Písmák u řeky
když čas nás opískuje léty
zbytečnou dřeň i tvrdou kost
stálá jako kouř z cigarety
zůstává pouze přítomnost
vzpomínka na Jana Skácela
15. 11. 1989 – Pohřeb významného básníka Jana Skácela v Brně za velké účasti lidí
utichl navždy silný hlas
Skácel už není. není.
podzim
od každé barvy co jich je tu
trochu si šplíchnu na paletu
když chuť mám podzim malovat
a vodu z kapek o sklo bitých
na školení
sedím na školení
rozum na kolenou
samí vyvolení
s hlavou otevřenou
u Nisy
říkala si jedna bába
tady jsou
když hledala brejle
v Hrádku nad Nisou
rodinná slavnost
rodinná slavnost začíná
sjela se celá rodina
vnouček přinesl ke kávě
keksy vonící lákavě
apotropaický eufemismus
taková mrzutá věc
jako když do oka vlétne muška
pro obyčejné trochu fuška
a pro ostatní křeč
obelstěn
sám sebe stavím na rozcestí
kde nedohledno k nebi ční
stál malý domek na předměstí
věříš, že byl jsem uličník.
světlo
prý aby šetřili
zhasli nám světlo
které vždy svítilo
na konci tunelu
blues o stínu
asi jen stín
snad mi dovolí
přežít tu dál
na poušti stěn
hádej, kdo jsem?
hádej, kdo jsem.
šeptla jsi tiše
na nebi Měsíc
právě vyšel
znamení
bezduché dusno půlnočního bdění
dolej mi ještě do čtrnácté nohy
dříve než ráno odpráskne mě ze zálohy
a já se skácím jako špalek k svému tlení
kéž
jen ještě jednoujedinkrátcítit to srdce chvěníříct bez přetvářkymám tě ráda žádná jiná není
kéž by šel časnavrátit tamkde nebylo nic šedéjen bílá zářa rudé snyv nich tvoje vlasy hnědé.
tragedie venkovského poety
ná puťapuťa ná
ná puťa puťa ná
rýmečky
veršíčky
cizí názor z vlastní hlavy
mám často pocit
sami víte
když nad ránem
se probudíte
v dlani
čtu čáry v dlaních jako knihu
zrcadlí minulé i příští
a jako řeka pod skalami
i já se o své břehy tříštím
dialog
ve staré chvíli
všichni už ji známe
ruce se teskně
třesou v touze marné
stará žena
skromně, jak vždycky, sklopí víčka
odříká ta svá modleníčka
a klouby bílé víru drží
jak lano nad hlubokou strží
až
text možno zpívat na melodii písně Hajcman blues od Pepy Streichla
(https://www. youtube. com/watch. v=6pyxX64clpI)
až budeme jednou slavit
že jsme to tu přežili
o hovně
byv skroven a hrd
druh hoven je prd
je předzvěstí akce
když všechno jde hladce
pole
vzduch plnej je síry
a korditem čpí
jsou na polích díry
a v nich chlapi spí
na prstech
v kamenů střepy vtělím strach
a vlnám vdechnu sebelítost
oblakům, které kamsi letí
těm přenechám svou vnější bytost
The Sound of Silence
volně inspirováno písní Simon & Garfunkel - The Sound of Silence
Hello darkness, my old friend
ozvalo se tiše tmou
kdosi polohlasem zpíval dál
smíš
smíš
co víc bys chtěla slyšet.
