Písmák obrysy dvojrozměrných dívek
sype se ze zrcadel marie v úterý, úterý ponocuješ (ťukání do oken hvězdou) magnólie chrání ten obraz zvenčí… zevnitř …sestro dej mi čas a zavři okno
vůně kape na okap a listy lezou zbalkonu po meči tokijská sestra je pozadu svečeří pro nás obě, její odraz je ve mně
sype se ze zrcadel malá řeka Marie (prameny se točí u kořene postele) sestro meč. …
…
letocáry
a vůně vůně jablkaspadla v koktejly silnickřesla popojelao velikost tří stromů. Sebastian se nemohl toulatSebastian skončilv kruhu větru.
zátiší s kavárnou aneb plynutí
Den první
Nastoupila do jedné z pražských tramvají, zavřela okna, těsně před nosem všednosti, která se už už drala dovnitř. S bílorudým karafiátem, jehož okvětní lístky vypadaly jako motýli, čekající na vzlétnutí, se opřela o zábradlí v zadní části vozu. Skulinkami v podlaze sledovala tepající silnici, až do chvíle, kdy se její pohled zastavil o pár pánských bot natočených směrem k ní. Když zvedla hlavu, spatřila pána v klobouku, který se skláněl nad jejím karafiátem a mocně se nadechoval.
porod aneb jak tobiáš oliver k životu přišel
Termín jsem měla 3. 4. ale protože se Tobíkovi na svět asi moc nechtělo, vyčkával do poslední chvíle. Moje porodní cesty byly totálně nepřipravené, tudíž jsem si měla jít lehnout do porodnice, kde mi zavedou tabletu a poté porod vyvolají.
"Máte oheň? Nehoří mi život"
"Máte oheň. Nehoří mi život"víte. odešel možná že jsem zamkla přílišmnohokráta gauč je tvrdý i pro pokrytce
V Paříži se dívám na jednustranu směrem k věžia opačně umírá moje dítěvšechny tramvaje svědkyže leží hlavou dolůa je potichu
aby ho vůbec viděli
marie, marie
Marie stála na zastávce
přijely tramvaje
neohlíželi jsme se zpátky jen ven
jak tam stojí
obrysy cizokrajných dívek
Vstávaly jsme ledabylejako když praskají větvestromůsamovolné pohybyurčují směr větrua ne naopakMarie se vrátila z Tokias mečem v barvě létasama odřezávala kořenům ospalkya přitomkdyž jsme se zvedlybyly jsme dvě
obrysy na podlaze
Rozsekl den o kámen
Terézčina bytí
do záclon temně bílých
a ostrých hran
Mělké zásuvky přetékají stuhami
Mělké zásuvky přetékají stuhami
takhle to vypadalo
když přišla domů
a rukou hladila peřiny
pozoR pleS
mě to moc nejde to nastylizovat a tak
pozoR pleS
oprava:::
v tento slavný den má pozorovatel 20. narozeniny.
Miluju léto v Praze
Miluju léto v Praze
rýsuje se slunce
mezi domy
betony se roztékají
Hamsun - Per Olov Enquist...recenzovaná úvaha 2
Příběh stejně tak jako film začíná hádkou Knuta Hamsuna a jeho ženy Marie. Ona mu vyčítá, že kvůli němu promarnila celý život, on klidně stojí a chce, aby přestala křičet, protože to všechno brzy skončí. (Je starý, takže brzo zemře).
Nejdřív slavný norský spisovatel a držitel Nobelovy ceny, poté vlastizrádce.
situovaná
Rozpadám se
vmalé dřevěné loďce
a není to něžné je to pouze
m i l o sr d n é
můj pastýř nebyl můj
Pastýř zabil svou poslední
ovci
(vlna byla už na loket dlouhá
ovce čekala svorně
vracíš se k místu kde jsi žil
Pod rozviklanou houpačkou
vústraní všech zahrad
(přestože tato zahrada byla
jedinou a zároveň - - -)
Bída
bída má rudé rty figurín
ashnilé ovoce v tlamě
"tak jen rychle mladý pane
pospěšte si"
přes záhrady
Všechny své perly jsem
naházela vlkům
porvali se o ně
jedna nezůstala bílá
Malé balety I
Posbírali jsme živé střepy
u kloboučníka
zNuslí
jež jimi krájel maso
Vany bez kravat II
Ze sbírky Vany bez kravat
Vany bez kravat II (VI)
Zrezivělo vanou
vydechnutí
Vany bez kravat I
Ze sbírky Vany bez kravat
Vany bez kravat I (V)
Po okraj sjazzem
naléval Ervin vína
Brno
Ze sbírky Vany bez kravat (IV)
Brno
(Jakubovi)
Řekl mi kránu
Intermezzo Wien
Ze sbírky Vany bez kravat (III)
Intermezzo
Wien
Párkrát se mu zdálo
Hranice
Z možná sbírky Vany bez kravat (II)
Modře natřel plot a pak
prosil, smí-li si jít hrát
sdráty bez vlaštovek
Sebevrahem
Zmožná sbírky "Vany bez kravat" (I)
Rezivělo vzduchem
nadechnutí
pod okraji měst
Allegro
(le bohnice)
Najednou černobíle všechny koráby zasypalo moře a kolem - - - z bílého popela motýl proletěl a stěny chrámu (ty stěny) všechny zešedly ještě rychleji Z postele házela po mně roztrhané papíry večer břízy opakovaly se jakoby z paměti všech zavřených a z okna pršelo Ta druhá přišla a podala mi dva hrozny Jen na jedno oko poznala jsem ji z obrazu Henriho Matisse.
