Písmák Automatické básně v rukou vrní
Automatické básně v rukou vrní.
Potichu dobrem namazaný stroj.
A když k ním přitisknu ucho,
je slyšet klidné a klidné bzučení
Doširoka rozevřená náruč básní
Po dlouhých letech,
přečetl jsem si své vlastní básně
a konečně nabyl pocitu,
že porozuměl jsem.
Poslední automatická báseň
Rozhodl jsem se zavzpomínat
nevím čím to bylo
asi tou melancholií zvracejícího odpoledne
či snad odjezdu několika malých zelených vršků v šíři kalhot
Mýtus je promluva (analýza piva)
Úvod:
Tato práce by měla být pokusem o nastínění teorie Rollanda Barthese o jazyku jako mýtu. A na základě této teorie, bychom rádi analyzovali jeden jazykový mýtus zčeského prostředí a to „pivo“. Práce bude tedy rozdělena do dvou částí, na prvotní uvedení do teorie a posléze bude následovat samotná analýza „piva“. Nelze tvrdit, že bychom sjistotou mohli analýzu považovat za striktně pravdivou, již kvůli tomu, že pivo včeském prostředí má nezaměnitelný kulturní význam, a není tedy vnašich silách jej absolutně pojmout.
Ve vší tichosti
Dotklo se měto co je dotekmálem zapomněl jsemV neděli večernajíme se a půjdeme do baruopít nějaké mládía ja zase něco napíšu a nebo taky nesnad zapomněl jsemA pak se nadechnua napiju jasmínového čajerozplyne se nad mrakya možná výšNakonec bude pršetbude pršet jasmín a jáse nad to ani neusmějuBude pršet jasmína papíroví draci slepeni k soběporůznu se posmějoubude pršet jasmín - samozřejmě že s cukrem.
Pes a lidská duše
"Kouřím doutníky protože chutnají jako kdybych žvýkal podzim. Na patře cítím tlející listí - ohárek syčí nohama když procházejí hromadou listí a jejich barva to je prostě listí. " Říkaval můj páníček ve chvílích kdy měl nejvíce melancholickou náladu. Já nikdy doutník nekouřil - vždy jsem pouze čuchal dým který se rozléval všude po domě z páníčkových doutníků.
Dcera a studna
Po dlouhých letech přestala dotékat studna. "Óóo to je neštěstí" lamentovala stará babička - líbající pobožně panenku Marii sádrovou stojící na poličce v kuchyni - když s touto nepříjemnou zprávou příšel její dědeček. "Co budeme dělat. " otázala se babička.
Vlasy a ptáci
Kluk a holka vedle sebe leželi. Bylo brzké ráno ale přesto už docela teplo - měli otevřený balkón a z venku se ozýval smutný zpěv ptáků. Poslouchali Parts and labor a holka hladila kluka ve vlasech. Měl je dlouhé a bylo jich hodně - vlnily se mu až na záda - ráda se v nich protkloukala.
O kamenném lvu
Bylo nebylo. Žil jeden lev co byl se sebou hrozně nespokojen. Respektive nebyl ani tak nespokojen sám se sebou jako s tím že musí býti lvem. Dost často se kvuli tomu rozčiloval a kudy chodil tak nadával a říkal proč zrovna já musím být lev.