snad
sluší ti to víc než jiným
pohádka
inspirováno nejen melodií písně Karla Plíhala
Byl jeden král
znám zem krásnou jak pohádka
jak doušek vody v dlaních
stébla
skromně jsem si dovolil inspirovat se krásnou a smutnou písní KK
Číslo na zápěstí
je léto
myslím třináctý rok války
blues o probuzení
syrová rána dlouho vychladlého hnízda
vzpomínky na to, co se nikdy neudálo
jen za okny si vítr tiše hvízdá
no a ty doufáš, že se ti to jenom zdálo
nocturno 2
jsou noci jak dnes
kdy neštěkne pes
a tiše spí celičkej kraj
i Měsíc už zív
tíseň
Knot lampy prsk'a zhasl docelajá zůstal sámjen tma mikryla zádapak tichá slovanocí zazněla:'Hej, človíčku,chceš dívat sejak padám. 'A jako v den,kdys pohřbilkamarádapokojem v b molltklivá zněla píseňzavřel jsem očia cítil jsemjak padáz temnoty koutůnekonečná tíseň.
pokusy ticha
byl jeden
nula prostá
prázdno jak tam
kde třikrát zkusíš
význam prázdna
jářku
to prázdno bolí
jako podebraný palec
a páchne hnisem
nocturno
úplně každý moment večera
prožil si spolu s láhví vína
pil
dokud nezbyla jen vina
zlá múza
jeden básník staré doby
hloupý byl až hrůza
nově čelo šrám mu zdobí
kopla ho tam múza
Olymp čumí
asi už stárnu
na mou duši
že jednou přijde
to jsem tušil
po ramenou
vítězové se vzhůru ženou
hnaní plácáním po ramenou
a jejich ženy opuštěně
koukají, kde je volné štěně.
ten dům
ten dům má pater pět
přízemí a ta pod nebem
stejně jak celý svět
pokoj, kde nezebe
u řeky
už zas ze slepých ramen řeky
vzlétají kačeny a strach
kde čekal stín
tam nikdo není
mozaika
z odřezků kůže svůj obraz si skládám
ze zubů, z kostí pak lepím mu rám
umění mozaiky bravurně zvládám
co umím, to stačí mi, víc nehledám
rozptýlení
v praobojetném zbytnění
archetypálních vášní
v nálevu představ ztracený
jak jsou ty časy zvláštní
underground je i pro tlustý
když si guma na břiše
recituje Wernische
něco mi tu nehraje
když zní Bondy ze špeku
o nulách
tiše botky zuly
utahané nuly
oslintané od lidí
z čísel nejvíc chtěné
zen žen
obdivuji ten klid
stojatou hladinu citu
zčeřenou jen
vodoměrkou
Demiurg, level 7
vše dokonáno
zbývá jedno
po těžké dřině
za stůl sednout
Demiurg, level 6
zem pustá
života v ní není
jen málo schází
k naplnění
Demiurg, level 5
jsou vody pusté
osaměním
řekni si Chci
a tak to změním
Demiurg, level 4
je tma a světlo
stále jedno
nedělitelné
neprůhledno
někdy je
někdy je láska
jen zašeptání
ukryté v tichu
večera
list
otisknu do všech suchých míst
své rty
tvůj nezájem
a javorový list
blues o smrti
krvavý louže vlčích máků
v nich modrý chrpy průstřelů
smrt si zas dává do zobáku
přemejšlí o svým účelu
rekonvalescence
když hladíš jizvu po těch letech
a necítíš, než rozpaky
jaké to bylo po náletech
čekat na další zázraky
sny stromů
víte, že ptáci si o tom už povídají
stromy se navzájem nedotýkají
skoro jako lidé s chladnou kůží
ženy osamělé, opuštění muži
blues
mraky jsou šedý kouřem z komínů
my v tváři bledý žijem ze stínu
a nebe zemi solí
já vím, jak ji to bolí
principy síly
když jsem byl mužem
s ostrým nožem
plakaly ženy
Bože, Bože
čas
vteřina s číslem tisíc šest
zemřela právě nudou kdesi
ten osud všechny další děsí
dříve než stačí dotaz vznést
Demiurg, level 3
do širých dálek
hučí vlny
svět zdá se býti
smysluplný
Demiurg, level 2
bez obzorů
je všechno jedno
pak sotva můžeš
hlavu zvednout
Demiurg, level 1
chceš stvořit svět.
