Roníš krvavý slzy
Dřív jsem se chtěl zabít pro svou slabostpak jenom takkaždýho ránaa dnes nemůžu pro tu slepou z tramvajety skleněný modrý očijak vrazila hlavou do železnýho zábradlíupadla a porazila igelitovou chodkynikopla ji do břichaTy oči nepoznaly slzy možná půl stoletíty oči krvácejta vrásčitá tvář naříkáne dnes se ještě nemůžu zabítpro tu slepou z tramvaje
Rudej plamen, rudý oči
Celý staletí trvalo než se minutová ručička nádražních hodin odhodlala hnout se o jednu čárku kupředu. Nevnímal jsem, co kolem mne všechny ty divný postavy pokřikují, bylo půl šestý ráno a já měl za sebou dvě probdělý noci a teď už třetí hodinu trpěl čekáním na někoho, o kom jsem s jistotou věděl, že nikdy nepřijde. Byl prosinec, možná leden, na střechách ležela zmrzlá vrstva městským smogem zčernalýho sněhu, táhlo mi na krk, v obočí a na bradě se mi třpytily dva čerstvý stříbrný kroužky, který jsem výhodně koupil na veřejnejch toaletách. Jen jsem je vyluhoval v panáku azurově modrýho absintu z nádražního bufetu.
Čekání deště
Požádala mě o peníze, který jsem jak jinak než neměl. Dalo se o ní říct, že je pěkná a že z ní bude tak za dva za tři roky krasavice, která hezkejm pár mužskejm ještě zamotá hlavu, ale teď z ní padala únava a beznaděj. Špinavý blond vlasy s temným zlatým leskem, modrý oči, štíhlá postava, malý ňadra, ne tohle nejsou věci, podle kterejch bych chtěl lidi někam řadit, ale ten hlas mi zněl nějak zvláštně a my nevěděli kudy dál. Za náma byl úmornej den a já mám z lidí pocit, že buďto člověka poznáš hned v prvním střetnutí očí nebo už nikdy a to, co v těch očích najdeš, najdeš i pozdějc v člověku samotným, proto se mi od začátku líbila a měl jsem z ní pocit, že ji znám už dlouhá léta, protože z ní sálal důvěrná vůně strachu lovnýho zvířete a nemilosrdnýho dravce v jedný osobě.
Vůně ženy
Ne, nikdy jsem opravdově nevěřil v existenci takový ženský, která by každým záhybem svýho do božskejch křivek zaoblenýho těla, každým detailem bledýho obličeje, kterej ještě umocňoval dojem masitejch našpulenejch rudejch rtů, s vlasy, který už jenom dávaly vykřičník za můj tichej výkřik syrskýho námořníka, kterej v Simiře poprvý vstoupil do chrámu bohyně lásky Aškart, v němž se sloužily ty nejposvátnější chrámový obřady, ze kterejch se žíznivej poutník plazil po kolenou, a kde chrámový panny vzájemně soupeřily, která z nich se víc zalíbí mužskýmu věřícímu, přičemž naznaly hranic poskytovaný rozkoše a slasti, v čemž byly ostatně už od rannýho dětství dokonale cvičeny - jo, tohle všechno mi proběhlo v mý sladkou ženskou vůní omámený hlavě v tom nekonečně dlouze krátkým okamžiku, kdy se zlehka setkaly naše rty v přátelským polibku, a věřte mi, že všechno, co se stalo potom, bylo už jenom důsledkem totálního poblouznění, kdy ti celej večer strkaj pod nos opiový vonný tyčinky a ty buď vyskočíš zavřeným oknem nebo zkrátka řekneš, jo, vzdávám se všeho, co jsem kdy měl, jenom už ukonči to mý dharmový putování a dej mi aspoň na chvíli ochutnat bezbarvej zápach duše koupající se na rozhranní zatracení a věčnýho pekla.
Všechny mý potemnělý paprsky směřovaly jenom k ní a já jen nehtama křečovitě zabodnutýma do škvařícího se masa jsem dokázal odvracet svůj pohled na ostatní lidi kolem, nevěřícně na ně zírat a chlemtat po litrech svý oblíbený kyselý červený psí víno.