Z člověka se staneš kamenem a zůstaneš stát jako očarovaný, zapomeneš na domov i na své blízké
Je zajímavé zamyslet se nad chybějící vùlí v případě hypnagogních pseudo halucinací Jsme jim takřka oddáni bez milosti a pronásledováni svojí zděšeností a "Měl jsem nejkrásnější sen v životě - skoro mi vhání slzy do očí" každé vzepření se jim stojí abnormálně bolestivou námahuMěl jsem nejkrásnější sen"na co normální život když ve snu si mùžu splnit vše" pomyslel si a ihned si uvědomil jak nezdravá je to myšlenka Tohle není o prodýchání ale o podřízení se Možné zotročení Mluv dál a namaluj si do úst další rimbaudovou knihuVnímal jsem hrozně moc zelenost trávy Vlnila se zpomaleně a přitom normálním životem stoupal jsem do kopce Na chalupě a ta zelená vybuchovala doslova okolo mne Ta drobná cestička dokáže být čímkoli ať už babičkou nebabičkou která pojídá slavné sedmikrásky nebo dědovou a lopatou a motykou a mnou kterak ji opravujeme dokonce i na gabrielu dojde a pohladím jí a namaluji další knihu zelenou Zelenou s pořezanou papíremPrý záblesk geniality a abnormálního vzrušení mládí Zpropadené nářky a záblesky vizí v poledním bytí a možná je to pouhé pohrdání a nebo také útěk Pohozené vlasypochcané a zesměšněné to dokáže unavit a radši odtáhnout k pískům a tam se mít oooo tůze dobře jako jaro jež je zřejmé jelikož . mé malé milenky dohola ostříhané kdykoli si kdekdo pozdě z rána kýchl koneckonců jenom dlé a zetlelé citátyPomalu jsem stoupal do kopce a uvědomoval si že sním a začal jsem si toužebně přát uvidět Ferdinu Tu bílou kočičku která zemřela před dvanácti lety Vrchol kopce se přibližoval a já vìděl že tentokrát ten sen ovládnu že jej usměrním a až výjdu nahoru že ke mne Ferdina přiběhne a skočí mi do náruče Ještě teď se musím usmívat pro ten okamžik pro to že se tak skutečně stalo Mazlila se a ja jí hladil a viděl po těch dlouhých letech její obličej a věděl jsem že teď už nikdy nemá cenu plakat pro smrt Natož vlastní Protože kdybych chtěl mohl začít padat sníh a taky mi asi po tvářích stékaly slzy(Zelená barva dominovala všem trávám a drobná cesta na východ možná do nebe mne dokáže obejmout Zlehka poletují drobné vločky a se svojí slabostí se některé rozpouštějí o stébla Kráčím do vrchu a vím kdo tam bude a uvidím stromy které jsou symbolem dětství ukotveného jež jsem přerostl a už mě neudrží Protože jejich zelené listí se zalévá bílou jako když člověk sleduje dokument o odlévání zvonù Nakonec přiběhl i Maxan Ferdin syn a mazlil se také - bylo to kouzelné setkání Plné chladivé neuvěřitelnosti a taky mi asi po tvářích stékaly studivé slzy Které nemohl jsem zastavit)Kouzelné setkání okamžiku kdy zcela neočekávaně přiběhl i Maxan Hladil jsem jej a myslel na to poslední setkání před sedmi lety Zemřel mladej jako každej genius řekl mi kdysi někdo a mně to bylo líto a k smíchu i když genius to on byl Byl to krátký sen ale pořád žije a je mojí vùlí kterou dokázal jsem si jej utvořit Nakonec oba odešli a já pozoroval a asi mi Světlo slunce taky stékalo oranžově hnědé jako čerstvě táhnoucí se med Je zajímavé zamyslet se nad chybějící vùli tak snadno podlamované až do dna žijícím životem plným vizí Tohle není legrace ani napomenutí A nebo jasná převaha vùle nad životem Je snad sen přitakání smrti Jelikož ptáci hledí neustále vzhùru k nebi a nedokáží se jej vzdát.