Tři...
A vnoci ses tiše smál:
Ve snech na kouscích
země tráva jako zliščí
srsti…
Někdo si zadal
Tichotamovi
Vůně neznámého muže
zatrnula dnem
vpodvečer ještě bylo
Hledání
Těšili se ale na co.
Básníci bez poezie
jdoucí a stále chátrající:
Jsme sami.
Pohledy
Zjinovatělé keře a vrány
a bílý vlk mezi nimi
Suché ráno
Nedivila bych se
Pochyby
Ale určitě se zrána nedívají ven…
Šoupání odřených větví o rámoví
oken…zarytí vědci zpodlah
nenásilně vytahují slova bez děje
Je jen málo chvil
Je jen málo chvil kdy
smíme obřezávat stromy:
Až přecitlivělost zahrad
pomine…lehneme si do
Občasně
(Kdo první překročí smrtiden. )
V bolestech se nemusíme
ujišťovat o pravdách
které nejsou neznámé
Sekali krávě hlavu
(Sekali krávě hlavu
ve stínu třešní
dva tažní psi)
Nebe bylo horké až za obzor
Variace na živo
Už není čas na hloupé variace tulipánů ze stromů se trhá zima a umlčuje těch pár tichých včel… (mohly by duše lámat) A v naprasklých omítkách podivní lezci prázdné lesy a v nich domy včel opadaly
Mlíkárna
(sw. )
Až po okraj dveří budoucnost
bez ambicí jen nevyřčené ideály
ale kdo by to byl řekl
Zanedbatelná úzkost
Zrazená svou vlastní tvorbou Na kraji lesa
bráním se létu které stále nepřichází Ale
pořád ještě píši Do listů které poznamenala
tahle úzkostlivá zima
Kája Rýdl
Jestli o tom můžu psát Ta tvůrčí radost
je vesměs nakažlivá Jako motivace
návštěvou Káji Rýdla stojícího ve dveřích
jak mává příteli shokejkou:
Monology
Nelze to úplně oddělit Tenhle přebytečný rok
A pak dál: Bez příčiny právo na život
Tohle jednání…
Dialogy sodpadky za oknem se blíží
Cizinci
Jedinou větou mě osvobodíš
A tohle fatální sdělení…
hostům kteří dnes
- - - nemohou
vytrženo
abys zapomněl
(křídla malomocného se lámou
o těžkopádný svět za oknem)
ten obraz nemá děj
Černé auto
Nemusím už vstávat Prý
Jsem zasklená osoba A na nebi
Mezitím válka mrtvých apoštolů Shvězdou
Uprostřed tak Poetická
pod vlivem
(pod vlivem)
Pravděpodobně A zády otočen
knám stál holub
A dělal že zvrací
U moře
Zapálím pár starých mušlí
Zamknu si je do vlasů
A sčerným budu po obloze kreslit
moře a břeh
origami
Poskládám ti
origami ze sněhu
kostkou ledu dovnitř vyryji Holana
a pak se budu zpitě dívat
Krajina s ...
Korela tupě vzhlédla od okna A pak
do něj narazila hlavou Stejně jakoTenkrát…
(…toužila po zimních krajinách)
Rozbité dlaně ukrýváš jí pod křídly Za odměnu
tentokrát
tentokrát
jen dvanáct řezných ran.
do oblohy
(tvého zápěstí)
Bezpochyby
Jsem tak trochu ztuhlá Ve víčkách
omračuješ mé pohyby aniž bys
Cokoli věděl Ale víš
pochybovatstále ještě Lze
Hledám strom A skořici
Tjorven chodila po sněhu Slunce jí stékalo po tvářích a tálo při zemi. Kapsy plné cukroví hned skulinkou ven až na tu zem, do sněhu a pak Úplně rozpité a tající v něhu. Sníh zpusinkovatěl. Byl tak trochu šerosvit a stromy kvetly skořicí.