tak uč se, hochu
pohledem do stran
vytyč plochu
zvíře
do vrásek a malých kazů
schovávám si svoje bylo
přešlou zkázu, vrypy mrazů
svoje smutné černobílo
strach
strach je malá smrt
pro každou vteřinu
podlehnu jednou
a navždy zahynu
probuzení
pro případ
že by ještě spala
psal jsem jí básně
do mraků
odlesky
utrpěn denním světlem
prozřením dojímán
je smyslem světa Betlém
nebo Hiroshima
balada o pokání
poklekla panna v zpovědnici
'Velebný pane, pomož mi
pohlédni na mne, na hříšnici
mám problém velmi závažný'
vystřízlivění
počítám zpět k prvnímu číslu
zase je svět tu bez rozmyslu
zarudlé rýhy v zóně břicha
v té nekonečné chvíli ticha
pomíjivost
třepetavá křídla můry
vločky bílé, spadlé shůry
kapky rosy v sedmikrásce
srdce utopené v lásce
neděle
krví jsi splatil hřích své krvea krev tvá hříchem zůstalapo staletí jak napoprvéta rána živě tepalakdyž lží ti slíbil život věčnýon, prolhaný stín v pustináchpro duši příliš nebezpečnýjenž srdce lidí mění v prachutrpení je jeho cestabolest prý věčná nadějea zaváhání krutě trestákdo zažil, že se usmějeten, který mučil všechny tvorysám je prý stvořil z temnotyotrávil svět svým jedem Tórykdyž zatoužil být jako ty.
domácí idylka u Benderů
ohnul jsem tě přes stůl v kuchyni
nevědomost prý hříchu nečiní
já nevěděl, že chceš to v koupelně
měla ses vyjádřit zřetelně
Hairesis vol. I
natřikrát dolů hozený
na stokrát zpitý zlostí
sám v sobě navždy ztracený
prokletý minulostí
až
až přijde čas
a zastaví mi dech
neplakej pro mě
smutek jiným nech
Gaza
den zase krví umazaný
přiznal si, že je jeho vina
že svět, jak kurva uplakaný
zapomněl jméno Palestina
Consummatum est
kolik je možných cest
po kterých chtěl jsem jít
kolik je prázdných očí
nade mnou
balada o krvi
v průhledu
kterým vidím vodu
důvody hledám
bez důvodu
doma
samota mlhy kdyby směla
smutky si obléct od Skácela
a od Nezvala barvy něžné
sotva by psala verše běžné
jiný svět
o papír pleskne tučná flaksa
slov. báseň krví podlitá
pak pravoúhlá paralaxa
zarudlé oči spočítá
cruentum massa
jak sladce voní slovo zrada
když vybráno je s péčí
že vypil jsi krev zlého hada
nejvíc o tobě svědčí
axiomy
prý Bůh stanovil axiomy
a přísný zákaz ptát se
proč pro nás k nebi rostou stromy
zatímco ptákům zdá se
sen o Zemi
představte si, dnes v noci zdálo se mi
že jsem byl člověk na planetě Zemi
ráno jsem vstával, také do práce jsem chodil
a bál se moc, abych se znovu nenarodil
minuty
stříbrem protkán sedí den
nad splavem svých časů
a já hledím opojen
užívám tu krásu
lesní
bolí víc rána nožem nebo holíkdyž roztrhána leží těla v solia smutky tečou starým lidem z očísnaha je marná, zpět svět nelze stočitco ale můžu, netleskat když střílínemočit tam, kde tančívaly vílyv zažloutlých hájích stále voní létostaří to znají, tlesknou - tak a je to. a my, hluční jak prázdné nábojnicekřičíme nahlas, co nám stačí plícev tišině lesní zatím svět se stále rodía pořád platí hloupost hloupost plodítak kráčím lesem, ruce plné smůlynetuším, kde jsem, míry se mi hnulyjak v Knize Skutků, kde jsou jenom slovaach, můj ty smutku. STOP. a začni znova.
