blues pro m

blues pro m
naše dítě po dvou týdnechpřestalo smrkattakže má má léčba zabralapřečetla jsem siv pestrých sešitech jaký barvy svědčítý naší malý holce
vrať mi ty rady od doktoraaby tě vrátily na zemkdyž si budeš mysletže ležíš na svým gaučivšude kolem cejtíš vůnimokrýho tabákukdyž nebudeš vědětkde leží tvý nohy a hlava
země po nás bude strakatáplná zaschlých skvrn a receptůmůj doktor je velký káponapsal další zákon biblev tom příběhu stojíže se dnes budem milovat já a tvoje prsty

pro sunny day

pro sunny day
když se šéf na sedadle roztáhne mě visí jedna noha dolů
pěšiny zvrací střepiny řepkykoukám do prasklin hrobů těchkteré mohl jsem potkat na bedřichovském náměstí míru májových raket a v poledne ta strašná vražda
prostě jen nemůžu dýchat a slunce, ty píčo, ty kouříš.

povídka o děcku

povídka o děcku
prozření přišlo v nocikdyž mě opustily gangsterské sny- viděl jsem se: ne člověk jen rostlina v ledunehybná nahá ve skleněné koulivisící na krutých vratech do ulice - králíček stažený z nosu mu kapev břiše studeně žere kyselina
šulin mě u toho bolel tak krásně
ani jsem nevědělže se mohu dotknoutnějakých jizev pod bradoumotýlka z hrubé kůže tajili mi lesk pod bříškemto trvalo dlouho, než mi prachobyčejné slunko podalo klíčechtěl jsem existovat, pro něj, pro ten staroslavný svitvyšel jsem z koule - - s otevřenou hubou

toilet blues

toilet blues
převez mou loď přes břicho dnea radši dělej než tě to zas popadneuž cejtím ty plamenyco slunci šlehají z hubyno tak už nespi a převez mou loď přes břicho dne
stojím na zastávce na růžkuje červenec lidi se málo oblíkajjenom já cejtím plamenyco slunci šlehají z hubya krev z jeho zubů mi cáká až do tváře
a pak jdu k řece tam je vyprahlá loukaje to hořící pánev říkají tam vodní rájholky mají na lopatkách lesklý koníky z mořekterý se samou nedočkavostí jen chvějou

... (před nákupním)

. .
před nákupním střediskem
potkal jsem starého kamarádaco mi kdysi přebral holku a pak si ji vzala ona od něj odešla
teď tady stojíme naproti soběobčas něco řekneme

Mihlava 20

v noci na pondělí – dnes je čtvrtek před půlnocí – umřela mi babička; vlastně jsem ji doopravdy odepsal ještě dřív, než opravdu odešla, v době, kdy se vrátila do dětství, v televizi se už dívala jen na večerníček a zpívala si písničky o zajíčcích a knížatech a všech  se pořád dokola ptala, jestli ty písničky znají; plamen svíčky za mými zády se rozkmital - a když se na něj otočím, zklidní se a bodá do vzduchu jako za bezvětří - znovu a znovu; vlastně odešla už ve chvíli, kdy se rozhodla, že její hlava už nebude stárnout, ale udělá čelem vzad. pálí mě oči; v babiččině skříni jsem našel stovku starých kapesníků, několik jsem si jich vzal, protože mám kapesníků málo; napadlo mě, že kdyby mi z očí teklo, tak si je jedním z těch kapesníků otřu, jenže mi z očí neteče, mám je jak suchý pískoviště v tomhle pekelným červenci, kterej zároveň s babičkou skosil i její sestru, jenom o den dva dřív; a před tím ještě odvezli do nemocnice oba babiččiny synovce, mládence, kteří zůstali v chalupě po smrti mámy sami; nechtěla, aby si starší vzal evangeličku, protože byli katolíci, a tak si nakonec nevzal nikoho, v šedesáti se nadobro zbláznil, a druhýho našli pod schodama v tý chalupě ležet v krvi, kde už pár dní ležel, ale ještě žil a nikdo pořádně neví, co se tam vlastně stalo. kat tří chlapů, co je popravili komunisti v roce 1950 na dvoře jihlavskýho soudu, měl stejný příjmení, jako slečna z pohřebního ústavu, se kterou jsem dojednával babiččin pohřeb, má to snad něco znamenat, dumal jsem; pohladit ocas myší. chlámat se větrům.

Mihlava19

když koukám z balkonu mezi psaním na silnici k Hybrálci, jak se po ní ve tmě pohybují červená světýlka od vilek bohatců nad Borovnem až po hybráleckej hřbitov, kontroluju oblohu, jestli tam jsou nějaký oblačný útvary - a když jsou, jsem spokojenej, že se mi to na balkónu zase krásně vyplatilo; míchám dohromady věci důležitý a docela nepodstatný, jak mi to přijde pod ruku; nacházím se v třetí vrstvě odspodu; za chvíli vejdeme do nádherného dómu, v nadhlavníku se objevilo svlečené slunce; naplnilo oblohu, nenechalo v ní prostor pro jinou barvu a taky sedm odstínů pod ním pozbylo druhého rozměru; svět se zploštil a v mé hlavě zase vyrostla ta svině, která nikdy nenaznačí odpověď, protože sama sebe nepožije; proč už nejsou v televizi v Pohádkový neděli Půďáci, táže se mě dcera, protože se odstěhovali do Evropský unie. čistím si hlavu, abych mohl psát, abych přežil, abych se dočkal noci, protože v noci přichází záblesky. každá vaše interpretace bude špatná, naše armády se rozutekly po svazích, ale už se zdvihají; právě se cítíte jako velryba a mozek máte otrávený pohrdáním, jenže stojíte v koutě a nechcete si to přiznat, navíc máte chuť přestat číst, ale nedá vám to, proměnili jste se v lišky a snažíte se rychle proběhnout tímhle lesem; daří se vám to a zároveň jste zaregistrovali cosi z jeho vůně; to je ovšem už mrtvá minulost; znovu jsme se minuli. rádi byste znovu vyslali šíp, ale nejde to: luk jsem si jen vymyslel; trpělivost.

Mihlava 18

včera umyté nádobí bylo pocákané skvrnkami od vysypaného čaje, každé nádobí je vždycky aspoň trochu od něčeho pocákané; vytvořit čistý symbol není jednoduché, je to dokonce velmi těžké, ovšem není důležité, kolik čistoty mu chybí, důležité je to, co jest viditelné, závěrečné opravy; o kolik vteřin se podaří rozevřít falešný úhel, pokud jsme se poněkud vzdálili. - nakonec se podaří pocákaný talíř rozbít na několik menších talířů, u kterých menší znečištění nevadí, dokonce je žádoucí; nebylo by vhodné, aby někdo prohlásil: tento talíř je rozbitý, přitom nebyl vůbec používán, na smetišti vyhlíží velice čistě; to jsme se ale vzdálili. chtěl jsem mluvit o podstatných věcech: ve chvíli, kdy začneme mluvit o podstatném, začínáme zpravidla vždycky hned zpočátku mluvit o čemkoli naprosto nepodstatném, což ve chvíli, kdy něco chceme sdělit vážně, působí komicky; musíme nemilostná přiznání zabalit do celých knih, znichž ale nejsou podstatné více než dvě tři stránky kdesi vposlední pětině; projevy o jakýchkoli vlastnostech vhladině střední míry musíme vystupňovat do extrémů, zamlčet, přimyslet a umístit jiné do absurdních podmínek, pak teprve se dočkáme žádoucích výsledků; pak můžeme čekat, že někoho přesvědčíme o něčem, co nic nevypovídá o nás; přehled postav knihy vůbec nevypovídá nic o počtu vnitřních osob autora; jenom si krátíme chvíli tím, že jim uvěříme, dokonce spisovateli uvěříme, že svým dílem něco myslel, že jeho postavy odrážely jeho pravdivý život, ale není tomu tak protože jeho život byl vždycky krásnější, ale vjiných místech, než jsme si mysleli, protože rád vzpomínal na chvíle, které mu vůbec nepřipadaly příjemné, když je prožíval; naopak příjemné chvíle vždycky připisoval jiným příčinám, než příčinám které jim předcházely, například pokud jsem teď přijel trolejbusem, a na zcela setmělé Císařské Vyhlídce jsem vystoupil u prosklené budky se svítící reklamou na společnost, co dodává elektrický proud, a vledovém větru sfotoaparátem u jednoho boku a omšelou béžovou kabelu na druhém boku jsem šel domů naplněný úzkostí ztoho, že doma ještě nejsem; horizont na konci ulice, kde už začínají mihlavská pole, připomínal nazlátlý zubatý list pily, chvějící se zimou, kterou jsem se chvěl já; na zastávce jsem potkal známého skrosnou na zádech, když jsem ho oslovil, neusmál se, přestože se jindy vždy usmíval, kdy jsem ho potkal; mělo to něco znamenat. co nesl vté krosně.

