Písmák Smrď mi životem
tak už se sakra sebera buď zase chlapkdybys byl cítit životempotemsluníčkema divokým větrembylo by to rozhodně lepšínež ten tvůj zázračný přípravekNESMRĎa já bych tě milovalajako ta paníco čekala padesát letna manželakterý se nevrátilz války
Bez tebe
Říkáš mi zapomeň, snad by ses mě rád zbavil. Bez tepla rukou tvých přestává můj svět růst.
Vtrhls jak vichřice do rozoraných polía prach se rozlétl do všech světa stran.
Vtrhls jak vichřice - a teď mě tolik bolíš.
V krůpějích měsíce
V krůpějích měsíce koupu se potají. Nejsou nás tisíce - nás, kteří hledají. Měsíc už zachází, sny prapor pozvedlya dámy v nesnázích pánové odvedli.
Nestojím v pozadí, když hvězdy oněmí,můj dům sto pater má a žádné přízemí.
Čekání
Na skrčených prostěradlech své zvrácené mysli stavím sama po nocích pro naši lásku dům. Kdyby tak mé představy už o ocílku křísly a já už se stala plnou sklenicí tvým rtům.
Nebojím se dálky, času, cesty temným lesem. I když každým týdnem růže zámek vězní víc.
Cítím se jako slepice
Cítím se jako slepicekdyž ze mě v šeru světniceškubeš jako peří moji pýchu.
Střízlivím z tebe bolestně,když opouštíš mě beztrestněa kocovina rozráží mi psýchu.
Vrať se zpátky, lásko, něhoa v lusthausu srdce mého obdělávej zase tajnou líchu.
Kdybych tak byla fúriea ty ten, kdo si vypije to, jak ráda oddávám se hříchu.
Stěhuju se
hromady vzpomíneka alba zašlých fotektisíce záminekjediný letmý doteksetřený prachovkoudenního blahobytímlha nad vozovkoupřes kterou slunce svítítak trošku docelapod citů autobusem
přítulná zemřelajá stěhuju se
Netrpělivá
Touláš se po hvězdách a já na tebe čekám. Té věrné lásky už se sama trochu lekáma hvězdy mlčí zas ony mlčely vždycky. jen vytí vlčí v nás zaznívá sporadickya já tu sama na tebe pořád čekám.
Jdi už někam.
Jsem kráva
Jsem kráva na jatkách(tak trochu zabít a tak trochu nechat žít)vstupuji do úhledné budovyplné úhledných a dokonale vycíděných přístrojůúhledný pan doktor Poledníks drahou kolínskou na lícíchse ke mně tak trochu skloní a s faustovským úsměvem kolem rtůřekne své slečnoteďtobudetaktrochuboleta já nechápuproč tolik cirátůjsem přece jen tak trochu těhotná
Konec temného anděla
Navštívil mne temný anděl. Prý ať rozum seberu,jinak na mě na direkci píchne tu mou nevěru.
Odlétl až za úsvituscvrklý jako křížala. Než se nadál, bez peří byl,křídla jsem mu vyprala.
Už zase...
Už zase nevidíš, že jsem celou noc nespala. Už zase necítíš, syrovou hlínu hříchu. Už zase nevnímáš nic z toho, co jsem říkala. Už zase neslyšíš.
Vojna jako křemen
Přestaň už na mě křičet - víš, že to nerada. Nejsi můj generál a já nejsem armáda. Kdybys byl Napoleon, byla bych Waterloo, na mě bys nezapomněl až do konce svých dnů.
Jenže ty zapomínáš.
Zvyk, ta železná košilatá panna
Půlnoc zas bouchne dveřminež náš dům otevřeš mi paklíčem.
Sabinka unesená,tak trochu unuděnástejností.
Vystydly dávno meze,i v srpnu mráz mi lezedo kostí.
Přesto mě pořád bereš,i když jsi imrvéreo ničem.
Večerem vlaky duní
pavouci tvých prstů mi kradmo po těle splétají sítě vůní do kterých se nechci nechat chytit
lovíš v mém rybníce prošlý čas milování na seně loňského léta zajímá tě vůbec, co chci právě cítit.
je to všechno trochu nad mou schopnost žít bez příkras večerem vlaky duní pláčem mého světa