jak jdou dny
každé ráno stejný sen
louka, tráva, nebe, mraky
každé ráno napojen
a připraven na zázraky
Pravda
U londýnského soudu začalo jednání o vydání australského novináře Juliana Assange do USA, kde mu hrozí až 175 let vězení. Provinil se tím, že na svém webu WikiLeaks uveřejnil tajné dokumenty USA o úmrtích civilistů ve válkách v Iráku a Afghánistánu.
jen cosi, co se nenosí
ve světě prázdných duší
jen knek knek čírek v rákosí
úklid
mýlka je zcela vyloučena
až přijde Smrt, bude to žena
a zase rukou neodbytnou
jak každá kouká co kde chytnout
Anathema sit
tisíci let lež vykovaná
o mrtvých snech
o Bohu lásky
zloděje šlechtí víra slaná
v mdlobách
všemi sny svými probodla mě
a ještě slovem sekla
jak tělo panny v dračí tlamě
až jak z vola krev tekla
Stínokresby
inspirováno díly Milana Maura http://www. milan-maur. cz
sto kroků směrem k stínuobkreslím obrys světaa znovu za hodinu. a znovu za hodinu.
smrt múzy
v mých modrých ránechspala sniváhebce se vlasy přikrývalaa vánek rozpustile zívalkdyž česala sekdyž se smálapak uhodila bouře strašnáa svět se změnilk nepoznánído černé noci mračna prašnámá mrtvá múzanení k máníkam padladuše její něžnáproč prázdno po ní drásá dlaněodpověď na to nikdo neznáa já se cítímvyčerpaněvyschla snad studnainspiraceje konec s něžnou poezií. je konecnení se kam vraceta já se ptám, proč vlastně žiji.
vrány
průsmykem úzkýmuzoulinkýmtenkým jak listykonvalinkyprotáhnu seaž přijde dobazbyde jen sento víme obana břehu vodypůjdeš zasezpívat své písněsmutným hlasemjen mrtvý psíkti štěkne v hlavěto svědomítě plesklo právěa já, v tu dobuv jiném světěbudu jen stínco obejme těz mrtvého polevzlétnou vránysama si můžešza své rány.
blues o čekání
čekám už věky na svůj vlak
někde se zdržel, je to tak
asi na hlavním nádraží
teprve tunel proráží
sen
noc v černé rodí šedé ráno
mlhavě zvoní kosí zpěvy
rozněžněle zašeptá Ano
co bude dál se ještě neví
mnišská
i když máme celibát
nemusíš se cely bát
pod tvou černou sutanou
všechny hříchy zůstanou.
v hlubinách
jak je to prostéza vteřinuvyměnit vinuza nevinua prostějak podříznout jehněnechat tvou rukuna mém stehněmožná že mohloby se zdát tiže jsem mužkterý rád se ztratíkdyž noc se k ránuv světlo měnív hlubináchnekonečných snění.
vlci
na bílém sněhu
lesů mysli
myšlenekvlci běhají
jednou štvou srnu
perspektiva
každý den snaž se být maličko jiný
jinak jak kámen se proležíš časem
a pak, až semelou tě boží mlýny
nezbyde nic, jen noc mlčí tvým hlasem
vláha
plakal bych nad tou povrchností
nad hlupáky a voly
jak ale mačkat slzy z kostí
když už jen mít je bolí
louže
u lesa mráz
rozedral kaluži záda
každý to slyšel
jak plakala
expert v blábolení
věnováno těm nejlepším.
strč brk skrz krk
pak zkus
psát tak
účast
časem se ztiší hladina
ve větvích vítr usíná
rákosí šeptá
nikdo se neptá
cinky linky
den s šedou tváří utřel nos
jako když chodíš městem bos
a pod nohy ti padají
jen cinky linky
jizva
Den jako jizvana zápěstíuž dávno nevíšproč ji mášzas další schůdekk tomu štěstío kterém tolikslýcháváš
a v roztřepenémkoutku dušetam, kde jen jiskryvydržíti stará bolestsčítá sušerányco ještě utržíš.