Miglava17

- proboha Mino, ozvi se, rychle, Tina se ozývá dřív než ty, třešně šíleně rychle kvetou, znovu rozevřou a odkvetou vkvětnovém větru; zdobím si stěny fotkami a ta, která se ozývá rychleji než ty, Nina i Eliška, ta bude mít fotografie na volných místech, neboť každé místo je důležité, vkaždé volné pauze je paseka uprostřed věcí světlinou kuctění principů. tak už jsi vrománu, Eliško, na nohou podrážky sřemínky, klesáš skrz jediný odstavec níž a blíž, a necháváš stopy, protože nenecháváš stopy. a všechna slavná schopná slova jsou schopná jen projevit neschopnost. rozplynout se.

Mihlava 16

když mi bylo tak asi jedenáct. – poslouchejte, děcka, dědeček rozpráví - milé děti, to bylo tak: přišli jsme jednou zvýletu na Chvojnov, zvelké cesty cest spojené svelikánským nácvikem záchrany před atomovým výbuchem. sedl jsem si ke stolu, viděl oknem křidlice na babiččině domku, síťování záclony a hmatatelné nebe; šedé jak mlha nad chvojnovským letištěm krátce po výbuchu americké U-bomb nad školní třídou na výletě, nad třídou na pochodovém cvičení se vznášelo neřeřavé netemné nejemné nehnusné ale ne nejsoucí nihil někde mezi tím a uvnitř všeho; a pak bez přicházení a odcházení bylo to zde: a nabíralo podoby a bralo na sebe jména, řeřavělo a záclony doutnaly a bobtnaly jak požářiště, jak k vznícení pářící žír, jak ochotná purpura, jak mumie ty básně vousaté, Vánoce mi rozdmýchávají mě, věděl jsem ale nevěděl co, seděl jsem ztuhlý, díval se od stolu na podzimní ojíněné středověké pole, nad křepčící sýkory na hřebenáčích chaloupky, díky který nikdy nebudu půlnoční cowboy, a najednou jsem byl starodávnej dávno, starej už od mlada, vypravit písmeno nešlo, nemohl jsem, věděl jsem vím, že tyhle nesmyslný chvíle brání, aby svině zvítězila, svině nesmí, nedokáže to, co dokáže snáma (rúpa, kůrva, aaaaaaAH. ) dělat to, pro co nemáme jméno a čemu jméno hledáme vděsivé úzkosti a nikdy jej nenalézáme, protože nic jest a nemá jméno a je to jest strachu; nikoli konečnosti, ale nekonečna děsu, bezkonečné úzkosti, že svině nezvítězí, ale boj může trvat po věky věků; svině nezvítězí, bude věčná nesmrtelná remíza.

Mihlava 15

když jsem chodíval dělat do fabriky, napadaly mě básničky o půl šestý ráno na pěšině uprostřed polí a tak jsem si je rychle zapisoval a přišlo mi to geniální, že bože. mě se tak snadno píše. , určitě budu inkarnace nějakýho básníka, jsem znovu zrozenej Velkej Literát; tohle bude básník, říkal naší třídě profesor technologie pár dnů před maturitou, když se probíral fotkama na tablo, co nakonec nemohlo spatřit světlo světa, neboť na něm bylo velmi vidět, že nám velmi chutná sosat, fakt nám přišlo vtipný vyzdobit výkladní skříň pivní pípou, flaškama od kořalek, vajglama a lahváčema; říkal: tohle bude básník, když držel vprstech mou fotku, ale to je vtomhle případě jasně vyloučeno, povídal ten profesor; já si tuhle příhodu občas přehraju vhlavě, suspokojením konstatuji, jaký on byl moudrý a bystrý člověk, když ve mě dokázal rozpoznat budoucího básníka. - přisuzujeme významy událostem, které možná význam mají, ale pravděpodobněji naopak vůbec žádný nemají, ale nám se potají pod kabátem zdá, že by jej měly mít; náhody určují naše životy a zvlášť ony významné události, kterých se chápou životopisci a říkají: ano, toto byla ve skutečnosti velmi významná událost, sledujme prosím společně, že tento člověk už tehdy.

Krev a pot

Krev a pot pro pana SalgadaO spisovateli jménem James Hadley Chase tvrdili, že spisuje pokleslou literaturu; totiž že není umělec, neboť v oboru spisování detektivek nepřináší světu již zcela nic nového a pouze vychytrale využívá toho, co vymysleli jeho předchůdci. Jistěže měli pravdu. Cožpak na větě: „Signorinina smrt možná nebyla náhodná, nemám pravdu, signore. “, odtékající od úst potměšilého římského detektiva Sartiho je něco zgruntu originálního.

Mihlava14

a ten svetr se srnami - toho večera na výletě jsme se opět ožrali a já jsem vtom umění byl vté době docela dobrý, tím jsem zdvihal svůj skleněný poklop; vněm jsem se šklebil na zběsilé bytosti kolem: proč se tak třesete, vždyť tady přece vůbec není zima. toho večera na školním výletě jsme se rozhodli, že budeme hrát hru na pravdu, ktomu mě nemusel nikdo pobízet, co si myslíš o mě a co si myslíš o tamtom, ptali se mě spolužáci, a ukazovalo se prstem a já řečnil vtom rauši a řečnil, dělal jsem pořádek ve věcech, říkal jsem třeba: víš, XY, o tobě jsem si myslel, že jsi teplej, ale asi nejsi, tak sorrrry, a ty, AB, o tobě si myslím, že asi nemáš moc kamarádů, máš. nemáš, co. – a božské nůžky vruce jsem bájil, že jako o tobě si, milá KL, myslím, že bych tě vydržel milovat pár let a vy dva, FG a IJ, už mě serete celý tři roky, co vás znám; .

Mihlava13

když jsem byl malé děcko, byl jsem šéfem bandy zločinců, měli jsme prostřílené auto, které jsem objevil na smetišti vrodných Lukách; byly mi čtyři, to smetiště už není, je tam tenisový kurt; - kde já bych totiž mohl na poklidné vesničce vidět prostřílené auto: na televizi jsem se dívat nemohl, tyhle bizarní vize se mi začaly zjevovat vlebce v roce 1976, kdy nesršela televize gangstery. tak jsem vyprávěl malé usoplené a drzé Mině o dobrodružstvích Bandy; několik let jsem si na ní programoval sny, chtěl jsem, aby se mi celou noc zdálo o tom, že jsem někdo jiný, že jsem létající bytost, žijící na oblacích zvuků, co vycházely zpod dveří do mého studeného pokoje; chladnou síň snebetyčným stropem skrápěly skřípění a výkřiky ze slonovinového televizního reproduktoru; ve snu mám moc, protože sním, že někdo jsem (dlouho jsem taky byl vbandě sám, až o pár let později jsem přibral kamaráda; nejsem si jistý, jestli se mu jeho sny zdály o té bandě, kterou jsem si stvořil za té velké slávy a boží lásky. ), když mi bylo deset, začaly mě ty představy vzrušovat a zároveň se měnit, to proto, že se měnily, tak mě vzrušovaly, byly vzrušující, jak byly jiné; mé nahé tělo zalité do skla a to bago skla připevněné na rudá plechová vrata před naším domem, vrata skřípající, na která se všichni dívají, jak ve skrčenecké poloze nahý bezmocný visím na vratech, jak turisté hledí na vrata, ale ve skutečnosti pozorují mne a já se nemohu bránit, i kdybych chtěl, protože to nejde, protože ztoho skla nemůžu. příjemně se mi ztopořil penis, a to bylo víc než hlaveň vymyšlené pistole.

Mihlava 12

epos Mihlava je opravdu skvělý, vynikající dílo, vyčnívající kousek, psaly dnes ráno všechny tuzemské noviny; tak tedy Mihlavský román, chválili si všichni, první román o Mihlavě, který vznikl, který vůbec mohl vzniknout, protože oni to nikdy nedovolili. do té doby bylo alespoň možné nechat to odporné město nadechnout, protože chvíle účtování přišla. ovšem taková fráze je příliš poplatná druhé verzi názvu. vymezuji se vůči Mihlavě, chci se dotknout mihlavského náměstí hrdinů spohrdáním ke všem jeho gardistickým hajzlům, uctívačům svatých hájů, fašistickým prasatům, krůžovým fanglím na Adolf Hitler Platz, Herr Mister Masaryk – nejsem schopen tolik nenávidět, abych byl schopen ještě znenávisti o nenávisti psát.

