Fraktura

Fraktura
Zahoď tu svíčku, vyjmi plamen
a zatni do něj zuby
Vykousej žár a jdi se cenit do všech zim

Nezbývá než

Nezbývá než
zabít ruiny
vyvlastnit každou z jejich tváří
nabodnout na kůl slunce a nechat

Nalévání hroznů; bezpodstatně

Nalévání hroznů; bezpodstatně
Navlékl jsi svoje tělo do přezrálých
hroznů ticha. Příliš snadné krvácení
Bezpodstatné, každodenní. Mlčení až do nezbytí. / Z této strany

Dušičky

Dušičky
Vykroč nás zcest, co kveškeré krajnosti
nicotně bezmezně po plece zlatobýl.
Neléčí. Nehojí

V těle Anny

Vtěle Anny
Nejdříve tu byly ztracené detaily
Vratké pohyby, balancování po páteři
tvora ne nepodobného těm tvým,

Předměstí

Předměstí
Jsem prázdná útrob
Lidé, moje vnitřnosti
jsou vyjmuté a pohozené na rozespalý chodník

Píši Vám

Píši Vám, Markéto,
a nevím, zda jste živa
tikot, vilný tikot --- můj dech v kusech zdiva
domu, co se v lidech

Nedopalky; dostředivě

I. Odjezd; pokoj bez pravých úhlů
Vystavět lešení, pevné vzpěry
zatlačit kolíky do země, vyhloubit nové jamky
pro nové oči, zdrátovat hlavu

Proti větru; jen tak na okraj

Proti větru; jen tak na okraj
Pohled. Ne --- ozvěna: hodíš oči proti sklu
a vrátí se jich tucet. Loupeš je jako vlašské ořechy, pod slupkou víček
zbytnělá přítomnost; náměsíčné škeble, svinatci, měňavky,.

Lekce masky; z ne-možností

Lekce masky; z ne-možností
Leží na prkenné podlaze a nechá se tikat
čas pulzuje jí v cévách; erytrocyty jsou okamžiky obalené membránou
přes níž se nevyslovíš

hendikepovaní v rolích redaktorů

Tento web dává prostor pro vyjádření názorů i možnost zajímavé a finančně ohodnocené činnosti zdravotně hendikepovaným. Je zde možnost sdílení svého příběhu s lidmi, kteří se potýkají s podobnými problémy, ale popisují napřklad i spolupráci s různými neziskovými organizacemi. Kromě toho mají k dispozici blog, ve kterém se mohou vyjadřovat i k dalším tématům (společenským, sociálně-politickým, kulturním etc) Takto zaměřený portál je v České republice naprosto ojedinělým projektem, který dává šanci uplatnění na tomto poli těm, pro něž je těžké či nemožné se realizovat na stránkách běžných periodik či portálů
http://www. lidemezilidmi.

Nalévaní hroznů

Nalévání hroznů
Necháme hláskovat občasné nahoty
tím, kým jsme svlečeni přilehlým gestem úst
Odstrojen ze stromů ožíváš v kameni; přehnutá řeka

pf 2011

3.11.2010

Mapy
očí nejsou sobě možné;
krajina
vnořená do sebe

je srpen, je večer a je neděle :)

Sedím u řeky
A nechce se mi, nechce
nazout si boty.

Na úpatí Olivové hory

ráno sevřené do porodních kleštíve snu kojena jsem pozdními souhvězdímitěmi smrtkami světla, vymláceného cepem času
krotce a teplo v uchu mušle pod skrojky hladin ženy dokořán setrvávající v sobě
a že nocí, po kterých šátráš rukamanež nahmátneš alespoň záškub bíléje nemnoho. že stále padáš kroky nazad, dokud nezrezivíš svými rty a
rozpřáhneš ruce v konečné žízniv úchopu pod sebe, pod nijaké něco, co

Trhnout horizontem

V koutcích úst máš slunceusměješ-li sepříboj strhá vlnolamy rozpukané vezdejšky s mozolnatými údy,kterými vrůstáš do nestálosti mělčin
sám samojediný, naivní v ochotě doslzet oceán, jeho slanou bezmeznost.
A v nelidském klidu rdí se večeruzamčen pod tvými chvějícími se víčkyVdechneš vlnu a vysypeš své oči.
Protože čím jsou ti přítomny dveře, do nichž jsi nevstoupil.