Dotek z půl hodiny dne jakožeSoni v nemocnici těsně před tím než bude zvracet
Nedělej se cíťo tohle není bežný den jakožeSoňa koukala zpoza skla prohlížela si jej popojížděla prstem po neviditelných mapkách vody dalších a dalších řekách které tento písek neodplaví Tedy bývale řeky tak jak se říká mezi tuláky co si hrajou na ledově čistý den aniž by se něco z toho splnilo Naproti nemocnici stál altánek jak jinak zapadaný listím za ním samozřejmě hradba stromů Ten les byl neproniknutelné sousto pro každého kdo sem přišel a chtěl pochopit rakovinu jako já třeba Ovšem altánek byl i sletem mnoha holubů sedali na jeho střechu a pomalovávaly ji svými hovínky bělavou pouští roztékající se jako křída Jako křída po usmolených zdech kdejakého Města když si s oblibou kreslíš dotek místo koní Přelétali z místa na místo a nadvznášeli listy ty stohy které sem tam tlely a přikrývaly se další a další kůrou Zvedali se do svých protnutí a míhali nad nemocnici jakožeSońa zakláněla hlavu s prstem neustále přitisknutým na skle okna až dokud to šlo a pozorovala je byli tak zvláštně němí přes zrcadlo a přesto mnohem živější než ona Než kdokoli v nemocnici Zase začalo sněžit listí jako pořád a pořád nepředstavitelná vůňe podzimu se rozléhala v každém náznaku zpomaleného pohledu V chodbách Ta vůňe skoro až usmrcovala Možná jí z toho bolí i za krkem ale za to tiché poletování to stojí Odstoupila od okna a pohladila se po ňadrech Stála v pokoji nahá a připadala si že už nevoní že už léta nevoněla "achjo Soňa určitě pořád voní. " povzdechla si a sedla na postel Mít tak všechny její světle chloupky dotýkala se svých tichých míst které naposledy a pouze snily Ozvalo se zaklepání jakožeSoňa se přikryla dekou dál však mlčela Dveře se po chvílce otevřely dovnitř vešla sestřička ani ona nevoněla podívala se jakožeSoně na ruce pokryté tmavými místy podlitin "Vím že zase budeš zvracet a bude ti špatně snažíme se je to pro tvoje dobro pro dobro všech" řekla nikdy se o podzimu nemluvilo nikdy se nemluvilo o pořád padajícím listí nikdy se nemluvilo o obehnaní lesem protože mluvit o tom by znamenalo připustit si život a za to takové riziko nestálo koneckoncu nikdo zde nemohl ze sebe delat cíťu jakožeSoňa polkla naprázdno a koukala do tmavých míst své ruky vlastně byly krásné Lístí se dralo okny dovnitř ale sklo nic nedovolovalo holuby opět přelétly a dál sraly svůj vlastní obraz bytí jakožeSoňa nic z toho nevnímala snažila se sama sebe uhranout krásnou svojí bolesti Co ostatně jiného když víte že Vás stejně zabije a je jedno jestli v louce ve které jsme si namočili všechny tváře světa Zvedl se jí žaludek "Teď ješté ne až po terapii" napomenula se polohlasem který se zlomil ve stínovém rohu pokoje .
Bylo mi s tebou tak dobře Víš bylo mi s tebou tak dobře že jsem poprvé Citil že i to špatné smutné co se stalo bylo dobré Nebylo mi tak dobře jak jsem se tvářil Ne nebylo
Zdálo se mi jakobych koukal na film Divno Pan plešatej na kterého se nabalují zvláštní události Byl někde venku a přiběhla k němu cizí šílená holka Vzala si pistoli dala si ji do úst zmáčkla spoušť a prostřelila si obličej Všude stříkala voda Chudák Nemohla se zabít Vzala znovu pistoli a dala si ji k nosu a ustřelila si ho Nemohla se zabít chudák A vím že se pak konečně zabila ještě ráno jsem to věděl ChudákProstě byla vana (veliká mohla být uprostřed místnosti a mohla být secesní když kdokoli chtěl rozsypala se z ní jablka nakousaná a nahá Ověnčená jako jsou lehké nohy Dam a jejich sloni na uvítanou hledí a mají zavřené oči jenom někteří z nás Jenom někteří spí)Nebo koupaliště (dočistá letní ten křik dětských dětí a spojená voda a některé vzpomínky hoří i města na pokraji Viktorkou procházet Nice Že se nezapomíná a její smočené vlasy se vlní a nic a nic a dotek po ranů už přestal dávno bolet soňou uzdravenou)A z něho vylezla pozpátku mrtvá žena s divně přelámanýma nohama a rukama a ošklivým a zlým obličejem A okolo byli lidi zmateníA ona poklekla Lidi lezou na velikou zasněženou horu Krásný stromy a na vrcholku je hřbitov a jsem tam já a děda a něco hledázapomenuto Jsme na chalupě a sledujeme vše toto řečené v televizi Máma vytáhne LSD a polyká Trošku dá i mně Čekáme co se bude dít Za chvíli to působí vidím zpomalené Trhané Nervózni (rozsypané po kapsách horké dny Rozsypané po kapsách a otylé zapomenuté bonbóny a na nich nalepený tabák černý rozsypané po kapsách jsou jen tvé sny které voní medem někdo ty bonbóny cucal a dal je nazpátek do kapsy aby se nic a nikdo nepoznalo) Nemohu dokoukat tento film Jdu do pokojeJsem někde s michalem jdeme po točitých schodech Žlutý svět A mám pocit že nás možná někdo sledoval Dojdeme na pouť A je to zábava do té doby než se michal promění v prase Vůně tureckého medu Už se nemůže proměnit zpět A na dlaň přistála mi včela táhlé bzučení se rozplyne v další zhasnuté plynové lampě .