Konečně jsem s ní byl sám, bylo to nádherný dívat se do jejích modře sametovejch očí, hmatat plnejma hrstma ty dokonalý ženský křivky, povalit ji do cizí postele v neznámým pokoji, strhávat se stále větším očekáváním poslední zbytky jemnýho vláčnýho prádla, cítit tu nejkrásnější vůni jaký vydává jen ten nejkrásnější květ v barvách ženskýho těla, kousat ji do krku, cítit její nehty pomalu stýkat v hlubokejch rýhách, ochutnávat sladkou pachuť krve prokousnutejch rtů z jejích slastnejch bílejch zubů a pak si vzpomenout na to ráno, kdy jsem jel prvním ranním autobusem, v hlavě měl jen temnej hukot a necítil, jak mi slzy proudem stýkaly po tváři a mokřily kalhoty na nepatřičnějch místech, a kdy mi v uších jak vlezlá popová melodie letního hitovýho trháku zvonily ty nejsprostší milostný vyznání, vzdechy ze kterejch jsem zvracel a já si uvědomil, že nemůžu bejt podruhý nevěrnej nebo se zabiju.
Četla nahlas mý básně a já se styděl za ty tajný nikdy nevyslyšený vyznání a ona pořád v každým verši objevovala stále nový obrazy v metaforách, který jsem nikdy nenapsal, protože vidím vždycky jen krvavou clonu.
Příliš vonná past než by se dala opustit
Nejvíce teče, když nejvíc šlape
mladý psí víno
pouliční děvka
láska na úvěr
Rok divokejch zvířat
Pobaveně četlas strach mejch očí
Když jsi dvakrát přejela přes levý zápěstí
A odraz kapek s hroty bílejch ňader
Nám čepel odrážela do tváří
Zejtra ráno vstanu a podřežu si žíly
řeklas
kde jsou ty časy
kdy jsem se potají opíjel
a skrz krvavou clonu mladýho vína
Ranní mše člověkova
Ten člověk jel ranním autobusem
byla tma a on nechával beze studu téct své slzy po tváři
do které ho před pár hodinami kousala cizí žena
tahala za vlasy a vzdychala
Cizí podobizny lásky
Jeho tělo bezvládně leželo s jednou nohou na posledním schodu
Chtěl jsem ho obloukem obejít ale najednou se mi zatmělo před očima
Skláněla se nad ním neznámá žena a dávala mu pod hlavu bochník bílýho toustovýho chleba
Najednou mi došlo že ten člověk tam mohl umírat a já anonymní člen davu ho tiše obešel
Půlnoční slunce
Nořím své pero až na samé dno kouřícího pekla
A píši tři rudé křížky do nového listu
Mezi bělostné stránky knihy jež ležící je přede mnou rozevřena
První na levé poupě rozkvétajících růžových lístků
Dobrý večer shnilý pane!
Nevypadám zrovna moc k světu a skrz svý milostný úspěchy bych z fleku moh hrát Cyrana z Bergeracu. Vypadám tak nějak divně a lidi mě tak ňák divně berou a maj ke mně spousty předsudků a přiřazujou mi takový vlastnosti o nichž ani nevím, co skutečně znamenaj. A u ženskýho pokolení je to ještě horší. Nejsem rozhodně milostnej svůdce, což nemusím určitě nijak zvýrazňovat, protože jste na to už každej kápl jistě sám a tak pouze podotýkám, že jsem v tomto zcela nemožnej.
Lidovej romantyk
Milá Janičko píšu ti úplně obyčejnej dopis úplně obyčejnyho člověka zlidu tak omluv prosím tě ten muj prostej sloh a ňáký ty lidovy výrazy se sem tam mihnou co bys taky od prostyho člověka chtěla snad ne abych ti psal básničky. no to by mě taky mohli omejvat právě jsem se vrátil zšichty a jsem úplně udřenej dneska ksvačině jsem měl dva chleby smáslem a paprikou kterou jsem včera ukradl u souseda vzahradě ale byly ňáky pálivy tak jsem si musel hadicí stříkat pět minut studenou vodu do ústního otvoru řečeno vtom tvym školskym jazyku protože vim že nemáš ráda ty my zednicky výrazy ale po našem – do huby Karel řikal že to byly asi feferónky to jsou prý takový maly potvurky který maj rádi mexikáni já teda nechápu jak to mužou žrát promiň že tak mluvím ale občas mi to zty mý držky ulítne ale asi jim to šmakuje kty jejich tequile či ohnivý vodě nebo jak se tomu u nich nadává kdybych u nás vhospodě řekl ještě jednu rundu ohnivy vody tak hostinskyho asi vynesou kobědu jsem si dal svíčkovou já teda nechápu ty lidi co nemaj rádi maso a hovězi jsem snad ňáká kráva či co. no když mi ňáká řekne ty bejku polichotí mi to ale ty krávo Járo. to lítaj zuby na všechny strany no stim bejkem to bejvalo dřív Janičko teď už se za ženskou sukní ani neohlídnu myslím jenom na tebe a moje bába mi řiká že je to dost že jsem se na starý kolena polepšil a už nejsem takovej kurevník jako zamlada že mám taky čas abych si pořidil ňákou tu hospodyňku která by mě prala ty mý smradlavý fusakle a špinavý spodky ji už to prej nebaví ale ty nejseš žádná fajnovka a tak se ptám co ty na to.