Mihlava 11

obávám se jednoho, řekl mi spolužák, pět měsíců do maturity a za sebou týden studia buržoazních filosofů vobčanské nauce, necelý půlrok do zkoušky, spolužák mi řekl: obávám se, že nás čeká rozčarování, velké a strašné rozčarování, neboť toto je pravděpodobně jen humbuk a Husák pořád sedí na Hradě; někdo by to už měl radši nahlas říct, Husák se nevzdal, byla to jen taková zkouška, jenže dneska něco takovýho řekneš, pravil spolužák, a dostaneš do držky, neboť je revoluce, národ se zdvihá a znás jsou mesiáši na třetí vlně, řekl; moudře jsme kývali hlavami. revoluce nás velmi bavila, protože jsme pár dní nemuseli do školy; stávka, chlapi, je stávka, serte na zvonění, říkali jsme vprvní den revoluce, líbilo se nám, že prstama od inkoustu můžem patlat po mapě dějin, tak jsme si mohli užít vítr změny a nikoho znás to nic nestálo – a byla to revoluce, když byla zadarmo. koňaková zmrzlina, co vydržela měsíc; bylo lepší pít na svobodu, než jen tak; rozhodně bylo dobrý kochat se nejistotou lidí, co jsme neměli rádi my a co ani vy jste je neměli rádi. - i emoční invalida musel ocenit to brumendo, plamínky, neurčitej režim.

Mihlava 10

- no tož jsme potom byli sTeresou po výstavě páně Koudelkových fotek vyzkoušet kuřata amíckýho dědka pod hlavičkou KFC, a mě došlo, že ten plesnivec na logu se nesměje proto, že by jeho škvařený křidýlka byly dobrý na jídlo, ale prostě sprostě proto, že je dokonale šťastnej, jak nás všechny pěkně přechcal, protože má vyděláno. nevrací se nám zrak po prvním oslnění sluncem. že dohasíná euforie zprvního otevření očí. to je to na mě tolik vidět.

Mihlava 9

- - pokud mu o něco jde, je to pochybný čtenářský efekt, lhostejno, zda je kořením, kterým přihnojí oslnivou pravdu, nebo pro změnu dusnou lež; snaží se ze všech sil vzbudit dojem, že ještě není unaven - a právě to je možná už první známka degenerativního procesu, se kterým máme v případě této osoby co dělat; jeho sklon přehánět, domýšlet náznaky, vidět laciné příběhy tam, kde je ve skutečnosti jen lopotná práce jiných, než je on, toto věčné dítě; zpochybňuje, pokud se podaří dobrá věc, banalizuje jednoznačná negativa, vždy se snaží o tzv. nezávislý pohled a tím vším sleduje jediný cíl: své vlastní zviditelnění - neboť sebevědomí je tím, čeho se tomuto muži zřejmě nedostává, pomohl by zde snad psychoanalytik, navštívil jej už Tomáš Blažek. je ve společenském zájmu, kterým se tak rád ohání, aby se tato návštěva uskutečnila co nejdříve; snad je tam i - jak je u tohoto astenického a zpravidla nikdy ne dospělého lidského typu běžný pseudonapoleonský komplex a nejistota ve vztahu k druhému pohlaví; není tajemstvím, že tento muž nikdy nedokázal mít trvalý plnohodnotný vztah s osobou opačného pohlaví, v jeho korespondenci se dokonce objevila nápadná zmínka o tom, že na každého muže čeká jeho Arthur Rimbaud, lze se právem domnívat, že pokud tento Tomáš Verlaine Blažek nemá jasno v těchto otázkách, nemá jej ani v jiných, a vzbudí jen lítost, když si uvědomíme, že nemá vůli upřít svou drahocennou životní energii jiným směrem, než sepisováním svých rádobyvtipných glos; v sousedství je znám jako nenápadný usedlík s malým zájmem o údržbu veřejných prostranství, mezi ním a sousedkou docházelo k častým konfliktům, v nichž se minula snaha odpovědných orgánů o smírné řešení, ale byla atakována výbušnou povahou p. Blažka, způsobenou i jeho údajným příležitostným pitím, které v důsledku musel řešit stavební úřad a to několika pokutami, jakožto i přestupková komise jako porušení dobrých mravů v občanském soužití; dále nebral zřetel na ustanovení ministerstva zdravotnictví, že kouření škodí nejen vám, ale i lidem ve vašem okolí, a snad jen zavilá žlučovitost nešťastného člověka jej mohla také vést k neopodstatněným zlovolným mediálním útokům na skupinu dobrovolných mecenášů mihlavské speciální školy pro dětí s kombinovanými vadami, jakož i nového chodníku u mateřské školy U Ferdy Mravence a též peněžního daru pro mihlavskou nemocnici v hodnotě celkových nákladů na roční spotřebu papírových ručníků a toaletního papíru na oddělení dlouhodobě nemocných; - - ono to když takhle jsem už celej měsíc doma, tak to muselo přijít, prach na vzpomínkách se vzňal - a BUCH.

Mihlava 8

a já si troufám klátit modly, když mě dokáže do sebe nasát každá kaple, kde si nabírám bzukot much, když v létě naráží do oken na vsi u chlívů. a tak se courám kolem Borovinky a říkám si: teď, teď to přijde, tady jsem to prožil, chci se vrátit, ale autobus odjel, změnili jízdní řád. - a co ta postava, spí. ptala se mě tuhle se smíchem Lina, moc se s ní teď nevídám, nemám tyhlencty energetický nadbytky, nemůžu si dovolit za ní jít, když jí nemám co dát, a to teď nemám, jen ten pytlík kostí a masa tlačím před sebou, protože už je březen, měsíc ničeho, kde už ani únorový hlad není, ale březen už skončil, honí se sníh mezi Chvojnou a Jedlovou, ale zase začíná silnějc svítit a já se těším.

Mihlava 7

kde je usoplená Marta, který jsem svý hrdinství ve školce v ručičce ručku vykládal. - budiž zde vypsána; je to jen vzpomínka v zájmu zkreslení v zájmu vytváření mýtu v rámci mluvení mě o mně. - kdyby mi po pětadvaceti letech Marta najednou pinkla do dýnka: ahoj, já jsem ta, která, pokud se dobře pamatuje, se s tebou bavila o tom, jak budeme ženich a nevěsta a svatbu na zámku, protože v Lukách měli vždycky všichni svatbu na zámku a bydlet budeme taky na zámku, pan hrabě a paní hraběnka, a jezdit v kočářeparkem. eh, kde je země nahoře a co je nahoře, tady je tady na zemi, tam je to slepé místo v parku, kde bručí nemotorné včely dětství; když se zdejší hraběnka, ruská šlechtična jednou vracela z Vídně z opery, zabloudila v lesích, až se zjevil světec, který ukázal cestu k zámku; i nechala žena ta vystavět v parku kapli s okny tvaru srdcí a ten park má z letadla tvar medvědí kůže; když jsem se jednoho krásného dne v těch hnusných měsících, kdy mě Zina nechala, dostal po bloudění po okolních kopcích až k plotu louckého parku, branka byla zamčená.

Mihlava 6

- on sbírá příběhy, říká už trochu chraptivě barmanka a prstem na mě ukazuje, a zrzavec se chechtá a huláká, že jeho život je na posrání, dva roky jsem si nastřeloval perník, nastřeloval jsem si všechno, co šlo, brumlá, a pak jsem přestal, protože s perníkem se dá jen chcípnout, protože když si nemáš co šlehnout, tak seš zelenej, bleješ, sereš, chcípáš a pak se nastřelíš a teprv pak zase normálně funguješ a tak je to každej den. hele zeptej se mě na mou knihovnu, hipízáku, a dostaneš infarkt, povídá ten kostnatej borec a vykládá o patnácti knížkách, co má u postele. a barmanka, jak sedí na stoličce, koukne na mě a povídá: to je děsný, já tady furt sedím a koukám do blba, a přemejšlím, jak bych to natočila, kdybych já točila nějakej film, nebo psala knížku, já se z toho fakt podělám, to sou nápady, zavrtí hlavou a dlouze potáhne z brčka, má moc pěkný tělo, vidím, jak se tam tak na tý stoličce protáhla, a to už jsem fakt našrot, tancujeme kolem barpultu, hulíme, něco sajeme, barmanka se nám chechtá, počítá tržbu, my furt tancujeme a mručíme s Kobejnem, se zrzounem si vyměňujeme čepice a já píšu svý telefonní číslo na papírek a barmanka se mě s věcnou netečností ptá, co to je, já něco huhňám, ona se směje a pak přichází uklízečka, začíná svítat, v putyce jsme tím pádem čtyři, a my se zrzkem a jeho fenou platíme a potácíme se ven. v ulicích vržou trolejbusy a lidi jedou do práce a vrací se z noční, nastupuju do nějakýho autobusu a za chvíli jsem doma a říkám si, že je dobře, že budu moct půl hodiny spát, protože v sedm vstávám, jenže šéf mě z tý malárie budí o půl desátý nevím kolikátým telefonem, ale to mi tolik nevadí, jako to, že Tina nepíše a nevolá, a já mám strach, že jí budu muset nechat zmizet z tohohle textu.

