Písmák Ticho v jeho krvi
Je večer. Mamka se vrátí znemocnice, nepozdraví ani, jen přikývne a prohlásí: „Děda už se dneska najedl. “ „Fakt. Takže lepší.
Datum zrušen
Chtěla jsem zemřít.
Srdce už připravilo
datum na rozloučení,
pak přišla bytost
Pod smíchem stín
(řeči mých známých)
Dlouhé lokny svázané
do čehosi upnutého,
jako ona na známečky,
Pod tíhou stromu
Výšlap po cestě,
snad už té správné.
Pak strom zlomí se,
do cesty zasáhne,
Za tebou
A tak sis odešla.
A já snad také.
Ty svým tělem,
já svou duší.
Hlas, co zanikl v proudu
Kdyby mi jen matička
řeku, tu neznámou, představila.
Inu, nestalo by se.
Další rána bych s ní strávila,
Další svíce
Jen mě neopouštěj,
horké dny jsme si chtěli přec užít
a přeci.
Máti vzlyká
Rány bičem
Každodenní rány bičem.
Slovní, nebo fyzické,
svádící či kritické,
jeden den - jeden šleh,
Stopy zrady
Studený pot po zádech
rudá krev z brady
slzy z očí
zrady
A žít dál
Když si jdu do lesa,
zaběhat, zakoukat se,
doplaví se ke mně radost,
ale i problémy stáhnou se.
Myslím na tebe
Chtěla bych se ptát,
pořád dokola.
Proč si šel pryč.
Proč si šel jinam.
Oči jen pro sebe (a pro nebe)
Asi mám oči
někdy jen pro sebe,
ale ikdyž se tak moc snažím,
tak se okolo mě
Umění prožívat
A tak se dívám
na obrazy, sochy,
co všechno dokážou
v člověku
Čtyřlístek života
Krokem po louce,
sedám do zeleně.
Štěstí je mi čtyřlístkem,
které najdu někdy za dýl,
Zanedbaná cesta
Asi jsem ztracená.
Známá mi je jen
barva černá
- tma.
Vnitřní rána nespatřena
Je hodina baletu.
Plié, chasé,
provazy, skoky,
několik ran, modřin.
Promiň, tati.
Neboj se, tati.
Ty čáry – to jen propiska.
Červenou měli ve slevě,
žádná touha po úlevě.
Promiň, mami.
Zemřel mi brácha.
Zdroj zábavy.
Chci za ním.
Nevydržím bez něj.
Slyší mě někdo?
Volám do jeskyně,
kde se dočkám
jen ozvěny své.
Křičím do polštáře,
Kavárna samoty
Vkavárně veliké sedím tu sama
na místě pro dva obsazena jen jedna,
i přes vysoké stoličky, dřevěné,
se cítím hlouběji, než je Bajkal
Vidí mě někdo?
Jsem panenkou, obyčejnou
o kterou děti až tak
zájem nejeví.
Jsem cestou, silniční,
Ta krásná neznámá
Ve mně bouře, tma a chlad,louku cítím stále, snad.
Jako drama bez nadpisu,výšlap bez kompasu,každý krůček v blátě,ta Krásná Neznámá hledá tě.
Ta, co ti loukuuž nikdy nezalije.
Nezasadí ani kvítko,trochu deště přivolá.
Ještě chvilku
Nechci ještě odejít,
malá by stačila chvilka.
Vneustálém strachu žíti,
že to skončí jistě zítra.
Kousek světla
Ta dívkaje pro mnejako kousek světla,jenž se tmou sunetím prázdnem,které osvítí,tím dnem,které vyvýší- se světlo sune.
Kapka
Kapka.
Kapka naděje, která by byla na světě více potřeba. Kapka té pokory, která chybí a mizí. Kapka milosti a dobra se už do každodenního parfému dávno nepřilévá.
Akrostich ponurého podzimu
Příteli můj, kde jen jsi.
Od brzkého rána se trápím,
Nenacházím stopy žádné,
Určitě jsi zdráv.
Život v knize
Už bych chtěla kapitolu novou, stránku otočit.
Nedívat se na předešlé, některé přeskočit.
Začít sjiným příběhem, napínat se průběhem, a
nečekat až mi autocorrect schválí začátky vět.