Sousoší

Zpěv půlnocipůl noci. usedám vprostřed rozryvutmím se, padám do hluboké stržea vzápětí zdvihám hlavušplhám po štíhlém krku lunymizím ve světle, má první tvář je bez obrysua ona druhá je hmatnou vidinou Tebe --- sousoší --- dva sčítající se okamžiky prozření
A ticho shledává se samo v sobějen kuchyňské hodiny na doslechvěci v mdlých stínech, v jejich patinědotkneš se. slovem. A zapomeneš svá ústa v nich
Brodím se krvácejícím úžasem němýzpovědník, lhář, vyhnanec.

Skýtání

Rozevřel se vějíř sluncerukověť ze zlataohmataná prsty milenců této noci
teplá jsou ještě prostěradlave výdeších mlha a pozvolnost osaměníopustil jsi mne za úsvitukroky, jež se obracejí jak listy v rozečtené knizev ulpění slovajediného rozmazaného znaku na poslední stránce
a dosud nepochopené nebeve své bezmeznosti skýtá vyřčené dneškypadající na vzdutou zemilehce a pokradmu
jako by existovaly pouze v představáchkrajiny porozené světlem.

Vanutí

Smrt je bílá rýhav prázdném, vysypaném osrdí
Co jiní. Já se vracívám prokřehlými zasněženými cestaminavečer domůrozsvěcím stolní lampua lepty světla kloužou k patám utajených přeludů mé mysli ---Ne, smrti se nebojím. jen ve dvojím rámu světla a stínučasto spatřuji tvou druhou tvář
tu s očima vpadlýma pod sutě vzpomínekvzpomínek ohmataných touhou takže zbývápouze prach a vanutí.

Nov

odkládám oči
do visutých lůžek tmy
z otěží vypřáhlá noc
skrze sklo

Průhledy

Zobrazil jsi vulkán na vnitřní stranu skla --- ze středu Země hluboký táhlý výdech zběsilého zvířetea nádech sebouaž k prolomení žeber letité tmy
Na vnější stranu jsi nehty vyryl motýla.
Ukazováčkem přejel domykavost slova prach, utkvělý na tvém prstěnanesl do oněch vrypů, co by přímočarost dálky vyslovená minulost krusta ledu, postupně měnící svoji tloušťkujiž ani pěst paměti neprolomí
A pak, pohledem naskrzjen doslzená přítomnost očí v prázdnotě průlomu.

Ostrovy

Mezi chladnými závany přitáhla jsem si kabát úžeji k těluúžeji střechyúžeji domy a poloprázdné chodníkyprvního kolemjdoucího s rozmazanou tváří retušovanou šílenstvím naší vzdálenosti
Mé srdce zavěšené na posledním výdechu hvězdysčítá budoucí a minulébezedné a poloprázdné nádoby ticha a chtěl- li bys teď promluvit
dočteš pouze kamene a jménakterým oslovují němé
Po dlouhé pauze paknaříznu ti ret, aby tvá slova vykrvácela úsvitemaby se zastavila před tělem světla a van tvého přicházeníocitl se na úpatí vášně a vysušil mé slzy

Tvým očím

Jsem řezbářem mých samotmých věrných smrtek jara, léta, podzimu.
jak nalomené nehty do tmy trčí nahota světla mého oknaa úniky vezdejšího jsou nemyslitelným odklademstrachu z ticha ve tvých ústechv očích, jejichž průrvy počítají bezbrannost počátků s nedočtenými konci
Neunikám ---jsem nehybný stín, odraz člověka,který dávno je ta tamdávno je bylo a dávno je dnes. avšak právě onen květ jemuž je dána pouze jediná příležitostjedno „teď“ v blízkosti slunce a zeměje schopen přikrýt lidské nitro úžasema darovat onu hloubku v níž nejistý lidský pohled nalézá a najde.

Banátské noci

Slepé rameno nebeKoruny stromů až ke kořenůmuštknuté tmouHvězda na okraji ---těžiště zůstává prastarým snemužaslých.

Pečetění

úsvitzborcené kosti tmy
v bílém prachusahá nesmírnostpro první padající list
jaká krotkost v dohasínaném -nechce víc, než trvání nevyhnutelného
jsem sebou kdokoliv. jsem podzim a ty malý chlapec,v kapse hrst lesklých kaštanů

Exit

Viděla jen jeho oči. tříprsté světlo, v něm průstřel znaku podobný erbu vypleněného městapod kterým zaznívá prařeč dávno minulýchdávno budoucích těžce a neuchopitelně
Kdo je onen příští. Přijde v otrhané kápi a z vrásčitých figur jeho tvářevypadne zlaťák o jedné straněPřijde a s ním bouře nebe
zvedne se útlé slovo a nalezne svůj tvar v ústech paměti.

