Znásilněné haiku
Oči třpytivé jsem zahlédl
podivně osamělé
rouška.
A... teď
A svět se chvěje
odkapává časemdo plačtivé beznaděje
návist i nenávist zuby jemně cení, celý den i noc, až do kuropění
Daleko tam , po travách i písku, přes hladová údolí
Dopisy Míně I.
Velitel pevnosti přikázal vydávat vodu jen na příděl. Nikdo to nechápe, nikde žádné nebezpečí, vody dost . nikdo nás neobléhá. Někdy si myslím, že se chová trochu divně.
Na ulici II.
Kdesi nahoře, kde končí ulice a začíná nebe,
třepetají se pološílený hvězdy
míjím černocha co si žvatlá se svou opilou pamětí,
brodím se odhozenými stesky a úsměvy,
Úsvit
Vítr odpočívá vúdolí Ticha,
světlo opatrně našlapuje na hřebeny střech,
listy stydlivě obnažují své siluety.
Jsem sám vtom tichu.
Na ulici
A potkal jsem vítr.
vítrco nabírá pachy a pachutě
ulic před bouřkou
sfoukne nepotřebné listy do kouta