Písmák Amazonské já
Třeba jsem někde jinde šťastná, někde v jiný části světa. Třeba kousek mě běhá někde v někom. V někom, kdo žije v pralese a denně se koupe v Amazonce a všechny svoje myšlenky rozpouští v té hnědozelené řece. Ráno se modlí ke kdejakému bohu a věří v posmrtný život.
Sychravé podzimní ráno
včerejší šlápoty
mizí v mlze dnešního dne
podzimní rosa kape po čele
kožená bunda mi padá z ramene
Odpuštění
včera při noci
jsem si připadala jako kdybych ležela kvůli nemoci
v uších mi hrály písně
který mi kdysi pomáhaly dostat se z tísně
Tíha šlápot
proč se více podobám podzimnímu listí
než lidskému bytí
všichni chodí s ohrnutým nosem
jako by samy byli zlatým podnosem
Moře bez soli
mé dychtivé srdce jako by rázem sedělo u silnice
čekalo a čekalo a nikdy se nedočkalo
koukalo do dálky a vyhlíželo tebe a to, co si s sebou vzal
kamen na kameni nenechal
Je půl jedný a já přemýšlím o tobě
Moje duše by rozkvetla jako růže u nás v zahradě.
Tvoje modré oči by pro mě byly soukromý oceán ve kterém bych rozpouštěla všechny mé problémy a trable.
Kvůli tvým rukám bych konečně věděla co to je pravé pohlazení.
Zadržení dechu, které by se dostavilo vždy kdybych tě viděla by mě pokaždé přivedlo zpátky k prozření a uvědomění si krásy sama sebe.
Co nebylo zapomenuto
Duši užírající pocity, které jsou hladové jako novorozeňata kosáků u nás v zahradě. Pocity tak silné, že v tu ránu váš žaludek už není pod vaším velením. Stává se cizincem, dělá si co chce. Tyto pocity vám lezou hrdlem a šimrají vás na horním patře.
Smutek v cesmíně
zármutek plní číše zmaru
náhle opět slzy kanou
nevím jestli tentokrát přestanu
zrak na podlahu kostela
Neschopnost projevu
Proč moje hrdlo něco škrtí.
V mém krku se nachází neznámý předmět který mi brání mluvit. Je to pocit jako kdybych oněměla. Pocit jako kdyby ty poslední slova, které mi vyšly z úst byly mé poslední.
Koupelnový smutek
kachličky na stěně koupelny
touhy válející se po zemi
slzy a jejich kulaté tvary
stav beze změny
Prosinec
zimní měsíce
s člověkem klepou jako střevíce
červeně obarví líce
domovy zachvátí vůní skořice
pocity na pocity
Díra v plotě
včerejší vývar vylitej na plotně
kočka škrábe na dveře
otec skřípá příborem
Listí
proč se více podobám podzimnímu listí
než lidskému bytí
všichni chodí s ohrnutým nosem
jako by sami byli zlatým podnosem
Vybírám si tebe
Když jsem řekla, že tě nepotřebuji
lhala jsem
byla jsem celou tou dobou pouhým romantikem
po nocích jsem o tobě psala poezii
Potřeba
Já potřebuji tebe.
Potřebuji tebe a tvé ruce.
Potřebuji tvé ruce na mé kůži.
Potřebuji cítit tvé teplo na mé kůži.
Tma v duši
Každým dnem dumám nad tím kdo jsem. Proč je všechno tak stejný. Proč jsou všichni stejný. A u mě je to všechno tak jiný.
Zhrzelost budoucností
Maska na očích
otupělost v tvých očích
už dávno nevypadáš jako ten klučík
který říkal, že ten život nám stačí
Vosí úly
Jsou to vlastně holky, které jde snadno zavrhnout a takzvaně je lze úplně beze zbytku vypustit, pokud to tedy vaše povaha a nastavení hlavy dovolí.
Častým zádrhelem je to, že ony vás za tu hranu, když už jste schopni je zavrhnout většinou nepustí. Dráždí vás, jako medvěd v lese úl. Prakticky do té doby, dokud
vám to nepřestane být jedno.
Skrytost dospělosti
Ta neuvěřitelně velká, strastiplná zeď za kterou se skrývá blaho a problémy dospělosti, je tak vysoká a obtížná, že jen málokomu se ji povede přelézt a už se zpátky nikdy nevrátit.
“Sebeláska”
můžou radit ony
o nedostatku sebedůvěry
když lupenkový lokty nikdy nezažily.
jak snadné musí být mluvit o sebelásce
Kroky
za všema romanťárnama
který po nocích sleduju
potom toho lituju
a před ostatními to maskuju
Nostalgie na dece
když je léto
ty sedíš na dece
jediný, co tě zajímá je to
jestli babička už přinese ty rybízový koláče
Otupělost
měla bych být ráda
ale já opět necítím nic
nic než prázdnotu
a vinu
Budoucnost aneb co to znamená dospět??
Jedna půlka mozku
se hádá s druhou půlkou mozku
a já doufám, že to ještě nějakou dobu skousnu
ty neustálý dohady
Ticho před bouří jsem vždy měla ráda-i jako malá
Když po večerech sedím a cítím jak mě srdce bolí, v nosních dírkách je cítit bouřka a před očima vidím svítící města. Sleduju každou lampičku v domě a přemýšlím nad tím, jestli někdo tam, taky sedí takhle v okně. A mezitím přemýšlím nad tím proč si furt připadám tak hloupě.
Někdy s nikým nikdy
Kéž bych někomu mohla psát ty přiblblý sonety
a potom před ním ze studu zavírat dřevěný rolety
Kéž by mi někdo trhal třešně
a nosil mi je po večerech do postele
Záplava vzpomínek - výčitky
Kostel se špičatou střechou
hodně okny
babičky a jejich nový kytky
já a moje lokny
údolí (bez)naděje
jako kdyby vše bylo znovu
tam kde to bylo zprvu
tam pod tou mlhou
která je zároveň průhledná,
Bolest
Připuštění toho
že o mě nikdo nestojí
trochu bolí
trochu hodně
Útěk
Sylvia a její skleněný zvon
cesta a její sklon
cesta kterou jsem se vláčela já sama někde v sobě
cesta která byla těžká a drhla
Chybějící díl
prázdná jako flašky
který po tom večeru zbyly
a už se znovu nikdy nenaplnily
stejně tak jako já