Zlodějka iluzí
Skákali jsme ze skály na skálu
po radouči Spálená tráva
loňského léta se mi
obtáčela okolo kotníku
Pápavá a usměvavá a nemocná a vlastně tak trochu lidská
Zase jednou po sto letech
zapomněl jsem na lásku
bylo to v neděli
a už se stmívalo na zdi paneláků
Poslední
Splnil jsem si poslední motiv
vyškrbaný na dno
skleničky od mlíka
všelijak se zatáčel a rovnal
pro autogramy Gabriele
na přední sklo autobusu
se rozprskávaly kapky
vody pozoroval jsem je
každou zvlášť počítal
Lidská i nejasná ii
Někdy - někde doutnala města
skoro jako bramborová nať hořící
štiplavě zalézající do nosu a do očí
první omamná droga z dovolené
Sedmiplakavá
Opět po roce jsme se stmívali
na cestách otevřených na pole
a jenom občas zpět, skrze bahno
z oblázků a vlčího máku co spadl
Hraní
Ani nešlo si vzpomínat
na hraní nazelenalých večerů
televizních s ráji, když dopoputujem
do stébel trávy na horách. Se nadechnout
(ne)Pokoje
Sedával jsem u stolu
zpocený
se špínou, cigaret až za ušima,
dým se snášel z oken
Okna dědečkova bytu
Nápisy a autogramyna oknech dědečkoviz dech, tvého bytu otče, obtlučené nocía holí, pokálené světlem -grrr - jejich chování se vtíralonice, když planeš pro své šílenstvív dialogu jde také (především usměrňovat)o trpké taneční sály, zatemnělé, plynem před válkou. Mýtné ve tvářích se už dávno nevybíralo,v motání člověkem, jde hrůza a děs, když se šine chodbami sklepa - chodbami je cítit ten vlezlý zápach krysa jedu na myši, knííík - tady to hučí,staleté trubky a mříže, za každou z nich je vidět kousek jinačího světaco se v oknech obrací. tikot srdce, má milá,výtah se šine, páter nostera na jeho dřevěných pažích jsou vidětkřídla prokletých básníků/el. vlaštovekDědův byt, barevný jako gáza z podlitin,s vůní starých knih, které kdekdonestačil upálit.
Praha
Praho
nad tvými zraky
klopí se med a visí betonové sloupy
olověných mraků.
