Písmák Rituál
Mám tu zatáčku rád, líně se stáčí z mírného kopce jako had vyhřívající se dlouze na letním slunci. Po levé straně je parčík s nějakou sochou, která se mi nikdy nelíbila, a kavárnou, na niž se z pravé strany dívají řady balkónů. Za ní se pak stáčí ještě víc směrem od východu na sever, takže ranní slunce mi tam vždycky krásně pohladí obličej. Pak pomalu vjíždím na hlavní ulici, kterou jako každý ráno drží pod krkem dopravní zácpa.
Zvuk
Za těma dveřma je pořád ticho. To může bejt jak dobrý tak špatný znamení. Sedím tu teprve pár minut, ale moje myšlenky už mají za sebou několik bludných kruhů. Buď už to tam mají za sebou nebo se tam teprve vytahuje nářadí.
Naproti
V dalekém okolí,
poslední dům,
naproti mého okna stojí .
padá z něj cihla za cihlou,
Okno do světa
Bříško prstu se jen letmo dotkne studeného skleněného povrchu a budík mi dá na dalších pár minut pokoj. To se opakuje ještě dvakrát. Pak už mně zvědavost nedá spát, voznamovací liště sem viděl ikonku nových emailů, tak vypnu buzení úplně a ponořím se do přes noc přišlých zpráv. Jedno jakýsi potvrzení a jeden e-mail od přítele, kterej zrovna přijel zLondýna a chce se se mnou podělit o zážitky.
Pokoj 404 v Budapešti
Ježiš, vůbec netuším, co na mě chystá. Byl sem si jistej, že potáhne tou věží. Měl přece táhnout věží. Proč netáhnul tou věží.
Babička
Našel jsem babičku s hlavičkou rozbitou. Ležela pod schody a z krve už tam bylo malý jezírko. Smála se na mě, ale už nemohla dýchat a myslím, že už si mě nepamatovala. Zvedl jsem babičku s hlavičkou rozbitou.
Bezčasí
Venku je tma. Nemusím ani otvírat oči, slyším ji přes otevřené okno. Den zní jinak. Ležím na posteli a přemýšlím, jestli pořád nemůžu usnout nebo jestli už jsem vzhůru.
O kočce a myši
Malá kočka v rohu sedí,
na myš ani pomyšlení.
Vyhublá je k zoufání,
myš se kolem prohání.
Bůh je mrtev
Už nejsem jako kdysi,
když míval jsem svět rád,
teď všude jsou jen krysy
a já si nechci hrát.
Můj den
Je ráno a ruce se mi klepou
jak malířovi jenž kroutí hlavou nad paletou.
Je poledne a já zkouším opět vstát
jak běžec jenž o vítězství přestal se rvát.
Uzivejme zivota !
Díváme se stále na sebe,
ač navzájem jsme hluší,
zíráme vzhůru na nebe,
jak to dnes asi Bohu sluší.
hmmmm.... pratele
Poslední dobou, je tomu asi rok, se hodně a chvatně, někdy až překotně, mění moji přátelé. Lépe řečeno okruh lidí kolem mě, úplně nejlépe řečeno stále se rozšiřuje skupina lidí s kterými se stýkám. má to samozřejmě spoustu výhod i nevýhod jako všechno na tomto světě. ale přivádí mě to na jednu myšlenku nebo spíš mě to staví před problém komu věřit a komu ne.
TMA
tma je krasná a tma je víc
ty jsi všechno a já nic
tma je teplo a já chlad
ty jsi tělo a já vrah
lide
lidé jsou kapky deště ve větru
co na zem padají
a já v promáčeném svetru
můžu být kdokoli
Král
Jak dlouho . Proč . Je marnost to jediné v co lze doufat . A má člověk vůbec právo o takových věcech přemýšlet .