Ne, na lásku se opravdu neumírá
Dnes v noci nebudeme spátotevřeným oknem s nedopitým vínemse budu mlčky dívatjak koupeš svý tělo v stříbrným světle sodíkový lampya tančíš
Srdce ti bude tleskat do rytmu čerstvý rányobklopím tě stovkou postav v černých kápíchv světle svící s vůní vosku a masa připálených dlaníbudeš až do rána mou ženou
protože svůj tanec smrti tančíš každému jen jednou
Poslední tři rudé kvítky
Tisknu si k hrudi poslední tři kvítkytvých opilých rudých očítoužím aby mi jejich trny rozdrásaly kůžia červené kapky stékaly po těle stejně pomalujako tvé první hořké slzyPod okny se valí slizké tělo půlnočního městav autobuse plném hlasů mladých dívekmám třetí týden kocovinu a naříkámže stejně je na světě nejkrásnějšímilovat bláznivou zlatovlasou holku
Polibek milencův
Dnes večer chci vidět dvacet rudých západů
myslím na tebe a stále si opakuji
že náš osud je falešný prorok
co přepadá malé děti v opuštěných uličkách
Lidi… Já se bojím
odtáhněte konečně tu mrtvou pryč z mý postele
. načmárejte modrým štětcem tři křížky pro štěstí
. přestaňte sténat a dupat do mých zdí
Mé horké, krátké, melancholické a šťastné léto
Věc: neni to nahoda
jsem ted trochu jako nenaoleovana kolobeska, nemusite mit obavy ve tmavem stinu vas nevydim, puvedne jsem vam chtel zase vynadat ale ted se mi tu uz snad nikdy nepodari, uz jsem chtel vam to prozradit, ale jako ze bych mel ted strach ja ze z te si udelal takovy obrazek ke kteremu vubec nepripadam, ale rikam si naco. Co by se pro vas zmenilo kdy bych byl masculin nebo feminin. Nemohl bych Vam psat.
Nemohl bych Vam varit a vynadavat.
Přiznávám se v plném rozsahu obžaloby
po zádech mu stékaly potoky lepkavýho potu
bál si jenom povytánout rukávy či sundat šál
kterej u něj včera zapomněla
celý tělo měl tetovaný dlouhejma škrábancema a dravčími stisky zubů
Vše mé o ženách
Bylo to hodně ošklivý, když si sundala sněhově bílou podprsenku a v nočním osvětlení se ukázalo to, čeho jsem se tolik bál. Já bych se asi neodvážil před roztouženou ženskou klinbat s 10 cm ztopořeným penisem a dívat se jí upřeně do očí a očekávat snad nějaký mdloby z vrcholnýho vzrušení, jak po třetím čísle čínský sánkovačky. Ale hlad je přec asi větší nepřítel než přirozený stud a ostych malé holčičky. Opravuji, byla už hodně odrostlá, snad devatenáct snad jí táhlo na dvacet, ale tak malý cecíky, ne.
CACHET D´ ÉMISSION 285106 658975 6
--bleu--
Před chvilou jsem potkal Honzu Hrušku
A dal mi dvacet korun
Já jedu z léčebny v Bílý Vodě
Morytát o lásce
Morytát o lásce
Chtěl si ještě naposled prohlédnout její tvář
Ale snad se bála že se k ní přisaje zuby jedovatého pavouka
A odvrátila ty své smyslně rudé rty na druhou stranu
Pokušení Tomáše Valentýna
A že ti tvůj táta říkal
ty malá děvko
A že tě občas potkávám na ulici
s bílou škraboškou
Antarés
bylo to jednou v pozdním létě
šel jsem bosý nočním městem
a na konečné linky autobusu
potkal malou hvězdu v bleděmodrých šatech
Říkalas, že mě budeš muset zabít, než abych tě opustil
Ne lidi. Vždyť já nejsem bílej anděl
S dvěma zlomenými křídly
Odhozený do kouta
Ne lidi. Neházejte po mně blátem
Vezmi si mě! (protože až do zítřka jsem tvou ženou)
Budeme bydlet v útulném pokoji (s malým černým psem)
Ten pes nebude nikdy štěkat (jenom se vesele koukat a usmívat pod vousy)
Budu dobře vařit a každého rána Vám nachystám vyžehlenou bílou košili (a půjdu spát)
Celou noc budu pro Vás pracovat (nechám po sobě šmátrat cizí nenasytné ruce)
Nekřičte! Proč tolik křičíte?