Mihlava 5

v transu jsem seděl u Miny v pokoji na válendě půldruhého metru od ní, v jejím pokoji na její válendě a ticho bylo tak sebe plné, že se dalo krájet, záclony filtrovaly slunce zvenčí a vnitřní vzduch s vůní potu a všechno ustalo a dokonce i voda ve splachovači za stěnou přestala crčet a Mina s přimhouřenýma očima a svým úsměvem Kleopatry tiše řekla: takhle ticho tady nikdy nebývá, aby nebyl slyšet ani ruch z ulice, chtěl jsem si to ticho vystříhnout z obdélníku jejího pokojíku, utopit se, jak bych ji probůh mohl nemilovat, ptal jsem se. a věděl jsem, že tady se opakuje část mého života, ne celá, jen některá jeho sekvence přichází znovu a když se neponížím do popela sám před sebou, že ji nerozpoznám a unikne mi, možná už navždy. nezabývám se příliš často zánikem pomyslným i skutečným, bezodkladným, páchnoucím po potu za okny, která se v podkroví neotvírají. protože mi málem zemřela postava z tohohle románu, mého prvního románu, říkám Mině, ta postava jsi ty.

Mihlava4

zavřela jsem mobil do skříně, až na dno pod kabáty jsem ho položila, říká mi žena, když nepíše, říká, hrozně mě to nervuje, když půl dne nenapíše a když vidím, že už mi přišla zpráva, tak mobil ještě nechám půl hodiny ležet ve skříni, to si pomyslím, ale už za dvě minuty ho ze skříně vyndám a chvilku ho ještě držím v ruce a říkám si, určitě mi píše, že je konec, že je prostě konec a pak otevřu oči. píše mi, že se večer po osmé sejdeme na náměstí u podchodu, píše mi to jakoby nic, jako bych předtím dvě hodiny neležela zachumlaná pod peřinou, přikrytá až po hlavu, potmě a šeptala si už nechci žít, bože, už nechci žít. a on mi pak napíše, říká žena, jakoby se nic nedělo, prostě mi napíše že na mě bude čekat na náměstí a já nevím, jestli mám skákat radostí, nebo si mám vzít prášek na uklidnění, já už na to nemám sílu, je to strašný, je to prostě strašný. je to strašný, ale krásný, chlácholím ji, ale ona vrtí hlavou, ne je to strašný a já už nemám sílu, a já jí říkám, že říká, že je to strašný ale že na ní vidím, že zrovna teď jí to nepřijde strašný, vidím jí to na očích, v očích už nemá smrt, jako mívá někdy smrt v hlase, smrt pronikající hlasem z jejího těla do mého těla, smrt jako její milenec.

Mihlava 3

vždycky míváme na Vánoce ananas, nakonec ho sním sám, protože ho nikdo nechce jíst. a míváme cukroví a prostřený stůl, protože na Vánoce se patří mít napečené cukroví a stůl má být svátečně prostřen. na Vánoce se vždycky hádáme víc než v jiná roční období, protože na Vánoce patří dělat si ve věcech pořádek. když jsem nervózní, zebou mě nohy, a musím proto chodit často na záchod, okrájím ten ananas, protože stejně musím vstát od počítače, abych si došel na záchod, a z takovýchopojení složili svět, stát nad porcelánovou mísou a sledovat to žluté lanko, jak opouští tělo a tělo opouští napětí a alespoň chvíli se nedá dělat nic jiného, než stát nad mísou a sledovat, jak tělo s močí opouští napětí a tím opouští tělo napětí.

Mihlava2.

- jak říkám zamiloval jsem se, posté, a rozhodl jsem se. totiž to není to pravé slovo nějak se chci změnit (a na jak křehkých základech toto mé rozhodnutí stojí) (ale Nina by se to neměla dozvědět, dost na tom, že zde používám její skutečné jméno, žije, je příliš skutečná. a jak jsem říkal, její dům mám na dohled ze svého okna, ovšem její studený pokojík vidět nemohu, mám okna na opačnou stranu, snad je to dobře. myslím si, že na tom ale nezáleží, protože dům stejně obklopují ty stromy, o kterých už jsem mluvil.

Oil song

Oil song
Řekni co se mezi náma děježe by nám zahájili válku. brzo je na družný objetíchrastí počitadla svíčku mám na kahánku
Žádnej kůň nekluše a nikdo nevolátak borci já se vracíma nikdo neslíbí dopluje gondolapod vlajkou mírových operací
Ty mlčíš jak ryba ve spánkuv akváriu nociprávě teď tančíšve tvejch žíních hvězdy prskaj kde se zítra probudíš

blůjs

blújs
napadla mě píseň o nejmastnější naběračce světajak před mou chatou plyne mississippská deltaa na ní knedlík který se mastnotou leskne jak plyne tam ta voda temná jak jihlavská meltatak jak ta voda pomalu to umí jenom cassandra
takovýhle songy píšu o sběračkách o knedlíchmastnej bílej negr u zamaštěnýho dřezujak zamastit ho umí jen chatař rozvedlýo duši z kuchyně zazpívám pak se podřežuže jak ta voda pomaluto umí jenom cassandra- - anebo podřežu zubatou kosou kopřivy na břehu a šneky a trávu, jó.
až dóle na řece pojedou na voru vodáciv lavóru nanosím vodu udělám močál saint louisa přitom drobný na jar poztrácímzubatá dásní zaklepe mastnou jak tohle blújstak jak ta voda pomalu umí blújs jenom cassandra- - protože cassandra to není jen tak ňáká vobyčejná sekačka,cassandra, ta tohle umí.

Jan Kulhavý (podruhé a tzv. naposledy)

Jan Kulhavý
Když se jeho rodiče přestěhovali z Modřetína do Lukavce, neměl Jan Kulhavý žádné přátele. Hodiny v samotě proto trávil ve vikýři na půdě, obklopen ze všech stran čtyřmi šikmými zaprášenými stranami střechy, které mu nahrazovaly bezpečný kruh kamarádů. Začínal v Lukavci chodit do první třídy, bylo mu šest let a vážil devatenáct kilo, což se v novém (nepřátelském, jak se mu stále zdálo) světě ukázalo být jako přitěžující okolnost. V lukavecké škole byl poprvé zbit ve druhý školní den.