život po životě
jako bychom se ptali plodu
zda věří v život po porodu
zda myslí, že je něco dál.
já věřím v nesmrtelnou duši
pro sny
slovo jak dech
a dech je pouhý vítr
který se dere skrze zuby
ješitnost
svět
svět
jako místo k asanaci
redukci snů a živé tkáně
prostor k řízené depilaci
sen a já
sen
potok a nízké hory
a támhle nad obzorem
oblak ve tvaru nože
nanebevstoupení
dal jsem si jméno
nakreslil tvář
nad ni zavěsil
svatozář
čas
když kámen hodíš do vody
a praskne její kůže
když na dno padnou důvody
co všechno člověk může
poezie
básně jsou povzdech v tichém vánku
co včera chladil horkou tvář
jak sen v hlubokém polospánku
kdy víš, že pravdu nepoznáš
noc
do oken tiše noc se dívá
kdo tuší, co ji zajímá
když pod maskou tmy tvář svou skrývá
vábení rána nevnímá
milion
28. listopadu 1944 – V koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau byla naposledy použita plynová komora. Celkem v nich Němci zavraždili přes 1 100 000 lidí různých národností.
milion řekneš
číslo pouhé
v korunách celkem nic
listopad
spadalo listí z větví stromů
sychravo, mlha, divný chlad
krkavců hejna letí domů
na svět zas padl listopad
osvobození anděla
když po fašírce špinavého štěrku
do rytmu Ein. Zwei. dupají těžké boty
co potom my, děti Würfelhackenwerku
tušíme vůbec, kdo to byl Buonarotti.
Life is so funky
Funky: hud. funkový AmE hovor. osobitý AmE slang. smrdutý
věříš, když ráno ti zaťuká do snu
že s tebou vstane i tvůj starý svět
nemůže být, že v celičkém kosmu
cesta
do města, v kterém nesvítá
přišel jsem po svých
před půlnocí
a lampa, dávno rozbitá
oči
z pohledu očí prý se pozná
jak moc je tvoje cesta hrozná
kolik máš času, kolik síly
víc nemůže se člověk mýlit
o vodě
kdyby snad voda věděla
že byla prsty Skácela
svěcená k boží radosti
v kamenných žlabech úzkosti
vědomí
třeba jsem našel v troskách světa
který už nežil staletí
na mrtvém bodě
ve vyschlé řece
opouští noc
studená jako prsten z ledu
opouští noc své svítání
zas na obzoru krev
o vinu dělit se
Co my s tím?
v noci z 9. na 10. listopadu 1938 proběhla v NěmeckuKřišťálová noc (německy Kristallnacht)
v záplavě střepů
noc se blýská
tam zazní výstřel
milenci
začalo to tak nevinně
jen slovo
úsměv snad
zábrany padly po víně
blues o mlčení
už protekla ta chvíle
kdy mohl jsem se jen tak
ztratit v tmách
kdy city černobílé
pospíchej
pospíchej
ať se jak vůně chleba
protáhneš ranní špičkou
přesně ve chvíli, kdy jsi třeba
jistota vrabčího hejna
doba je stále stejná
je jedno, jaké jsou časy
jistota vrabčího hejna
nekouká na počasí
žákajda
každý ji měl
a každý ji zná
a každý to někdy sám zažil
poznámky v žákajdě
levitace
v mléčné mlze
se země s nebem stýká
jdu tiše
nic se mne nedotýká
past
když dnem se stíny plouží
snad dámy prominou
jazykem nocí krouží
had s tváří nevinnou
blues o slze
prší. v trávě mizí stopy
odešla jsi nad ránem
zas se můžu začít topit
v dalším splínu posraném
ještě je
zas stáčím svůj zrak
k modrým dálkám
častěji nežli bych měl