Tak dnes se již nezbavím té trhliny v mozku, víte.
Již nikdy se nezbavím té potřeby chodit bosý nočním městem a křičet, že láska je vražda, víte.
Nemůže se podívat na jinou ženštinu, protože mi každá připomíná něco z Vás, víte.
Odvracím zrak raději do druhého kouta a za zády slyším kousavé poznámky, že jsem teda asi teplej, víte.
…oder vielleicht jetzt mit dem Nachtzug, es ware das Bequemste
žlutý proud moče se tříští na okách drátěnýho plotu
(hodně to tu smrdí)
mám hlavu zakloněnu a myslím na
tu malou cikánku
KRÁSA
To je špinavý vlak
s opilcem ve vlastních zvratcích na podlaze
plující k stanici v níž nikdo nestaví
To je nesnesitelná touha
Krátký příběh aneb Něco málo o mých láskách
Po menším dohadování s výdejcem jízdenek v anglickém jazyce, jež nebyl pro nikoho z nich jazykem rodným a ani jazykem příliš používaným, se Valentýnovi podařilo zakoupit si jízdenku zaručující mu útěk pryč z tohoto proklatého a nenáviděného města, do něhož, jak si svatě slíbil, již nikdy nevkročí.
Měl ještě asi půl čtvrté hodiny času a první, co udělal bylo, že si zakoupil dvě obložené housky, strčil je do batohu a šel se na toaletu s úlevou, že se mu ji podařilo po delším hledání najít, vymočit. U dveří seděla nějaká bába a když se jí podíval do obličeje, viděl Valentýn jen dvě vystrašená prasečí očička a ústa, jež cosi ze sebe cosi nesrozumitelného vypravila.
Chtěl jí dát alespoň padesát šilinků tuzéru, protože se chtěl zbavit těch špinavých peněz, se kterými, dokud je měl v kapse, si připadal jako prodejná děvka, které strčíte menší papírovou bankovku do ruky a pak si s ní můžete dělat, co chcete.
Proč umírá vždy jen půlka básníka
Kdybych tu měla žebřík
vylezla bych si na něj
načesala Vám pár hrušek
Vy byste stál pode mnou
Dopisy od Luisy
Věc: vase stranka
na vasi stranku jsem jednoho vecera prisla tak nahodou kdyz jsem hledala hrabala, vase stranka je dobra, az nato ze jsem o tom hrabalovy se nic nedocetla ale to bylo asi kvuli mem pocitaci
mili cloveku, kdy bi ste se odezdal mi nekdy odepsat
tak k tomu prosim pripiste kdy je festival filmovy ve karlovych varech byla bich vam velmi vdecna protoze se na tuto informaci nemohu dostat
SEX!
V úvodu této mé přednášky bych vám chtěl poděkovat za množství ohlasů na mou poslední veřejnou přednášku o utrpení tvora básnického. Po pravdě jsem tento ohlas nečekal, má poslední věta byla asi ne zcela správně interpretována, ale přesto je mi potěchou poděkovat zde přítomné JuDr. Haně Mrazíkové, která se největší měrou přičinila za založení Fondu pro záchranu básníků a rovněž je mi velkou ctí poděkovat zde přítomnému Ing. Pavlu Balouchovi, zástupci fy Vše pro vaše pohodlí, obchodující s předměty pro onu očistnou potřebu, která vložila prvotní vklad na účet našeho Fondu.
Wiesen
Dvě těla života zbavená
s rukama propletenýma v posledním obětí
bílá ňadra vzývající k souboji
opálená hruď s otisky rtů s třešněmi
Zpráva z tisku
Kolem půl páté hodiny ranní
v sobotu 25. března
byla vyděšenými obyvateli Havlíčkovy ulice
volána městská policie
Modlitba za nepřítele
každého rána se modlím
k Neznámému z bohů
aby mě již zítra navěky opustil
moc jsme se neznali
O jejích očích
její oči
- nemám co říci
vím jen
že když v ně pohlédnu
Slepý pěvec
Slepý pěvec
své smutné písně zpívá
Zapomínám
není v tom špetka radosti
Proč se u nás netopí
zatápím v kamnech
trhám staré noviny
když můj zrak
zaujme inzerát
Proč je život tak nádhernej
Protože musím každýho rána řvát
Protože se pokaždý zamiluju do někoho komu jsem jen pro smích
Protože jednou do měsíce se chci zabít
Protože mě každej považuje za mírně retardovaného
Jak kyselý víno červený
Co je mezi váma .
Nic
Jen jsme se trochu napili
Červenýho vína