Mihlava

Mihlava 1. část
- sami jste si vybrali; ještě větších trapností se dopouštím, když se pokouším proběhlé zpracovat, přetavit v nový výraz, kroužím dokola, obracím významy, řadím je pozpátku, vymýšlím protimluvy, dekadentní převrácenost toho, co mi bylo příjemné, a stále nemohu dojít k tomu, v co snad věřím, totiž že je možné dobrati se v podstatě archaickou slovní magií k průniku do alchymistovy hlavy. tou hlavu samozřejmě je moje hlava, odkud se dívám na to rejdění, na esíčka vlastních pohybů, ovšem nemohu říct, že bych jim docela upíral smysl, jen mám v posledních měsících (chtělo by se napsat v letech, není to nakonec ale jedno. ) stále silnější pochyby, dokonce už jsem svolil i k pochybnostem o tom, zdali jsou mé pochyby vůbec skutečné, zda to není jen šlem, jen jejich předstírání, protože mám potřebu opřít se o něco podstatného, co bude mimo možnost změny, protože samo změnu umožňuje, samo je možností, možná by to byl jen obraz, který je jsoucím v celku, nemá řezy, nemá prvky nesrozumitelnosti, ano, opravdu se ještě větších trapností dopouštím, když se pokouším nebýt jednoduchý a přitom má neuróza přímo bytostně jednoduchost vyžaduje, lpí na ní jak třešnové lístky na vodě, totiž jmenuje se Vina s dlaněmi v obraně sepjatými mezi stehny jsem cítil, jak se před ní rozpouští mé připravené role, vyzkoušené dvojsmysly přecházela nepatrným mlčenlivým úsměvem; bydlí v sousedství, mohu vidět okna jejího domu, ale není to nic platné, neumím zachytit statickou část jejího obrazu: připisuješ mi zásluhy, které mi nepřísluší.

mozek

mozek
běda
samé sovy vidím
místo očí tmavé důlky

Babylón

Babylón
Během dvou hodin, kdy jsem ze dnešního slunečného odpoledne za plotem před novostavbou bratrova domu upravoval starou obilnici na kotec pro morče, čtyři kolemjdoucí skupinky procházejících se lidí nahlas uvažovaly o tom, jak je v oné stavbě rodinného domu - nástavbě na garáži - vyřešen strop za vysokým oknem, sahajícím téměř přes dvě patra. Dvakrát jsem odpovídal na dotaz k tématu, že nevím, dvakrát si kolemjdoucí odpověděli sami. Pak šli kolem známí, a po krátké debatě o stropu ona poznamenala, že ta velká skla budou dělat problémy při umývání oken. Dalším párem byl nedaleko bydlící ředitel divadla a propagační výtvarnice téhož, takto jeho partnerka.

Sklo

Sklo
Můj dobrý známý Nikolaj se delší dobu bál, že jeho přítel Serafim spáchá sebevraždu. Přitom se jej jeho psychické tíže (jak upřímně věřil) vytrvale snažil zbavit: pravidelně ho navštěvoval, hovořil s ním i tehdy, kdy Serafima všichni posílali ke všem čertům, pozorně mu naslouchal a snažil se ho pochopit, i když jejich společné schůzky byly stále více nesnesitelné, pro slabou a bezvýslednou aktivitu jednoho a dusivou letargii druhého. Všechna snaha byla marná. „Není mi už pomoci, skončím to tady,“ řekl mému příteli Serafim jednoho dne.

Ohrožení Pohořilky

Ohrožení Pohořilky
Devatenáctiletý řidič kamionu se cítil dobře. Řídil blyštivou cisternu, jejíž čtyři oddělené boxy obsahovaly třicet tisíc litrů leteckého benzinu. Cítil se dobře, protože cisterna byla nová a tahač měl silný motor, takže se mu dařilo předjíždět nejen starší typy malých aut, ale dokonce i jiné kamiony. Jeden takový manévr se ale nezdařil, ve vysoké rychlosti stačilo jemné brnknutí nárazníkem o vytrčená obrysová světla vpředu jedoucího trucku.

Případ Slop

Případ Slop
Na samotě poblíž Zabinoh žil muž jménem Oldřich Slop , který byl známý svou velkou láskou ke zvířatům. Tento osaměle žijící někdejší číšník karlovarského hotelu Pupp byl natolik zaujat přibývajícími hrůznými případy napadení dospělých lidí a zvláště dětí psy, že se rozhodl svým dílem přispět ke zlepšení tohoto neblahého trendu. Na své samotě si zřídil útulek na převýchovu psů, kteří napadli člověka, a to nejen těch, kteří byli obdařeni zjevnou agresivitou a vlčím pudem, ale i těch mírnějších, u nichž by až do okamžiku jejich útoku na člověka nezvladatelnou touhu trhat maso a cítit sladkou lidskou krev nikdo nečekal. Útulek na převýchovu psů, kteří zradili své pány a postavili se proti nim, zřídil Slop nejprve z bývalé králíkárny, prkenné kůlny, rozdělené na malé kóje; její dřevo bylo už tolik prostoupené králičí močí, že se téměř nedalo spálit a likvidace králíkárny byla tedy problematická; nyní ji začali obývat psi.

Letní byt

Letní byt
povídka
1.
Seděl jsem mu na klíně a tahal ho za dlouhé vousy. Smál se, až se mu po očima dělaly vrásky a říkal mi: „Ty jeden frajere. “ Vhorním pokoji, kde to (jak jsem zjistil později) vždycky krásně vonělo zatuchlinou a kouřem, se mi moc líbilo.

Píseň slavičí

Píseň slavičí
Stejně chutná mlíko v pajzlu nad ránem
Jako se vyjímá v marketu v regále
To jen tak nadávám ze vzteku na lidi

Exodus

Exodus
Ve městě J. existovaly od počátků samostatné republiky dva turistické oddíly. Vjednom se sdružovali zběhlí skauti a Orlové se sklony k chůzi přírodou, ve druhém svobodomyslní bývalí Sokolové, kteří až tolik neměli rádi uniformitu, zato mnozí znich byli aktivní a oceňovaní sportovci. Drobný a prchlivý, bradkou obdařený mužík Josef Mlat byl prvním předsedou Sboru turistů Vysočiny, kdežto mohutný otužilec Otto Šmíd svým velkým příkladem spoluzaložil Řádnou jednotu turistickou vJ.

Kulhavý Jan

Kulhavý Jan Když se jeho rodiče přestěhovali z Modřetína do Lukavce, neměl Jan Kulhavý žádné přátele. Hodiny v samotě proto trávil ve vikýři na půdě, obklopen ze všech stran čtyřmi šikmými zaprášenými stranami střechy, které mu nahrazovaly bezpečný kruh kamarádů. Začínal v Lukavci chodit do první třídy, bylo mu šest let a vážil devatenáct kilo, což se v novém nepřátelském světě ukázalo být jako přitěžující okolnost. V lukavecké škole byl poprvé zbit ve druhý školní den.

Jinovatka song

Jinovatka song
Ze zubů stíráš můj ranní pach
píšu ti píseň do jinovatky
song lehké bowlingové koule

neurotické zápisky 4

neurotické zápisky 4
hledíme zoken na noční ulice
sedíme mlčíme kolem klokotá
festival dokumentárního filmu

Evangelium, protože chci

Evangelium, protože chci
Ze svých batyskafů vypouštím girlandy kyslíku,
řetízky na břiše zlaté velryby, počitky nejkrásnějších měsíců:
mé naivní slunce, paprsky tečeš po mrznoucí zemi;

