Malé lži s úsměvem na tváři
Slzy pálí Tě za víčky, kam jsi je sám zavřel.
Pláčeš jen dovnitř, tam nikdo nevidí Tě.
A přitom pláčeš již dlouho, často a usedavěji než pláče malé dítě.
Sám sebe si když pláčeš prostě nevšímáš.
Hříšná zvědavost
Proč jsi nám Pane rozum dal.
A přitom nechal´s hada, aby Evě lhal.
Copak jsi, vševědoucí, nevěděl, co se jistě stane,
když dítěti řekneš zvědavému - tohle je zakázané.
Zapomenuté vzpomínky
Po špičkách potichu procházet krajinou vzpomínek se nevyplácí.
Jak marné jsou mé pokusy, ještě víc se ztišit vždyť i tlukot srdce ruší,
když pokouším se zaslechnout alespoň slabou ozvěnu zvuků z těch zaprášených let.
Však se mi po nocích poťouchle posmívají a posté posílají do snů vybledlé obrazy minulosti.
Nejčastější otázka
PROČ. Kratičká otázka,jediné slovo a tolik toho očekává. že jednou z možných odpovědí,je TICHO se také často stává.
Půl pátá zjara
Ráno už potkávám svítání,jaro naplno se o slovo hlásí,z polí se havrani ztratilia vrátili se tažní ptáci. Tařice na skalách pomalu odkvétá,třešně oděly se šatem svatebním,první kopretiny voní příslibem léta,že léto přijít musí to už vím. Proč přesto Zima se mi do mysli vkrádáa to nejen ve dnech deštivých,motýli ukazují nebarevná záda,namísto pestrých barev svých. Vždyť cítím - kolem voní první jarní trávaa světla po kapkách den za dnem přibývá,jak mívala jsem tenhle čas ráda,však jen tma teď uvnitř přebývá.
Když
Když z Miluji Tě
zbyde sotva mám tě rád
Když toužím po Tobě, chci Tě
stane se pouhým budu s tebou spát
Opilá
Sbohem - má myšlenka ještě k Tobě zaletí.
Poslední vzdech můj splyne s větrem v objetí.
Teplo mé zpět se k ohni navrátí.
Krev mou a v ní i život můj voda uchvátí.
Tobě
Rozednívá se. Slyšíš.
Ptáci vítají právě narozený Den novým chvalozpěvem.
Velebí Úsvit - to dítě, jež jim i nám bylo kýmsi darováno a loučí se se stařenou Nocí.
Malá schizofrenní hádka
ÚTOK. … – … BRAŇ SE.
OBVINĚNÍ. … – … ZKUS SE OBHÁJIT.
Pro O Sto 6
Odlesky Slunce na klasech obilného poleStříbrné střípky rozbitých zrcadel z rosyTemnota oblohy, jež dává vyniknout svitu hvězdO tom všem dá se vypovědět slovy. Štěstí však ukryto v nich není aniv Eposech hrdinům dávno či nedávno mrtvé doby Stačí třeba jen pohled do očí, úsměv, nebo lehký dotekTím vším dáš svému světu stokrát víc.
Píseň
*** Komu se mám svěřit, se vším, co v srdci bolí.
Se vším, co ve mně vrhá stín.
Kdo cítí stesk nad květinou, co zbytečně ve váze uvadá.
Stesk nad větvičkou zlomenou, stesk nad láskou ztracenou.
Jen
Verše Tvé jsou jak sluneční pohlazení, jindy najdeš jen studená mlžná rána. Když jsem je četla, bylo mi - smutno, srdce zabolelo, a asi necítím to sama. Přesto, víš, kolik jsi nám jimi dal. Nevěříš.