čím víc slyším
zrcadlení boží
1,00000000000
1,0000000000
1,000000000
1,00000000
Dominus tecum
z mrazení rána se vyloupne šedivost davu
zakráká vrána a svět si zas postavil hlavu
rozřízl kdosi na tři čtverce realitu
potichu prosím Jen naznač mi, že už jsi tu
All Tomorrow's Parties
16. října 1938 se narodila Christa Päffgen, známá jako Nico
Nico & Velvet Underground
vždycky můžeš být
ještě mnohem krásnější
Walk on the Wild Side
Walk On The Wild Side
každý ráno
když si holíš nohy
a vaně ukazuješ
pátek 13
v pátek 13. 10. 1307 byla zahájena akce proti Řádu Templářů, který byl rozprášen, jeho členové popraveni a obrovský majetek konfiskován církví a francouzským králem
den jako každý jiný
den hnusné lidské zrady
den plný černé špíny
okna
ve třetí minutě
náhle se ztiší svět
když stojí nehnutě
lze i čas uvidět
o zlosti
Už zase se mi třesou rucetu zlostí, jindy bezmocía bilion let evoluceutekl kamsi do noci
už zase se mi krčí bradasnad pláčem z vlastní hloupostiže jsem se dal jak malý Jardahloupými dohnat ke zlosti.
písmenková polévka
začínám číst
lžíci za lžící
až k poslednímu dějství
co ještě říct
o lásce
křehká jak kvítek rozrazilu
když osudu se postaví
stále se ptám, kde bere sílu
když chce, i čas se zastaví
vnitřní zvíře
v očekávání přivírá
oči můj vnitřní Bagheera
a v srsti černé jako hřích
odlesk mé touhy právě ztich '
čaj
z hubiček konviček
do zobáčků háčků
spouštím sny zpod víček
do čajových sáčků
konec medvídka
moc myslíš.
řekla podesáté
a vypíchla mu
oko drátem
jak kámen
jak kámen nocí hozený
na dno dne dopadnu sotva
svou vlastní duší puštěný
sám sobě jako kotva
vzkazy
pošlu ti, až nám nebe zšedne
pro zábavu dva neposedné
motýly, co se loukou honí
když za lesem klekání zvoní
Corpus callosum
jak nitka mezi světy
možná most spojující
pomlčka vprostřed věty
co nový smysl dává
napiš
napiš mi někdy
až budeš sama
a tvoje mám
se bude týkat chtění
inspirace
když píšu básně o lásce
mám před očima tebe
a když pak další o Bohu
i v duši cítím nebe
orizuru
rozum se ztratil mi za horami
v samotě skládám si origami
přehýbám přes sebe papíru list
jak z lístků čajových můžeš v něm číst
sky bridge 721
nahoru stejně daleko jako dolů
chtěl jsem být s anděly, no tak jsme spolu
od nebe dělí mě jen tenké dráty
tady se svět neměří já/ ty
ty víš
hlavu mám plnou tý tvojí vůně
ten hodnej kluk uvnitř mě už stůně
a ty, co ho znaj, se diví proč vzdychá
osud, ta svině, zas kartama míchá
zabijačka
ocílek jiskření v pepito noci
ostří už na krev svou čekají
život se nezmění ve dvou třech krocích
ani těm, kteří ho nechají
atlas noci
nechci být zase jediný
kdo klenbu noci podpírá
když polámané hodiny
vzpomínka v hlavě vydírá
zase
stát zase na té cestě
kde kamínky jsem sbíral
pak jsem je po hladině
posílal jako lodě
Monte Christo
Měsíce stroužky loupu si z nudy
a proužky světla radí mi kudy
proletět mříží jako stín stínu
jak se to blíží, necítím vinu
poslední elegie...vzpomínka na Jiřího Ortena...