jsem rybka

jsem rybka co plave
kam voda chce
už jsem šťastná
je mi teplo a mám víno

Čtenář

Čtenář
/novela/
Josef Kobliha, důchodce a písmák z Čížova u Jihlavy, mi vyprávěl příběh, který mi přišel vcelku zajímavý, a i když jsem se nedokázal zbavit jistých pochyb o jeho autenticitě, včera večer jsem se při pohledu na slunce padající za bělokamenský lom rozhodl vám jej převyprávět - tak, jak mi byl přednesen: Koblihovým letitým přítelem byl Ladislav Jarolím zVílance a už od mládí, vyprávěl mi Kobliha, byl neduživý a patřil také knejhubenějším chlapcům zvesnice, kde se narodil jako syn bezmajetné děvečky Anny Jarolímové a neznámého vojáka, který se ve vsi objevil spolu sdalšími, jež se vraceli ze světové války kdesi zruského zajetí, přičemž se ve vsi onen vojín, o němž Jarolímova matka nikdy nemluvila, zdržel pouze na jedinou noc, plnou zpěvu a bezstarostné úlevy ze skončených válečných let a také pocitu vítězství, to když se vzasedací místnosti vílaneckého obecního úřadu jednoho dne objevil mezi lipovými listy z ozdobného papíru portrét tatíčka Masaryka, vyprávěl mi spřátelskou ironií Kobliha, co slyšel od Jarolíma ze strohých vzpomínek jeho matky. poslouchat vyprávění byla Jarolímova radost od dětství: když ve světnici za občasného svitu hromniček nebo docela potmě zpoza peřiny poslouchal vyprávění draček, měl pocit, že mu po dětských zádech běhají mírní černí mravenci: chtěl jsem se vtěch vyprávěních utopit, říkal prý Jarolím, chtěl jsem vnich přestat dýchat, nechtěl jsem vdechat těžký vzduch pod peřinou, byl mrtvolně sladký a já jsem jako jediné dítě vchalupě neměl rád sladké, už ve čtyřech letech jsem jako uhranutý listoval jednou zmála knih, co byly vchalupě, ohmatanými ilustrovanými Pohádkami Matky Rusi, hleděl jsem do řádek a litoval jsem, že nerozumím, co je tam psáno a věděl jsem, že umět číst jedna zvěcí, kterou se chci co nejdříve naučit. když se Jarolím naučil ve stonařovské škole číst, vyprávěl Kobliha, byly Pohádky Matky Rusi první knihou, kterou Jarolím přečetl, dokonce několikrát, tenkou knihu si bral ssebou každé ráno pod košilí, kdyžhnal čtyři nebošest kráv hnal se svítáním ještě před cestou do školy na stráně pod Vraním kopcem - četl jsem, protože jsem nechtěl pást krávy, nechtěl jsem vidět mlhu pod Vraním kopcem, potřeboval jsem číst, aby zmlh do mě vstoupila skutečnost, až pak jsem mohl odložit už po dvacáté a brzy po pětatřicáté přečtené Pohádky Matky Rusi a mohl jsem zavřít oči a znovu je otevřít a pak jsem teprve byl schopen vidět krávy takové jaké byly a Vraní kopec takový, jaký byl, studený a pevný, rostoucí vzakaleném ranním světle, vzpomínal prý Jarolím, jehož matka Anna se vsedmém roce po konci války vdala za zedníka Františka Jarolíma zCerekvičky a je třeba říct, že nový nevlastní otec Ladislava Jarolíma nebyl zlý, ale Anna jej pro samou zedničinu příliš často neviděla a dva roky poté, co mu povila dceru Aničku, se s ním také jednoho jitra loučila naposled, protože při opravě fary se na něj při snímání starých krovů zřítila zvětralá štítová zeď a těžké cihly z dob, kdy krajem táhla kolem Jihlavy švédská vojska, mu rozdrtily hrudník a protože po své matce Aloisii Láníkové, silné a autoritativní selce, která se dožila 101 let, Anna Jarolímová dostala věnem část polí, malý opuštěný výměnek, který obývaly už několik let kozy a prasata, a též povinnost dál vést staleté hospodářství, měl mít Ladislav Jarolím budoucnost předurčenou, ale právě zpředurčení, vzpomínal prý Jarolím, rostl můj odpor ksedláckému životu a rostl tím víc, čím mi přibývalo roků; zbožňoval jsem knihy, půjčoval jsem si je od stonařovského učitele Kotáka, a když už jsem po velkém úsilí mohl začít studovat jihlavskou obchodní akademii, jednu ze dvou těžkých dubových truhel, darovaných coby součást věna matce babičkou na ošacení, jsem se rozhodl co nejdříve zaplnit vlastními knihami, protože pro mě bylo nějak důležité knihy mít, vyprávěl Jarolím, a dělal jsem pro to všechno, co bylo možné, i když matka zpočátku trvala na tom, abych vystudoval školu, ale vrátil se pak khospodářství, ale snad sama ani příliš nevěřila, že to bude někdy skutečností, ale kupodivu se tak stalo, i když její přesvědčování, ostatně velmi duševně vysilující, protože jej provázely vyčítavé pohledy jejích velkých hnědých očí, kterým jsem říkal vraní, má matka je ubohá unavená vrána, říkal jsem si někdy supřímným soucitem, časem sláblo, až ustalo docela. faktem je, pokračoval Kobliha, že okupační správa brzy akademii uzavřela a Jarolím se vdruhém roce druhé války vrátil natrvalo zpět do Vílance, což by ho zřejmě stejně neminulo, protože jeho matka prodělala krátce po sobě několik neléčených zápalů plic, znichž vyšla jen sposledním zbytkem fyzických sil a práci na malém hospodářství už nebyla schopna zastat sama ani zvětší části, jako ve dvou letech Ladislavova studia, ani později zmenší části, a faktem je, pronesl Kobliha, že Jarolím se už od poloviny války začal víceméně sám starat o zvířata i pole i dospívající sestru, jenže jaký on byl hospodář.

fin kart

fin kart
nebaví mě
odhazovat míčky
jsem unavený nejsem

Próza (II.)

Próza (II. )
Pakliže budou mé životní úspěchy třešně
a můj i tvůj čas bude strom, může se snadno stát,
že se trávník s reznoucími lístky vůbec nikdy

próza

próza
vyšel jsem ven
že mě pod třešní budou napadat
z větru vzdušné lodě básně

umění

umění
na druhých stránkách
deníků
ukázat víc

vliv beatles

vliv beatles
za pluhem myšky
mumlají o karmě

nic pro mě

nic pro mě
bytostné úvahy nad tím
jak jsou posraní měděnkou
úšklebek

Partneři

Partneři
Byla to taková smluvená hra.
"Dal bych si kafe, broučku. "
Jako malá holčička rozkošně zamrkala a odběhla do kuchyňky. Po minutě přinesla šálek s podšálkem.

Bílý déšť (aneb Roky deště verze č. 2):o)

Bílý déšť
Píšu zminulosti, což je známka krize:
jak jsi na zasněženém nádraží
rozpřáhla náruč

Zvyk

Zvyk
Nejdřív se prožije, užije vúsilí,
vmužské společnosti úsilí zpochybní,
ve smíšené střízlivé partě se

siráno

siráno
otvírám stupně
po krocích
v solných stezkách těla

db

db
Tak - tedy o ničem, bezděčně,
mrtvičky krků,
opsané záznamy,

antika

antika
pojedem do římapallas otevírá chodidlykvěty ovocných stromů
neznáte pallastrochu se s ní nudítepro jména jejího mládíznáte jipallas v ovocných oblacíchať je celý vesmírvůči jejímu tělu slepcempro jeho ruku ať není hole
v drtičích zítřka mladásmrti vytržených z vytrženípallas mástržená chodidla z indigové zdije světv záchvatech veršůnad zmatenou jistotousvého a mého sadu v květnovém větrupokouší se bledá zvěnčená s grácií

na koních

na koních
žebra proťatá
čepelí jitřenky
do dubu vhroužili

mouchy

mouchy
jeho performancím
obři vzdali
hold velkých

části II

části II
stavení v rzize staré rybyněkdy pták v okenní rosekývástaví okopřed hrot nikdy šípu
zelené místopo rok spícídům volných jmenněžně zbroušenými ňadry v kůžiobrací v bahněpovozy básnízpropadených vlasůrobinových
vzpomínek

tomáš blažek

tomáš blažek
on spirálou
padající na svět
muž za nocí

pomníčky

pomníčky
těžko to všechno vylíčímnezapomenu na ten denteď už jsme dobrýi když budem potřebovat penízeale to neni důležitýuž je mi jasný život je nezaplatitelnejale napsali o tom v novinách nesmyslůto jsem se smálpane můžu říctza tři minutyjsem tam doběhlkaždej otec od rodinyby to udělal stejněto vám mužu slíbitvšude jen cihly a prach a tichonikoho jsem nevidělaž pak jsem uslyšel pláčto ráno se naše rodinapodruhý narodilado konce životabudeme slavit ten dennejdřív jsme našli jednohopod gaučem celýho od krvepak druhýhotřetíhobyli potlučený slepený od prachuale věděli jsmeže jsou živíbyl to zázrakpane to byl nejkrásnější den mýho životataky jsme to pěkně oslavilinestydím se za toco je nám teď do penězdoktoři hasiči chlapi z prácevšichni by se rozdalikam přídeteotvírají dveřechtěl bych jim za to něco dát třeba něco koupitbudu jim vděčnejdo smrtiříkám vám že tady to místopříště už každej radši obejdevšichni tady budou mít strachcelý městono taky jsme tam bylito vítedát kytky a svíčkyza ty chudáky co tam zůstalinechcem už na to mysletříkáme si co bude zejtrane to co byloto už je za námastejně si chvíli povídámea hned se nám stočí řečzase na to samý

Vyprovazení

Vyprovazení
Lehkonohá pobřeží nač jsou pod sluncem stříbrným a nijakýmstříbro mivytéká z očí Kratochvilnétruchlohry o smrtikdyž nepřečtou si mrtvíza pamětíkam odcházeli a nikdoz jejich dětských křídelneskládal svatou biblíA naše Palestinaměsty nedobytných pěšinmateřství rákosových říček knih pro setmění když úporněchce se být s někýma on jen stínA tolik jede tramvajíz vozoveni když se věrně dotýkáme koncůučni s marskouvěčně nepopsanou lahvíPod lampami mrtvív šelestivé chůziv sobě navzájemveselohry živýchčtou si.
Trala slunceschované v lípěna nebi stříhli hodiny

Spiknutí

Spiknutí
Byl jsem tam viděn, jak sedím sám; nikdo z nich
mi však nedalotevřeně najevo
nepřátelství. Potom jsem byl i se svým jazykem nepochybně odveden - - jsem už starý

presso

presso
redakcí zavoněla
ranní káva - - -
- jaké as neštěstí

styl II

styl II
nevstupuj do mých kostípřed smrtípakopřeď je
hosté elektrický zvon v šokucuká sez navršené hlínyvzlínají ďáblipoprvé prskne bleskovicejazýčkem kmitáza prstem michaela
melodie dálkyna zlatém místě cváláprachemcharisma hrobusfoukni

hair rekviem

hair requiem
no europa
no bier
rastamanský bože

fázové prostory

fázové prostory
dítě stvořilo les
nášlapných knoflíků
rázně zrušilo zlatý řez

slovesa

slovesa
černoněžné klíčky
po nohách z dřeva
koně škrtlých legend

punk is dead

punk is dead
nikdo z kluků z naší kapely
neměl ještě nikdy holku
o naší kapelu se holky nezajímají

kapitol

kapitol
I. pátek
jáma nad níž
visíš

paschvil

paschvil
beránek. proč zrovna beránek .
(ježíš si čte svitky
od mrtvého moře)

prostná

prostná
I.
já mám štyrky
II.

