Písmák Pět vůní popela
Noc ve tmě
Dnes osvětlila zář ze plamene rudého,
kde otrávených těl dlí zášti chladné sídlo;
tím počal černý tep zjizvených srdcí krví
Sčítanec cizího života 3. 0 (verze zpředmětnění)
Místo spánku má mysl bděla, když v bulvách mých krev tepala, kulatý výklenek přede mnou vábil oči mé a tavený křemičitý písek, ve výklenku, propouštěl ve stříbřitém jase, tyčinkami sítnice, viditelné elementární částice – fotony. Praobyčejná, průhledná, tabulka, jež chytala smítka prachu, kryla bezbarvým sklem nikde nekončí hladinu mořského oxidanu, kyslík a vodíků pár. Barva indigo svými vlnami šatila halitu plnou kapalinu, když dešti svůj objem všanc dávala. A jako by mohutná vzpoura andělů v mohutných temných útvarech z desublimované vody, duše mé, na zemi snášela z tisícerých ostří tisíceré jiskry světla štěpících střepin deště.
Za svítání
Zakrvácela noc tepnami tónů ticha
prosakující mráz, když prázdna černé žíly
a umbry záchvěvy jen, přitlumené, kryly
denaturovanou tkáň sychravého vágna.
Sčítanec cizího života 2. 0 (verze pro starší a pokročilé)
Místo spánku bděla jsem, když v bulvách mých krev tepala, kulatý výklenek přede mnou vábil oči mé a tavený křemičitý písek, ve výklenku, propouštěl ve stříbřitém jase, tyčinkami sítnice, viditelné elementární částice – fotony. Praobyčejná, průhledná, tabulka, jež chytala smítka prachu, kryla bezbarvým sklem nikde nekončí hladinu mořského oxidanu, kyslík a vodíků pár. Barva indigo svými vlnami šatila halitu plnou kapalinu, když dešti svůj objem všanc dávala. A jako by mohutná vzpoura andělů v mohutných temných útvarech z desublimované vody, duše mé, na zemi snášela z tisícerých ostří tisíceré jiskry světla štěpících střepin deště.
Dopis Sebevědomí
Někdy jsme se schopni poznat jen skrze druhé. Proto jsem se rozhodla pokusit se o trochu sebepoznání skrze tuto krátkou sebecharakteristiku. Doufám, že se mnohé dozvím pohledem třetí osoby v ich-formě. A už teď se těším na pohled druhé osoby.
Soužení
V zahradě spletitě prorostlé
raněná Touha prodírá se.
Po nalezení květů souží,
ač plno je jich kolkolem.
Zvěst Hladinyvodní
Hříchu říš zřel jsem cestou do hlubin země.
Šel jsem cestou soužení,
proťatou naskrz ostřím blouznění.
Šel jsem přes srázy ostřejší pera,
Jehlice mrazu
Pošlo Léto v podzimu,
života žáru se mu nedostává.
Řeže jej chlad márnice,
v chladné hrudi teplo poblikává.
Sčítanec cizího života
Přede mnou se nachází kulatý výklenek, v něm tavený křemičitý písek propouštějící mnou viditelné elementární částice — fotony. Skrze toto vskutku praobyčejné sklo rozprostírá se předemnou nekonečná hladina mořského oxidanu, pár to vodíků a kyslík. Pyšní se vlnovou délkou indigo a dešti dává svůj objem všanc. Déšť.
Hrdina naší doby
Jen jednou narodil se Mesiáš a jen jednou zplodila tato Země Alexandera Kučeru:
Může se zdát, že více bylo lidí jednou zplozených z lůna poběhlice pozemské, jenže jak jednou řekl jeden moudrý muž: „Může se zdát, že nás dějinami kráčely miliardy, ale můžeme si tím být jisti. Pokud po sobě nic nezanechají, jak máme o nich vědět, když do nedávná ještě nebyly ani matriky. " A měl pravdu. Saša nejen, že vystihl, co bych sám zde marně lépe formuloval, ale také nás nyní svou Velikostí uvedl na začátek naší poutě - života Světce.
Lidský příběh
Za hukotu myšlenek, věru lidských, lidský jedinec z lidu zplozen lidskými kroky lidsky k lidu kráčí. (Pohupuje se lidské jsoucno jeho. ) V zátiší lidského obzoru svého rozprostírá se mu šíře mořská lidským pléměm nestvořena. Putuje po palubě oné lodi lidské směrem člověka — sebe — k hloučku lidu lidnatého, zde na přídi lidmi okupované, lidského počátku.