píši vám, a nevím, zda jste živa
zda ještě v hrudi oheň skrývá
to tělo, které jako záchvěv snění
toužil jsem sevřít v dlouhém políbení
gnómon
lepím si tvarz kůže a kostíza horizontemudálostíjsem gnómonsvému času ve tměk čemu mi tvářkdyž světlem zářímsám sobě stínynevytvářímsám soběnašeptávám Veď mětam za závojempolosněníkde se světv jemnou mlhu měníkonečky prstůnocí šátráma celý odevzdanývířeže strach jejenom hloupé zvířepo smysluslepé cesty pátrám.
klidně
klidně mi říkej, na co myslíš
jenom tak. sama od sebe
co cítíš, když se z okna díváš
když hlavu zvedáš do nebe
Anděl západního okna
západním oknemdo tmy zahleděnýto východníjsem zazdil před rokypadni kam padnipod polibky ženyi anděl ztrácísvoje nárokyrudými křídlymává rozhořčeněvýčitku v očíchkam až jsem to pad'pod hroty vidlípadá vyděšeněuž zase se k námblíží Listopad.
balada o snu
klopýtá večer přes pařízky
jak mladý srnec skáče
až tam, kde rostou nízké břízky
kde noc sedí a pláče
slzy
křišťálu drúzy
šedých oblaků
do země vrostly
zřejmě z rozpaků
lvice
tam za uchem
kde končí hříva lvice
polibkem otevřu si
dveře dokořán
o věrnosti
vertikální pruhy světla
protínají
zbytky duhy
kterou oči nevnímají
odlíčení
odlíčím densetřu mu všechny stínyčervánků růži pudr mlhy rannízůstane seni ten je znovu jinýdnes budu mužty víla za svítáníje v každé ženěkousek Zlatovláskya v každém chlapciocelový mečkdyž překvapeněkouká, jak padly maskyzávojem skrytáa tebe chytá křeč.
pokud
pokud toužíš po mé duši
tak tě čekám
v zahradě snů
budu tam sám
Vij
úkol tak snadný
chtělo by se říci
jen po tři noci
hlídat krasavici
flamenco
v tanci když paží
svůdně, ladně
obkrouží obrys těla
i Bůh se snaží
já jako odraz
kolikrát ještě rozhodovat
koho mám najít, koho schovat
a kam se v prapodivné době
vydat abych vždy došel k sobě
Taxis
v dlaních
jak k přijímání otevřených
půvabné křivky
dívčích boků
chyby
smutničky vzduch plní vždy k ránu
jen jemné chvění. cítíš taky.
srdce jak úder do tympánu
nevěří bdění na zázraky
jednou
pro každou stopu na dně mořípro každý otisk na mracíchpro každé možná duše hořía nehořet. to byl by hříchv příšeří suterénních bytínikdy se nikde nečekáže ve tmě hmoty srdce svítíach ano. srdce člověkakdo chce si najde svoje škvírykterými dýchá čerstvý vzduchněkdo má radši malé díryjiný je zvyklý na rozruchjednou se dveře seknou v půlijindy ti nebe nestačíledy se nikdy nepohnulydokud tě boty netlačí.
snad
krok po krůčku
jak pavouk v tanci sítí
až k lalůčku
kde do zubů tě chytím
čtení
konečky prstů po tvém tělečtu všechny touhy spánkulistuji jemně, rozechvěleaž po poslední stránkuaž tam, kde noc se spojí s ránemčtu v knize tvojí kůžeaž tam v toužení nedospanémjak ústy muž číst může.
o tmě
když zavřu očizmizí tma. a s ní i strachco ze mě má. tvá dušejako kopretinašeptá mije. není.
růže
bojíš se konce. a co když žádný nenídůkazem růžepyšný květi po smrti je krásnák zešíleníi po níprovoní celý světstejně tak mypodobni sladkým květůmhlas jako vůněpo nás zbyde pouzejako když déšťdopadá na planetua cestu tvořínekonečné touze.
konec
v soumraku tiká zvláštní doba
pod listy vzlyká šašek čas
barevná maska kryje oba
zpěváka žalmů, jeho hlas
bílé linky
sněží
v Brně na radnici
politici uličníci
sjíždějí tam
super úplněk ve Vodnáři
odhoď své strachy
nech je jít
to staré
co už nechceš mít
když
Když jsem chtěltak jsi nesmělakdyž jsem měltak jsi nechtělakdyž jsem směltak jsi nemohlamoc jsi tímvšemu pomohla.