Večer truhlářského učně

Večer truhlářského učně
(povídka)
I.
Sklonil se k zemi a pak ji uviděl. V tom okamžiku k němu ta slova vešla.

lidi s plechama

lidi s plechama
hviezdy sa jagajú zpívalo sedutinkami ramen
v kouři si dáváme bolavé vlasytiše tiše vládci dlí v katalepsii bájnédokud struny
štípou

. . .

. . .
SPOKOJENOST ZABÍJÍ
řekl jsem sestře
po první plzni

štěpánské nokturno

štěpánské nokturno
heulos plný
šumění bílého větru
do nacistického snu a procitnutí

listování

listování
kde jinde tak
jak v jeho básních
zbývají vánoce

biliár

biliár
samozřejmě jsem se snažil
dívat se říčníma očima
stát jako rodeovej jezdec

Hm

Proč jsou na té střeše
zase důlky ve sněhu, když tam byly už předevčírem.
Aha, to jsou ty stejné,
protože mezitím nesněžilo.

santalucia

santalucia
už hadi skonem písma
zvuk když rodila
a v další už pouští

alaspanen

alaspanen
ztrácím se
ale já se z toho vypíšu
vykouřím vypiju vyseru

křídový monolog

křídový monolog
dnes asi nebudu spát není v tichu někde slyšet slůvko trápení. zesílím zvuk a pak třeba to bude lepší cítit cizí bolest
a další den světu odpustit

procitnem

procitnem
Ten dým letí zpátky mluví i hřeje bolí a pálí Chci už jenom den řekni kdy noc končí budu ti blíž
Už jenom prosím navíc už teď nemám obrať se a řekni to na co čekám ruku mi podej beze všech slov má duše bloudí šerosvitem
Až procitnem budem hloupí ale jen pro sebe prosím

řekni

píseň, co už šest let postrádá název ;-))
Řekni co se mezi námi děje
tiše vypukla válka
o známém počtu obětí

Nejistota

Nejistota
Stačí začít tápat a průsvitka lesa se vplete do tvé kůže. Horniny naleznou hrany, zvyk omezí srozumitelnost.
Na prostěradle sevztahy dávají do pohybu. Stane se to rychleji,než vstaneš od spokojeného stolu.

signál

signál
klepe bradou
v šajnech zahrady letící
měsíc v mozku

mělko

mělko
třeba jsem něco
právě tak nemyslel
třeba jsem neměl pod nohama

Povinnost

Povinnost
Býčí petardy, smích a hluk.
Cokoli se lámalo, bylo to vždycky tak
Říkal jsem si, proč jsem na zemi,

litanie

litanie
kopce se vlní v sukních jak stromy všechno zapomněly a rostou jak kdesi v bledý dálce bledost přechází v mrak
po vodě voda běží viděl jsem zjevení potkal zemi uprostřed míče a dávám naposled dávám sobě a tobě do prsou oheň
ten

brumálie

brumálie
napité demižóny
s rimbaudem nad dnem
řeč

etny

etny
škrtl
sněhově sám
sledoval bytost

Čítanka

Čítanka
. ale na jeho počátku je jen
pohled upřený na špičky nohou a na
hlavu, trýznící se v dlaních. Možná by nebylo

prázdniny

prázdniny
to je s vama jako jít
do mariazell na pouť
řekla teta a rozdala nám

unio

unio
nepřibližuj se ebenovej muži
k mý chrápavý posteli
vím že jsi

nidhug

nidhug
ve dvou minutách jsem zešílel
ve čtvrté
povolal vyděrače

pot

pot
unavené marii de cleves
šestnáctileté z tance
služebné pomohly od košile

jedenáctého září

wtc, jedenáctého září
já i ty
tomu
letíme vstříc

poixté

poixté
do které hlavy se
zase nastěhuju
až bude zima

listím se

listím se
v srázu hoří lesklí hřebečci
břicho křepčí na rýnách
tak už

stoh opožděný dírkami

stoh opožděný dírkami
elektřina z hřebce
fresčité ženě spadlo jablko
co doma

odpočítávání domova

odpočítávání domova
přes vyšlapané dupali
netopýři do hladu
spíš a hloub

zbytečnost

zbytečnost
zase jsem zasadil zlé vejce nibelungovo
koně před hospodou
zlaskané křížem jak se snesli

trajektorie mistra Roštíka v roce nula dva

trajektorie mistra Roštíka v roce nula dva
začněme třeba zde
odvíjením spirál mízy v chaosu
záhybů sinavého proudu zřítelnic

reindlerův dvůr

reindlerův dvůr
blázen bez věku se vrací
když doslavil obklopen šerem
skoky přes oheň rodičů

pod základy se základy propadají

pod základy se
základy propadají
muže bez otce
do malty krev

u marušky aneb globetrotlers

u marušky aneb
globetrotlers
- vážil jsem si svýho dědy. skákal padákem a vždycky říkal
- přání prosím

zaživa svícny

zaživa svícny
oudolem plout
kohouty zlámanými
sehnuti

santini z plander

santini z plander
na schovávanou
rozpočítáme stromy
sudy valící se do

mé ženě re-nátě

mé ženě re-nátě
proč jsem ti tak dlouho
nenapsal báseň.
snad že jsi mi zamrzla pod nohou

do tvých nártů se skrčila voda

. . .
do tvých nártů se skrčila voda
vládkyně flotily co dosud
sténá v docích

"""""""""4min.

""""""""4min.
kolik je třeba potkat makovaných tržnic
kolika věžím dát
naději posledních od Mato Grosso

představy o minulosti

představy o minulosti
koloběžku a pojedem okouzlení
jak si hraješ
ve strouhách se světlem

felix culpa

felix culpa
jak je snadné říznout
dívat se jak teče a kolem tak
nebývalý shon

strun čela

strun čela
blik
a do chóru
žvýkačka defenestrovaná

najdu

najdu
když mi ukážou kamennou sekeru
a břeh kde ji našli
zmlknu jak cikády

ráno mi

. . .
ráno mi
neříkejte krásné legendy
říkejte mi je když zvracím

přikázání

přikázání
líbí se ti jednoduchost
i mněse líbí jednoduché sluneční světlo
všem se líbí

nezopakoval by ani

. . .
nezopakoval by ani
jméno vísky kde ho uctili
kat nikdy není epigon

dlouho do siesty

. . .
dlouho do siesty
a už mě vypiloosmolivových lánů
na nebi bez culíků hruškyšedi

téma

téma
ano někteří musí hlídat
když ostatní spí
raději bych byl jako kralevic dánský

spíš než léto

. . .
spíš než léto
sírová smrt kdybych znal
její hranice těšil bych se

hnědnou plíce

. . .
hnědnou plíce
bájného myslivce
jak výhledy rostlinné výroby

želetava

želetava
s nachem za nehty
až pochopím lehkost
vraních čárek

abych tě dostal

. . .
abych tě dostal
abych zvýšil převahu věcí
které tě připomínají

přijdu tam

. . .
přijdu tam
když mi prozradíš jak vstoupit
do slepého místa v parku

gud lak

gud lak
šlehnout až kolečka z ostruh odletí
kdejakej sajrajt teď přijde vhod
ještě jsme koně krásně zlí

paní světa

. . .
buď budu sám nejmenší v kosmu
anebo zaniknu ve vlastní explozi
ani v jednom případě ve mně není

tak už osvobozen

. . .
tak už osvobozen
nalhávala jeho gesta
do cinkotu převodů toho dne

sou jako vosina

. . .
sou jako vosyna f tvý paži
a strach je s nima i
teť

když sestoupí

. . .
když sestoupí
a není už ten na koho
rozumějí ti kteří rozumějí

Ulice

. . .
Ulice a postupně přicházejí mí stálí známí: zajíc, ježek, kočky,
pejskaři s oharky.

