Písmák Táhni mne za sebou! Dáme se v běh...
Ulice těžká osvětlenými okny svírala do pláče. Milovala. Milovala tak, že ji bolela ledová noc a brala ji kolem hebkého bílého krku. Najednou cítila, že nedokáže jít dál.
Vstávající a padající jabloň
Všechno je mnohem krásnější, když člověk sedí na balkóně slahví vína a dívá se na noční město. Ta světla ve tmě, ta anonymní krása nám dává pocit, že to město je bezpečnější, než ve skutečnosti je. Ale není. Je to jen černý naškrobený závěs, po kterém šplháme a hledáme díru, kterou bychom prolezli ven.
Nebe nebylo
I thought you died alone
A long long time ago
ráno jsem se rozkřičela u snídaně. stromy mě tiše chlácholily, breptaly a vůbec vydávaly utišující zvuky. prý abych se šla projít po sadě. intiutivně jsem se dotkla šíje a krku, vnoci se mi zdálo, že se dusím.
Tanečník s oštěpem na mléčnym skle
bolest ze štěstí
je nejkrásnější bolest
zakopaná v opiovém doupěti
v domě bez střechy
Stanice Zářezů
I. Hlava bílého lva 18. 7. 05
Světle modrý výkřik se prolnul sfialovým, ptáci nabírali do zobáků světelné proužky spříchutí smogu.
Mim
Život je příprava na smrt
Vytvořila jsem ji vsobě když jsem omylem vypadla z okna
Našla jsem ji docela náhodou. Malou pošlapanou květinu za špinavým oknem. Dívala se do mraků a já ji tenkrát chtěla schovat do kapsy a odnést na Konečnou. Nakonec tam odnesla ona mě způsobem naprosto vnitřním steplou příchutí prachu a melodií chvějících se prstů…
xx
Zahrada uzavřená jsi, sestro má.
http://www. pismak. cz/index. php.
Svázaná v běhu
Má krajina je smutná
a vždy krásná.
Procházím obrovskými chrámy,
rozlehlými továrnami,
Některým...
měsíc už mi nepatří
zahrada je prázdná
cestou vpoli šel už někdo přede mnou
a zpíval si
Tvé oči jsou holubice
Stála a dlouhé cípy sukně si máčela v kaluži. Země se nakláněla blíž, pnula se a když se na obzoru objevil měsíc, zjistila, že má strach. Někdo o ni v běhu zavadil ramenem, škubla sebou a pak se také rozběhla. Běžela, aby se nezačala třást.
Postní
Na sever
táhne to na sever
hebkou pouští s pletenými vzory
mezi lopatkama vrostlá krychle
Černá obloha
někdo seděl na kraji
a čekal
byla tam tma
„Něco se stalo,“ řekla jsem a zaposlouchala se do větru. Kdesi daleko padala jablka. Černá obloha si opřela nohy o kolo a zhorní kapsy u bundy vytáhla cigaretu.
Náměsíčná
muž polovinou Měsíc
utíkám přes zahradu
podél jasanových planěk
už dávno nebyl den
Letnicová
vláčela mě pod vodou
malá medvědice
topila jsem se tolikrát
co kravooká Marie
ona - tíseň - prasklina
k ránu si jemně položila
hlavu na má prsa
žvatlala něco o vůni
spáleného listí
Ivrit
A člověk se bude bát výšek
a úrazů na cestě;
a rozkvete mandloň
a těžce se povleče kobylka
Ágnes
Vkupé bylo vedro kzalknutí, průvodčí musel otevřít všechna okna. Byly to už víc jak dvě hodiny, co vlak vyjel zrušného Londýna. Šel jsem se osvěžit do jídelního vozu, kde mě obsloužila malá krásná zrzka. Když mi nesla sodu, provokativně kroutila boky a vočích jí jiskřila výzva.
Rozpraskaná
praskají kaštany vmých dlaních a na zápěstí ladím struny. slyším město, slyším jak ze střechy padá listí, slyším řeku. zástupy lidí přebíhají silnici, slyším otvírat okna někde na pavlači. kupuji pomeranče a černý tabák.
Houpavá
skleněné město šlo spát
nad ránem
kaštany na stromech tiše pípaly
jako malá ptáčata Bůh kličkoval
Nebeská coura
Je to už docela dávno a když se to stalo, byla všude tma, ve které se náhodně rýsovaly osvětlené zdi domů a počmáraných paneláků. Ranní písně šeptaly příliš drobnými písmeny o vyšlapaných chodnících a děravých střechách, pohledy zokna těžkly pod nepatrnou tíhou utrhaných nočních křídel. Vždyť i stromy čekaly, až kdosi zruší jejich mimické divadlo, jejich komedii opadaných listů… Mělo přijít.
* *
„No tak, Nebeská, vstávej.
Roztančená
polo - světlo místy rozlito
propálila jsem jednu bouři
nedělní šaty a otcovu fajfku
nacpanou kukuřičnými listy
Sestra
the man who sold the world
je to uplně jedno
ve sklenici sypanej čaj
a ohořelej okraj fotky
Trnová dívka
Strom se ohnul kzemi a zašeptal do rákosí
„vůně kouře - vůně kouře“
měsíc padal do vody vosminovém rytmu
děravého večera