dvě křídla sovy
Ve stínu staletý jabloně
Ve stínu staletý jabloně
ve větvi vítr vál
jeda plod mandloně okouně
Ve stínu staletý jabloně
Zelí a klavír
Usedl Zelí kdysi ke klavíru
A bušil do něj smutné půltóny
Tu pravil klavír: Poznej svoji míru
Jsem jenom dřevo, klidni hormony
Trudomyslova trýzeň
Potkal Trudomysl
celek zas zakysl
vece Ladomyslu
proč jáť na svém smyslu
Vetchého starce skon
Pod lipou used vetchý kmet
povolal k sobě dětí svých
Dříve než zemru pravil jim
chtěl bych vám cosi povědět
Pan Majer
Pan Majer seděl v své obvyklé kavárně,
zasněně zamrkal zamženým průhledem binoklu.
"Promiňte, příteli, dohrajem partii šachu až jindy,
dnes visí hravost má ve skříni za dveřmi na soklu,