Vzpoura němoty

Kusý obraz svědectví
netknutý světlem
Jen snad cesta. štěrk a výmoly.
jen snad otázka po němém řezbáři nezvěstnýchtužeb

Za dosah

jsem čtyři stěnydo zárubní zavěšené tichojsem tady (ačkoliv tam je blíž) pro mrtvé a obojky toulavých psů
neusmívám se ústyjen oči hovoří o prchavé vzálenosti nesmiřitelnýchnoční déšť češe koudel tepla --- utišeny jsou hlasy marnosti a
kdybys chtěl naříznout tmuotevřít jí ústa ----
za bolestí prostořeké „ano“a za ránou časuzotvíraná okna bezpočtu.

Nazpět

Každý večer má svá zákoutíkde tišíme své vzduté břehy bázněposloupnosti času, myšlenek. rodících se z úlomků nepohnutí
Berouce do prstů své pády lapáme po dechu až do zad tmy
Lom kruhu nedočtené hádanky věčného opakování zdeprosvítá skrze štěp středu --- napnout tětivu luku a nezaváhat
Řekl: „Nebudu nikdy svoboden,nebudu- li svoboden nyní. “

Co kdyby...

Tma, kterak stříbro voní. libořečí, libikalem, po hvězdách. Ne, po hvězdách ne. pouze po té jediné.

Na dně řeky

Ruce jsou vory nestřežených pamětí,stávám se, tak poznenáhlu, převozníkem tvé nepřítomnosti ---oči vylité z cínu v dřevěném džberu
Musím, musím ti napsat, žetouha a prázdnota má jediné jméno vyvlečené na zřetel toutéž hloubkou nevratnosti
Z ramen ti spadl plášť. jsi nahý poutník bez vzdálených přívlastků ve vlasech ptáky a dočasí sněhůco nyní, tak kvapně, roztálo na dně této řeky.

Krajiny vody

Vystavěla si hláskupod ocelovými katry ledu pod tvarem vody mimo své ozvěnyv citadele dobyté a pokořené. strachem z prázdnoty. Nebo prázdnotou samotnou. Řekl bys.

Světlušky

udeřím-li slovodo noci štěkne pes broky hvězd napumpované v břiše ---jsem rozházená po předsíniv hromadách šatstva a sešlapaných bot
krotnučím dál blíž tvých ústvložených do tváře s dlouhou pomlkouv paměti
tehdy. šli jsme třešňovkou, tam podél Cidliny (bývala bych ti to řekla dřív)jsi prosvítal mým stiskem,držela jsem tě, ale tvá ruka byla prázdná lasturapřed konečným ústupem břehů
a pakustřihl jsi ve mně všechna ta temná místaekliptiku jsi mi vmáčkl mezi rohovky očí trochu, jako by ses odlepil od země. neletěl jsi však prostoremto prostor, tebou vybuchující supernova

bez názvu

bez názvu
Věnováno pro Bílá Místa
zaslechl nocškvírami deště:„málo zde místa pro soucit“
hoď křížem do tmy --- cos zbývá ještě. bolest, již nelzevykoupit.

Zvonohlasy

poledne leží na marách pěnkava v trní je výdech kříže sprchl z nebe jsoucí strachna hřbety plotů lidské tíže
kdo mocen citu, bezděkyv závanech větru hledá slova ---popisem hrobů tepe nach krve, jež léty oněměla
útěky napříč, čelem vzhůruk temeni mračna zjizveného bojím se sebe, příteli.
bojím se sebou viděného.

Sen o snu

Vešla jsem do podsvětí ---v několika řadách židle z dubového dřevapřibité těly zemdlených starců. a tuch představou, nebe v příškvarcích roztavené mědi paprsčitá vůle rozbíhající se po poduškách z bleděmodrého froté
V jednom ze starcůjsem poznala svého děda:„Každý den má tři sta let a každý z nich krvácím“
Vnořila jsem ruku do jeho hrdlasyknutím bezesnanadřazena touhou, obdařena tvarem, dýchající -držela v ruce vzpouzejícího se hadaa vylomila z jeho chřtánu tenké háčky zubů . kdyby ptáci nelétali tak vysokoještě s rozčepýřenými vlasy a s otlačenou tváří bych se vyklonila z oknaa házela jim plnými hrstmi.

Nikdo se neptá, přeci odpovídám

Jak kaluž po dešti v úhoru
sáknoucí do promrzlé země
z otevřeného nebe do spodin lebečních kostí
bez rydel, bez ostří, bez paží.