vypadáš
jako kdybys do dortů
psal křídou na tabuli:
naznačuji život
ale kreslíš pouze osud
bosé jehličí
Jako bych se už ani neslyšela
chodit vlistí;
tak moc nejsem
A přitom
křídla
Má tekutá křídla
pijákem znesvětíš
A pak Někde na dně noci
budeš hledat způsob
na konci vesmíru
(vidím)
průhledně a vlasy
smotané vpavučiny
očima zamotané
čtyřverší v dlaních
V listech se zlehka podobáš
stromu
podzimního čtyřverší:
hrst jablek z tvého posledního života ukrytá v dlaních a na truc (snad tobě) zcela nemotorná
hranice sebevražd
až zazvoní o strom
poslední dech měsíce
a tráva se začne klanět
před příchodem zimy
osy v prachu
Tam, kde je osa x nanášíme prach z oken. čerstvý prach připomínající vědomí, světlem rozchuchaný a vdechovaný po malých doušcích. podzimem, vnikajícím do očí a v barevných slzách pak cirkulujícím zpátky. do trávy.
pohádka se stále špatným koncem
Mezi září a říjen dopadlo bezvládné tělo. Ještě teplé od navátých listů, vnitřně však mrtvé. Z otevřených stromů se na něj snášely tuhé dialogy.
“Neříkal jsem ti to.
písnička
Sám a v nahých dlaních temné rysy svírášstromy neotvírášjenv tichosti venší-len-ství a sen
nepatrná symbolika
vidíš.
ten podzim.
jako by hledal v cizí šedi místo
kam zapadnout
prohra
Bloumám Prahou, zcela osamocena. V záchvěvech ulic narážím do lidí omezených prostorem…a slunce, to bezděčně tančí po okapech stromů s tváří již unavenou, přesto zcela novou. Neprosím o návrat, čas tvoří realitu. Musím se vrátit k bloudění a skutečnost, ta přestrojená iluze, mi bude v patách.
Přízraky
viděla jsem se stoupat alejemizmožená příznaky lidstvía před zraky mrtvých motýlůpocítila jsem absenci všeho
jemná
V ledovém srdcitříští se o ozvěnubaletka ze sklaplastikové botypřimyká k hrudia tančí motivy smrti
Srdce rozechvěléz odrazů slunce na pódiusama sebe upouštía poslední taneczapomíná
jednodennost
Odporná souhra zvuků, cinkajících klíčů o kapsy normálna. Kola projíždějících aut, zarývajících se do uší. Nesnesitelné dialogy ze zešeřelých oken, svetry podzimních barev ve výlohách vonících minulostí. A pak ty lidé, tváře plné vrásek a údivů nad ničím, slova deroucí se na svět, obsažená v objektivním reálnu, šum nevyslovených.
lehce meruňkový příběh
Do ordinace přišla cizí doktorka. Tjorvenka ji nepozdraví, protože ji nezná. A když někoho nezná, myslí si, že nemá důvod zdravit. Ačkoli to samé si myslí i o lidech známých a kdo se v tom má teď vyznat.
kormoráni už brzo
BAlet vln dotykem křídel
hladinu nezčeříš
a dál až na obráceném nebi
jen jeden ostrov
Mimo
Nemiluj mě
jsem propast na dně nebe
Sluncem rozpůlená
vyválená v temnotě
osob(n)ě
už vím
nepoznaná bych chtěla
spřádat klubka v hudbě zamotaná
jsem
opravdu horká indispozice..
roztavená v chodidlech
uniká liška žáru
objevy v letních pohybech
mění se pomalu v páru
tvoje bubínky
V poledním soumraku
za závojem mlhy
klíčí měsíc
Dvě tváře rozfoukal vítr
Rezignuji
odjíždím na dalekou cestuskrze mraky krupobitía kostkám ledu přikazuji navždy mlčet(můj přepych je příliš smrtelný)na to abys ho strávil
rezignujiv zájmu všech a hlavně sebeodsud totiž nevidím domy ani stromyjen zábradlí stmívajícího se nebe
mám překrásný výhled
Smutný večer
Praha je někdy tím nejsmutnějším místem
hlavně při západu slunce a občas taky časně k ránu.
jasně průhledná
Mám bílého psa
a nerada bych ho potřísnila svou krví
už by nebyl bílý a já bych nebyla
mívám vidiny barevných světů
ticket place
Přeťala jsem důležitou tepnu života
v době,
kdy za oknem kočky a opilci se mrouskaj
teď poletím do nebe,
ucho je cestou do duše aneb lehce vianovský příběh
Pacientka leží na pásu, který ji před chvílí odřízl od života, protože se ocitla v obrovské rouře. Doktor práskl dveřmi, tak jak to dělal, když mu nechutnal oběd a pohlédl na sestřičku: ”Tak co to tady máme. ” ”Ále, děvče co jí pořád bolí hlava” řekla bez zájmu a šla si udělat kafe. ”Dáte si taky, herr doktor.