Když jsem hráltak jsi zívalakdyž jsem spalty sis zpívalaa když's tu bylajá se smálpak odešla jsijá šel dál.
blues o dešti
kapkami deště
Měsíc prosvítá
noc je jak vitráž
z černých skel
beze slov
Smím ti položit otázku.
měla bys chvíli na lásku.
ach, to je hloupé, tak se ptát
beze slov budu tě mít rád.
o naději
zkřehl jsem těmi hodinamikdy nemohli jsme býti samia prosté chtění příčin nutínás navzájem být k sobě krutíjako dva hřeby v jednom krovudržet svůj díl a stále znovutoužit se v letmém políbeníutrhnout. padat tam, kde nenínic . nežli chuť být spolunavzdory všemu dušeboluvím, že se nejde urvat z bytítak aspoň naděje nám svítí.
najdi mě
každý jsme psáni stejnou abecedoujen jiná slova určují, kdo budemkaždého jiným směrem proudy vedoutak proč tu plakat nad osudemkaždý jsme života stromu květyjen každý na konci stonku svéhoněkdo je sám, jiný prolétá světya já se řítím teď do toho tvéhoneboj se nic, jsem oheň létaviceproletím jako bolid ve tvé nocijsem vítr, který čechrá tvoje vlasynajdi mě v srsti Velké Medvědicenajdi mě, už jen pro ten pocitnoc zvoní symetrií tvojí krásy.
nos
bez klobouku, bos
chtěl bych strčit nos
nejdřív kousek
potom celý
Zlatovláska
já
když to půjde
přijdu a na krk
tam kde sjezdař v šusu
dvě tři
říct z každé věty dvě tři slova
zkusit se znovu zamilovat
a čerstvé květy starých vášní
v zrcadle dnů jsou náhle zvláštní
bez
prý zpíváale komu. dávno uteklaz domua po nocíchse couráse snya srdcevodotěsnýsplín děsnýdávno necítíkdyž vrátit semá zpátkyzrcátka is prasátkysi do kapsydá asito na budoucíčasybez láskybez kvítí.
dostih
život jak klisnav prudkém tryskuvybírá další zatáčkua jána špičce obeliskusnažím se přežítmiláčku
v tom běhu dníjak před Taxisemjen tepe duše zpocenáa jáposlednízmatený jsemnetuším, co to znamená
tribuny šílívzduch jen dunísvětlo jak bič a vzduch jak tůňa jáv tu chvílitěžce funímjak starý dostihový kůň.
Adam
Otec mě uplácalz hlíny
do duše vložil klíč
Žij, řekl, žij a buď jiný
když nezvládneš to, křič.
blues o noční Praze
kapkami deště ulice zbitá
a po ní kočí žene vůz
kdo ví co ještě má hlava schytá
než přijde chvíle na funus
Domino
skládám si kostky domina
když nejde jedna, jde jiná
a když se žádná nehodí
znovu je na stůl rozhodím
časy
časy střídámhledám stínsnad si hlídámkde a s kýmje to zvláštnínemít citpro to jak senespálitlehce kráčímsvětem dáljednou střelecjindy králjednou přímojednou zpětkrokem lehkýmzkoumám svět.
nechybí
jsou věci, které Bohu nechybí
ti jeho svědci. zuby velrybí
zažloutlá pýcha sklonku života
když každý den má jméno Samota
s láskou
s láskou odpouštím velmi lehce
všemu, co nohy drží
panákům, ranní cigaretce
i hlasu v temné strži