Příliš tichý smích

Pozůstávám. z rohoviny keř, mluvící pouze se sny a s umírajícími buddha zírající za okenním sklem
Chlopně slov zamykají mne uvnitřmezi ohňové muže s ňadry --- och, jak jsou dokonalí.
Nebudit úzkost skrze ramena vytvarovaná do hluboké promlky mezi moci a chtít, mezi těžištěm a obrysy. Uměla jsem hlasitě výt, když mi bylo těžkonyní jen rvu hladkou srst laňekkteré se důvěřivě kradou k mému domu
Ráda bych šla s tebou naslouchat všem šílenýmale po bílém sněhu zbyl mi jenom stud a otázky.

Stínohry

Cítím vůni borového dřevakdyž uvnitř mne oheň tiše praská si a po-zvol- ný krok deš- těřekni:na jaře, v létě, na podzim. řekni. chtěl bys dojít konce.
Sedm let vyhaslých a osmý jako požár ---smířit se a hojit, hojit úzkostraněnou měkkost chřípí, onen věčný bytostný strach z nyní Slyšíš.

Úniky vepsané do tmy

Tak dlouho jsi spal. do útrob vsadil zlomenou lískuvítr přibitý hlístěmi a chřad --- chřad vína zvětralého odpočinku na rovinách čelaBez výsosti, zesláblý a starýs jalovou holí, v chůzi cosi z domykání stínů. na holé zdi otoky světla zapomnětlivy proměn Uzřel tě jako poprvé Kdo. Bez propůjčených odpovědí.

Oáza a všechny spočítané ulice cestou

věnováno Tomášovi M.
snil jsi ukrytý pod vlhnoucím listím, prý opuštěný a mrtvý. s očima jitřnímas očima, na nichž visí stříbrný kroužek měsícepřed rozpůlením krajiny
ulice byly zbité, zbyvší, zádumčivé. potkávali jsme malá cikáňata s míčem v ruces převelikým balónem radostido něhož jsme vkládali ruce a stávali se neviditelnýmistopaři svých, dosud mělkých, vrásekjá se upamatovávalana ty datlové pecky, které jsme cvrnkali po školních lavicícha tys vytáhl knížku o malé Bernardetěkterá měla tak blízko k šílenstvíjako k tvé ráně v prsou
prostor nám nic nezatajil ---to jen my, stále minulými, stále tak časnímluvili jsme ústy podávaného.

Roviny na sklonku léta

Na dvorkuopary plísně v překlonu hrdlav zátylku pukliny podzimu.
vylomená okna do žeber protějších domů ---těch nahrbených hradů dobytých slovy a cizí nomenklaturou
Zasychá čas. a dny vklínily se do kovových skruží tmnění nehledám svou tíseň, pouze zneuznání dětského údivu přes rozteč světa
--- lodyhy rzi psího vínaještě dokážou rozjitřit mou mysl nyníkdyž všechna jitra zůstavají nedořečená.

V čase zelenající se ozimy

Naučils mne chodit tam zadem, přes plaňku zarostlou nálety mladých doubkůkde kroky do žárem rozleptaných lukse předchází vútrobách stávajících proluk
V podřepu tam vedle sebezírali jsme na prasklé puchýře létado ran čerstvě posečených luk a já plakala osení a ty čas
„. a co smrt. Je pouze jedna, nebo jatifatamorganou poledního bezpočtupřehlédli jsme zimničné stíny každé z prošlých minut. “
Pak lehl sis k trsu kozí brady a vrásky ti stekly z tvářelehce a čistě, s onou absencí volby

Dnes jsem hovořila se stromem

Opřít se tak otázkou
po viděných opevněních
o jeden zvykotlaných kmenů vtamější aleji.
Sestup předchází nádech

Právě dozrávala letní jablka

Tiším sebe
do bodláků vetřu úkrok koně
pach klisen
ždímajících

Níže tebe

Níže tebe
vpůli vysypaný plod
nížeji loď plující stéblem
Dokořán oči

Jak měsíc chřadnu a dorůstám

Dnové moji po boku
všichni ti setmělí a proradní
vruce zlatnické váhy
na prstech navlečené paměti

zvečera městem...

zvečera městem.
soumrak už rozestavil
v ulicích
hlídky

Tak reálné... až přízračné

Dvě řeky nad sebou.
První teče odtud tam
ta druhá setrvává vnehybnosti
bez konce

Ranní haiku

Mandala rána:hladina čiré vodyzrcadlí světlo