Písmák Za slepou kolejí
Rozpadlý most,
pod mostem koleje,
upadlý násep, dlouho nic nejede.
V zatáčce nádraží,
Číslo
Je to jen číslo, ani ne na zápěstí,Tak hlavně zdraví,aspoň za nehet štěstí. Za nehet pomálu, je kousat není radno,škrábu se do kopcea přesto mířím na dno.
Dno je jak hladina, jenon je více dole,kdo umí nedýchat,snadno najde tam svoje. Nedýchat do kopce, a ani cestou dolů,já, kámen, Sisyfos,my dost často jsme spolu.
V předvečer
Vrásky jak vrypy na skle. A sláma z bot, a z nosu chlupy,hledá se poslední,co za mnou zhasne,dost místa pro všechny, pro zástupy.
Vrásky prý mužům sluší. A kdo jsem já, abych se hádal,do dálky nevidím,jen matně tuším,kde konec snů, které jsem spřádal.
O soucitu
nemilovaníjsou jako trámybezedný pytel s hřebybez slitovánísolené rányna kříži není něhynedokonalípřemírou snahykopají vlastní hrobysrdce unavívysoké prahybránící skryté vlohynepochopení,jizvy bez cenyscelené pořád bolížádné souzněníu huby pěnydalší je rána skolínevyslyšenív trpkém mlčeníne vždycky ticho léčívratká lešenínejsou řešenížití si žádá péčinezlomitelníčasto na zemidýchají prach a hlínunepřijatelnís ranami všemichtějí jen utéct stínuvšichni lhostejníjste jako šelmypach krve nozdry větříi vy jste stejnímožná jen velmismálo se na vás štěstí.
Dialog tříkrálový
Kriste žehnej tomu domuneuveď mě v pokušenípřidej kruhy mému stromudopřej mi tvé rozhřešení. Marná moje milost tomukdo namísto konejšenísvěta blízko hrany zlomuvyvolil si potěšení. Jasný pane hořem tonuzaklínám tvé posvěcenívidět duhu světla lomunež pekelné potemnění. Není doba tvého skonupromysli své vykoupenínechci slyšet více stonuutiš srdcí utrpení.
Pouliční směs (Verše na tkaničku)
Například z ulice, kde bydlím pod střechou,slunce ti pokyne, třebaže prší,s psíkem pán v náručí, vždy je mi útěchou,přes kapky, přes mraky červánky tuší. Tramvaje cinkají písničku stoletou,pekárny rohlíkům dopřejí vůni,děti se vydají za další neplechou,staříčci utonou v pražené tůni. V ulici zapadlé není nic zvláštního,špinavé fasádě barvy se drolí,pro mě však na světě není nic hezčího,pod střechou snad jednou smrtka mě skolí.
Na břehu (Verše na tkaničku)
Vrak slunce utonul v své krvi, která dýmápřes řeku podzimní, s tou mlhou přijde zima. Po zimě nakonec by mělo nastat jaro,zalezlá za nehty tam kojí jeho čaro. Po noci roztáhne si léto svoje křídla,na křídlech odletí pryč hejna, než by zřídla. V podvečer utone vrak slunce zase v krvi,na břehu vysokém snad slzy smočí brvy.
Proměna (Verše na tkaničku)
Všechno jen do putyk a ženským. Hulákáš nad ránem vkleče. Nebraň se radostem. Tak ven s tím.
Námořnická
Prstem po mapě tvých pih,na sever, na východ, západ i jih,ve vlnách vlasů námořník,atlasů, šíjí průzkumník.
Každičký záliv, každičký cíp,barvami září listů lip,západem slunce ruměný líc,a hvězdy jiskrou létavic.
Napíná plachty chtivý dech,prsty se plazí po zádech,pomalá chůze, a potom rychlý běh,naráží prudce na druhý břeh.
Bouře a hromy, ticho se ztrácí,loďka se kývá, stěžeň se kácí,lámou se ráhna, praskají stěny,hladina zčeřená s chomáči pěny.
Role
Já šel a noční vítr vál ve větvích,a lampy ztemnělé pokrýval černý sníh,těžký je popílek sedící na duších,vykašlat prázdnou tmu, vymýt prvotní hřích. Je hodně věcí, co jsem jen trochu chtěl,až na kraj světa šel, a nikdy nedošel,léta jsem stárnul a nikdy nedospěl,k poslední večeři hladový nepřišel. Nalévám víno, ve čtvrtý cenový. Zdali je čisté.
V mlze
Po zimě podzim, uhnívá listí,už ani nečekám co se stane,v mlze se hlasy podivně tříští,v zahradě jabloně otrhané. Pokorní v pravdě zůstali čistí,přibyla na hlavě trocha stehů,stavitel mostů nejednou zjistí,že střely přichází z obou břehů. Přestat se snažit ve správnou chvíli,v úctě si kleknout na zmrzlou zem,nadějí není polibek v cíli,nadějí jistota, že smysl má sen. Svět zmizel v mlze, těžko jí projít,ješitnou hlavu nechat si stít,chladné a horké do kruhu spojit,stébel se pustit a odpustit.
Pihovatá
Pihovatá seděla sama. Kolem jejího stolu se mačkal houf lidí, štěbetali jeden přes druhého a ona zamyšleně odklepávala popel cigarety na příliš dlouhé rukávy jejich špatně vypraných košil umolousaných celodenní prací a prachem cest. Byli jen těžký vzduch, možná kdyby silněji vyfoukla, tak je jako dým rozežene po klubu, do všech koutů a když by se náhodou otevřely dveře, tak i ven, do spleti uliček a ke hvězdám. Ke hvězdám.
Godot
Přeléčen tichem, hluchý a ztracený,v koutě o samotě beze slov němý,v hrsti držíš sny od stínů zaprášené,ač bez pohybu, štěstí tě nedožene. Dokázat se pustit, umění svého druhu,jednou se osmělíš, vytvoříš čtverec z kruhu,daleko, daleko, zahoď vše, o čem sníš,není štěstí ve snech, je v tom, co přehlížíš.
Mezi psem a vlkem
Bolest je jako stěhovavý pták,
ze srdce na duši,
dříve, než slzy se osuší,
záleží kdo a jak na co ti mák.