Dialogy pro Soňu
DialogyVlastně na tom nic není viď zlato -prolínat všechen jakooceán tvými elektrickými vlasy. Ranní roztřesení, když otevíráš své na cestěrozkouskované hádkyJeremy dnes nepřišel domů - maloval celou noc obrazy v lese, nahými dlaněmi,schovával se za stromy - tak poslouchej, jaký jsme Čas je něco, něco jakoruce starých pannen zapomenutých v důlní krajině, omotané okolo lůžek si celá a celá a nahá, když Jeremy zkameněl do předlouhého křížea všichni kamarádi v ohromení začali krvácet, za okny přeběhl další rokasi jsi nejistá, když můžu ti pršet na ramenadalší smrtelný výstřel z pistole
Ten strach ani není vidět, jakoby nic a jakoby něcopřekračuješ stín mnohých a nerozumíš rozumným slovům (někdy i nechceš) a odporuješ jednoduchostísamozřejmá, jakoby bylo něco strašného se nebát Rozumět siDialogy scvrklé do bederních roušek, tvým pocitům - mému něco tam je, květiny LSD a průchody na půlnoční pohřby našich přátel, jsme zabalení celí do černéobálky, hloupí (néééééé to samozřejmě ne-e) spojeni zjevy figurín s velkými černými kruhy pod očima a silně nalíčené rty - prázdné postele za modlitby pro dálnici z velkého obchoďáku,kam blázni a devianti a tycořikajženeřikaj choděj si pro vnitřněvnitřní knihy rozklepaných prstů/vůně psilocybinu
nevěřím ve rtyjsou tak jemné, že dokáží tě znásilnit jednou větou aniž by bylo slyšet jediné zablácení bolestiUž jste si někdy všimli, že kočky při nářku se tak snadno spletou s plačícíma dětma. /prosoňuNěkdy se stávalo, žetelefonní kostely se chovaly být našimi domovynezvěstnéTen hluk odražené dlažbykroky plují do všech směrů jsme asi krysí žrádlo pro všední dnya zpomalené polibky na zpomalené sklozpomalených autobusů jsou příliš rychle,když odjíždíš domůna konci století z rezavého kovuv kouři svítěj vločky přeci nejlépe
Ty hluboké smutky nad kaluží z částic dotyků,nevěřímJako když země proletíchvostem Halleyovi komety si s sebou vzlykalabyl jsem slepý a špatný společníkbásník na volné noze za okny padala další dubnová noca snažila se schovat, když jsme drželisvé prázdné ruce jak dlouhotrvala cesta do lesa, kde hledali jsme našeho člověkaSamomluvato je vlastně vlakdo nedokončené stanice sálající na vrchol kopce - šílené,šílené labutě,co strhala si křídlaa všechno peří (teď se zalykám pravdou)Omotaná gázou a izolačkou autistický, zmatený IkarusSílící v záchvatechaž na věčnost má krásná slečno,když nad městem vybuchla hvězdapoznalo se to podle spousty malinkýchhořícícich koster andělů, které padaly k zemi a vysoušely první poušť světav mé hlavě(nikdy nezapomenu na to, jaksi kreslila ve svém pokoji tu chladnoupolovinu žeber, ztracenou v kontůráchprasklého zrcadla)
Zahrada
Když jsem byl malý
jezdívali jsme na dlouhé výlety
do zahrady. Kousek od Pružných skal.
Už ty cesty byly nečím zvláštní,
Denní světlo
Byli jsme malí poustevnící,
uvázaní na kůly
jednoduchosti spjatí se stoletími (resp. 19. )
a myslící do poloprázdná jak nám ty naše
Potrat
Měl jsem se narodit
trhat cáry z papíru
a pohrávat si a prohrávat
se světem (na vlastních nohou)
Bílá báseň
I.
Přihřáté ráno, ran
zatápím jim v kamnech
drhnu kachličky svých úst
Ambulance/skoro nová, můj dům
Byl to můj první dům
zdi byly polepené
řasami, vlasy, vlajkami a sněním.
