Písmák O princezně Bambulce
Vjednom malém království žila byla princezna, které říkali Bambulka. A to proto, že nebyla tak krásná jako její mladší sestra Viktorie, ani si nepotrpěla na královské manýry jako její maminka královna. Nikdo ale neocenil, že Bambulka je mnohem chytřejší, laskavější, veselejší a vůbec moudřejší než všichni na královském dvoře dohromady. Přesto, a nebo právě proto, byla taková holka pro všechno.
O kocourkovi, jak šel do světa
Šel malý kocourek do světa. Doma ho tu už nebavilo, a tak chtěl poznat všechny ty řeky a hory, lesy a louky a zvířátka a lidi, co na Zemi bydlí. Měl za sebou už dva dny putování, ale pořád neobjevil nic nového. Stromy mu přišli stejné, jako doma.
Loučení
Veselé oči zmizely pod víčky,
vzduch tě přestal šimrat vnose,
tvé srdce zamklo se na klíčky,
rozkutálené vranní rose.
Dospělost
Sedět a nedýchat,
sedět a naříkat,
na život bez lásky,
na duši, na vrásky.
A to jsem já
Veselým smíchem svůj smutek skrývám,
Energií maskuji svou lenost,
Nadsázkou za krutosti světa vděčná bývám,
Dnešek si užívám, minulosti mám už dost
Koulelo se sluníčko
Koulelo se sluníčko,
ne tak rychle – maličko,
přišel ale velký mrak
a schoval si ho pod kabát.
Čas
Sedím v rychlíku jménem Čas,
zjeho okna se smutně dívám,
jak život utíká okolo nás
a já sjeho odrazem splývám.
Hledání naděje
Dlaždičky svesmírem
pod mojím papírem
do noci září.
Co mají znamenat.
Prozření
Neslyšná rána se mi rozlehla srdcem,
můj svět se sesypal jak domeček zkaret,
má duše sežehnutá krutým mrazem,
vypouští hořkou slzu na ret.
O Tobě
Jsi jak vzácná květina pod keřem schovaná,
jsi jak Mona Lisa, pečlivě hlídaná
ajá jen pozoruji tvoji zář zdáli
acítím, jak mě Tvá vůně vábí.
Osobní zpověď
Touha, strach i víra,
to mé srdce svírá.
Mám ho milovat
nebo se ho bát.
Čekám...
Je zima, vločky se snášejí znebe jak sněhové víly,
které svým závojem zahalí krajinu,
je zima a má ruka doufala na chvíli,
že najde druhou, co zastaví samoty lavinu.
Osamělá
Sama, uprostřed spousty lidí,
sama, uprostřed svého světa,
sama, už ubývají mi síly,
jsem sama, už dlouhá léta.
Jaro
Je jaro
Slunce zas konečně vykouklo zpod mraků
a ze všeho kolem udělalo zemi zázraků
Je jaro
Můj rodný kraj
Snášející se mlha halí krajinu v zasněný háv,
krajinu ze všech nejkrásnější, můj rodný kraj.
Je to kraj lesů, polí, záře
a květin jak z nejvoňavějšího herbáře.
Sen
Zdá se mi sen:
procházím se kolem prosklené zdi,
za ní je překrásný den,
však na mou hlavu z nebes déšť lil.
Cesta mého srdce
Vzaj jsi mi mé srdce z důvěřivě natažené dlaně,
však cestou jsi je ztratil, snad málo pozor dával jsi na ně,
teď leží v blátě, každý po něm šlape,
všechna špína světa na něj z nebe kape.
Krása duše
Na rtech lesk a na víčkách třpit,
mámivé oči a nekonečné modro v nich,
pleť jemná a stejně jemné rysy,
dětský úsměv vytratil se kdysi.
Smutná
Najednou se života bojím,
jít vstříc osudu, lidem, slunci mám strach,
uprostřed svého světa sama stojím
a ráno otevřít oči začala jsem se bát.