značně ranní
V duchu absurdní nálady
je východ slunce
pramenitou záležitostí
a přesto
nothing to say
promlčený kontury tvých slov
obřezávám jich hloubky
vrytmu vězňů
ti nezapomenu vrátit pohled
there is no future
Maková panenka tam
kde chybí Emanuel
se sukní jež jí
čechrá vítr
Snad žena
Třepotavý obraz ženy nad umyvadlem
v domě s duchy
a kaktusy
rozmazaný ještě teplou krví
Hnusná oranžová panenka
slyším tlouct své srdce
v černoprázdné tmě
modlitby si vyřezávám do kůže
a ve tvaru poloupadlých rukou
bez názvu
Prsi.
muzu mit v hlave kukacci hnizdo.
"ne opravdu jsem to nemyslela zle"
a nechce se mi uhýbat
Třetí patro
Třetí patro
Mrtvé stromy byly nasáklé šedivými mraky. Prosakovaly skrz naskrz a Nio se nadechoval. Nadechoval tu šeď, až jí měl plné plíce.
Zastavil se uprostřed ulice a vytáhl nůž.
Reklamace
Trpká bolest v ústech
prázdno a hlasy
svobody.
ječí a padají na hlavu
Schoulená v tepně
Schoulená v tepně
na rozpacích ze tmy
v práznotě z lidí
utvořenou
Paradox
Letargie žití
ospalá jak divoká noční můra
s předzvěstí mrtva
a nehybnost
Vakuum neexistuje
Slunce už dlouho nevyšlo. Ulice plné prachu se nořily do tmy a nová, tesknivá hudba narážela do prázdných lidí. Před mnoha lety si lidé uvědomili, že jejich životy jsou naprosto zbytečné. Nechtěli už dál podporovat iluzi ani za cenu vlastní smrti.
ŽiLeTkY
Krůpěje krve
na rukou obvázaných Nití
a rychlost vpohybech
na ztemnělých zdech
Pak a předtím
Isabel už nechtěla být dál sama, ale taky věděla, že cokoli co se jí zrodí vhlavě a bude se chtít zhmotnit na papír, rozplyne se jako vyfouknutý dým.
Začalo pršet a na okap dopadávaly první a zároveň poslední kapky. Bylo hodně hodin, ale nešlo to spát. Už jenom proto, že za chvíli bude zítra a Isabel věděla, že stačí tak málo a vteřiny noci budou pryč.
hlasy neskutečností
Uvědomila jsem si, že se točím na židli. A tak, jak se kolem mě vše míhalo, věděla jsem, že přesně tak se kolem mě otáčí život…
Začalo to tím, že jsem vstala a šla se podívat na hodiny, vlastně jsem ani nemusela vstávat, měla jsem je za sebou. Šest hodin odpoledne. Myslela jsem si, že jsou rozbité, ale pořád jsem to nemohla pochopit.
skok do života
Moje tělo chtělo zpátky do minulosti, a taky si mě tam vzalo. Přesto se to však všechno stalo jednoho zimního dne nudné přítomnosti s přídavkem příliš vzdálené budoucnosti.
Utekla jsem zkoncentračního tábora, který vedl můj otec. Začala honička, která znamenala buď smrt nebo život.
1+1
Nemusíte nic chápat, abyste se směli zabít.
Jednoho dne se kdesi vzemi snové, spříslibem blízkých časů automobilových, narodil malý skřítek. Není známo komu, tak to u skřítků už bývá. Jmenoval se Radost, ale to jméno se kněmu vůbec nehodilo.
Představy
Obraz, do kterého se vpila měl jen jednu postel, pár skříní, okno a přesýpací hodiny. Ocitla se tam ani nevěděla jak. Prostě tam byla. Automaticky si sedla na postel sčervenou dekou.
..náhlý proud myšlenek..
Ve chvílích bezútěšné nasranosti zpodzimního počasí zjistíte, že všechno je tak reálné jen vy ne. Toužíte se ponořit do všednosti každodenních otázek, i kdyby to mělo být skrz stupidní seriál. Je to ale jedno, protože se stejně neodhodláte kničemu…
Objevit se ve středověku je stejně nemožné jako vlepit svou tvář do obrazu současnosti. A náhlé je tu samota.
O hlavě, která měla svoje hlasy
Slyšel ozvěnu. hučela mu vhlavě. Příjemně se usmíval. I to co měl vhlavě se usmívalo.