Občas opravené
Nemocniční
Urputná cesta z topeníkrom vodnáře i snadpro oběd šáhnou a dost se vrací hromada svetru, trenek,ponožek i řaszas na své místoLáska pro bolestje něco extra, ty to víš,uhýbavé pohledyz neznáma se vracejíkrom neónového šílenstvítvé obnažené nemocniceOch dědověříš v zázrakya mně se zdajínahromaděné noční můryza vypleněné lidi,kde jsi bojoval
A s úzkostí(uštěpačné řeči, obalené kuřekromě svíček na cestuvem si i kartáček a bude hej)plných tramvají, autchladnokrevně - plopenýchjas a zítřekplakátůuž se nedočkáv ovacíchta úskočná operacePronuděných kočičích hlavse třesou ruce utkané,to když výstřel hejno vran vyrušíz náhlé letargie
Cesta do Václavoviolé - třeštění v chodbách, kde vládne modré světlo (pro princes)třeštění sestřiček a doktorůpřístrojů, skalpelů, uspávacích prostředků
jehel, cévek na chcaní Víš ty moje, spletené nadějeve schodech vynoucích se do paterajejich stínoví lidése vláčejí na hajzl a zase zpětplni rakoviny kouří jednu za druhou - podpíraní berlemi z papírua jejich modly umírají,s intenzivní podlostíprotožene všechny cesty vedou do říma
Magdaléna
Profily běsnění pro děduse stýkali a hladily v přítomnostijahodových polí (tj. navždy)i mnoha dam. Vše to sleduji z povzdálíve tři hodiny, běháme lesemza každým stromemse objevují pohádkové bytostia sirotci a děti z komunitya vážně byl to sen jenom bolavý sen.
Profily úsměvů oslepují všechny v předníchřadách.
Poloautomatická plíživá radost
Ulhaně špinavé sklo
rychlíku
kde seděl jsem
tou kukuřičnou jízdou
a jiné básně (tupé dárky)
a rozbíjim dárky pro tebe
protože je to hloupé a povrchní,
s těmi usmolenými listy
tě nějak oslnit. (ta hloupá kočka neoslovila - možná i trochu popudila)
Zkurvený automatický ráno
Vysokohorský zkurvený ráno,
mlha stoupá od potoka
kde jindy stahujou se mračna
těch lidí co se zde utopili,
Pro tebe má lásko aneb běsnění
348 dní.
ou jako minule nebo míň,
snad ti uvěří
a pujdou dál,
Obrazárna obratníku Kozoroha
Poslouchal zvuky
ale už jenom světlo ho bavilo
tak trochu zajímalo.
Všechno to přežvýkané listí na podrážce
Báseň
//Nosil desetilitrové měchy s vodou
na zádech
a krásná holka mu k tomu hrála na,
piáno,
Biffa
Už neměl sílu na všecky ty potrhlosti světa.
Cihlový domek, prázdný stroj
a tahle píseň pro tebe
co hoří v popelnici
Nejasná
Byl to rok co se tvářil,
že má třináct měsíců
a přitom nikdo o tom netušil,
naprosto nevěděl.
tančícím dětem
Cesta byla dlouhá,
zrcadlo na křižovatce rozširovalo tvůj úsměv,
i když v obličeji žádný nebyl.
Po stranách plno lidských bordelů
Poslední dětská křížová výprava
Když tenkrát před lety,
všechny ty děti (sežehnuté prudkým odpoledním sluncem),
držely v rukou své lidství,
sve dětství.
Královna kočka a princezna (automatické básně ii)
Slyšíš ty šamanské bubny.
kruhy v obilí (bubliny na tváři)
horší jak modřina pod okem jedenácti nevyspalých nocí.
Nikdo nám to nemůže vzít
Tvá zeď a Tvé dveře
(více než tisíce anonymních oken paneláků.
Jo - je to pláč
co sem nepatří)
Stoupáš si vedle mne
Zeď a dveře na pokraji Měsíce
Řekl ti někdy někdo,zdi jsou mrtvé. Vytvářejí plynulosta i kdyby snové světy,své vlasy v ústechlíně se válí sem a tam. štiplavě vonípryskyřicía řadou vyhaslých komet.
Zdi za vodoutam za kulminací hvězd(posledních zbytků mnichů)vrhnou tě mezi nejasné plotyex - existence.
automatické básně
Jenom trochu unavenej,
lehnout a spát.
Koupit tuny sklenic (stačej i dvě)
a jednotlivě - každou po každý
Zpět pro lepší
Už nikdy nevrátit se zpět,
možná.
Nikdy nenakreslit obrázky
po zdech.
Chudáci
0I.
Trochu si poposedla. "Tak se na mě přece podívej. "
Zavrtěl zaporně hlavou - k zemi přímo svěšenou.