už bude půl

. . .
už bude půl a psi vzpomínají
plno vůně z vlaků
od fantastických moří

ovšem měsíc

. . .
Ovšem měsíc a
bělavá kachna z mraků.

noc v režimu utajení

noc v režimu utajení
ty a já
události které se nestanou
proč se má milá

jsem cikán s rokailem v chřípí

. . .
jsem cikán s rokailem v chřípí
k tobě přelétám má pínie     nedívej se
nebo se s okem

zkouším tě milovat

. . .
zkouším tě milovat
zkouším kouřit i jinak od tebe utíkat
zkouším vás milovat obě

naše babička je veselá kopa

. . .
naše babička je veselá kopa
když svítí sluníčko
běduje

cesta je šílenej had

. . .
cesta je šílenej had
a já ještě nemám strach z jeho konce
ani remízky panny

a přece je to jinak

. . .
a přece je to jinak
mé dobré hoře
ať chceme nebo můžeme

neleštěným kamenům

právě explodují
všechny noci zamilovaných
neskrýváním v písních     naše jsou
ty tmavomodré úkryty zlobivých her

jejich

čemu
zábleskům ohně v hlavách
jedenáctiletých neurotiků
i jejich vředům z plaveckých výcviků

listopad

. . .
listopad ještě mokře padá
v kočárku vezem noc
někde v nás už to dítě spinká

příběh 98

příběh 98
byro jak kvádr
a přitom je to putyka
kde jednomu říkají pane profesore

tvář

. . .
tvář skrytá za tváří
mě sleduje
tvář co píše

i když by preláti stíhali kamenět

. .
i když by preláti stíhali kamenět
ještě rychleji
arcibiskup z Arnaghu

blízkost města (verze)

. .
blízkost města mi bude chybět v divočině
protože si rád hraju
na zálesáka

ty naše zkurvený stromy života

- a co dělali staří Germáni se zajatci
- zabili je
- a proč je zabili
- aby zůstal národ čistý. německá matka nesmí mít vadné dítě

zase jsem stál

. . .
zase jsem stál a četl pulsary boeingů v poustevnickém nebi zase ta stejná slova ze zvyku tyčila jeho hranice

a ještě se divíte

. . . a ještě se divíte těm plazům u nohou přitom jste se podívalyjejich směremusmály sene zcela neutrálněcopak nevíte že máte v očích šestihlavňový letecký kulometys rychlostí palby čtyři tisíce ran za minutu.

Diskuze klubu: TO JE SPROSTÁ PROVOKACE!!!

Pojďte, zkusíme si spolu napsat básničku bez konce. Kdo se přidá. Kdoví, kam dojdeme. P.

Hasta la Victoria siempre!

sakra jsem levičák
můj idol je Che
miluju zprávy z povstání v jižní Americe
fandím komunistický revoluci

ty na druhým konci

ty na druhým konci
ptám se jestli ti nevadí že s tebou dnes v noci zase budu spát bez tvýho vědomí říkáš zvykám si (doufám že se přitom směješ) a nabízíš mi místo sebe plyšáka slyším jak zálibně vyfukuješ kouř ty cigarety jsou tak pěknýtakový diamantový slovavypouštíš ledabyle s vděčnou narkózou je posílám dál(a naivně si myslímže všichni ostatní jsou na tebe taky tak přecitlivělí jako já)uvědomuju si že začínám milovat nikotin

tvé podobenky jsou zhnědlé od čaje

cítíš to chvění
někde blíž než je svět
ještě před hnízdy
uprostřed

gema

gema
tmy vlčí oči zvou a šíje svítí víno je krve půl hej šašku lháři lovci jdou duši ti chytí tvá sekyra je ostránapravovači jenenení zbytí napjal jsi plátno

mé básně

. . .
mé básně jsou pouhé bušení do bednění špitálů nic než vzlyky vnitřního otroctví slovo za slovem rozřezávám řetězy

dává mi zabrat

. . .
dává mi zabrat tohle jaro jinotajných stránek z Babela jo před týdnem to mi ještě bylo veselo tos ještě byla tuvymyšlená řeko ve který se topím jako Eden a jako ontaky nevím jak žít

klíč k této chvíli

. . .
klíč k této chvíli k tomuto praštění v klavíru jen poposednutí další struna a nové vzpínání větrných klisen

co všechno tam bude

. . .
co všechno tam bude
v každém rohu trámoví
podržíme s přáteli

potmě na ostřici

. .
potmě na ostřici
zpít se s někým
komu odtikává galaktický žal

stonařov

stonařov
hm jsou pěkné z gauče vraždy na plocho i ta třesoucí se holka které všechny naráz zabili kterou už nestačili jak se dnes jmenuje

cestou z tanečních

. . .
cestou z tanečníchmezi spánky tolik jsem toužil líbat se s cassiopeiou v jejích slinách proto nerozumím dennímu světlu

tolik spolu

. . .
tolik spolu
v míru na korze
ten pár

nechám je spát

. .
nechám je spát
ty básně
co tlučou

ozubení které nepostrádá roztomilé fousy

jak nemám být paranoidní
když v salónku v pivovarské
každý týden zasedá tajná lóže
z těch nejctihodnějších

(modlitba i za nás kteří dosud zřejmě neumíráme)

až se jednou otevřou dveře
a v nich bude stát
až nás morfiem budou
kolébat

pot z mělko zakopaného boha

ale já bych raději
psal o posvátných věcech
třeba takové
tance prasat

jaká brutální slova

. . .
jaká brutální slova
v těch dívčích prstech
jen zamrká ďábel

post

post
odjel jejich vlak a chřestýši perónů zmlkli není mi do ničeho posté na nebi ženou hříbata hází hlavami jak bych byl znovu kluk

srny

. . .
srny hlína jak kamaše trčí strašáci bez zelí ohlížejí se ševelí pod koni březen z potaše

slepota

slepota
bylo by navíc ještě křičet když už taje světlo a klepe netrpělivá noc ne nesněží bylo by bez konce to bloudění neuronových linek a otevírá se a otevírá se že je to tak

podoba se svobodnými kapry

ještě svetr
a lapit svět
polohlasem beznaděje
dřív než třesk

věže

věže
slýcháš morseovku a tady potichu byli jsme spolu jednou a bylo léto s městem barev a stínů zatlačili jsme vozík zmrzlináři
je těžký sráz i hluboká lež
a zítra se oba znovu narodíme chceš-li

Nech si vyprávět

. .
nech si vyprávět
tu starou story co se furt vopakuje
jen musíš potkat kluky

sion

sion
prvního mořeplavce rudoši střelili do čela smáli se tisíce let ach Vasco má v rukou špínu tančete šamani cinkejte ostřete šípy už hvězdáři poutají oceán

žádnou cisternu pro Napoleona

. .
žádnou cisternu pro Napoleona
už ani
lok

bez názvu

bez názvu
zakopávají na polonině strach krahujec snídá břichem lžíce v podhůří doutná do okenice jitro třesklo jak patrona

vánoční

prosím tě
pane Ježíšku
ať tatínek
přijde do pekla

Srpek

svalili plot a jabloně
uchvácené jitrem
a kamennými hrášky posázeli stráně

Jan

vytkněte básníkovi lítost a strach
zazpívat podruhé stejně
očima lesklýma od soumraku

Zadýchání

perleťovou trávou
procházel pramen
do srnčí ulity
bezedne

moje ruka bude tvá

. . .
moje ruka bude tvá
ale
ještě chvíli počkej

Jablko

němá skla v podkově
v prameni čtyřlístků
do města motýla
do kopce voda

Studánka

vůně ztracené básně
s kovanými slovy
se jako den od jitra na odchodu
roztoulala po mezích

Odlita noc

. . .
odlita noc
upřena napodél i napříč
dnů je jak sluncí

Nespánek

tak noviny řvou
a vítr tě otlouká jak střechýly borovic
prstíkem se bráníš
že bouřka jezdí na papírovém koni

Tam u té vody

. .
tam u té vody v borovicích
Mahler utrápený
sňal svých šestnáct a

vypůjčené reggae

. .
děti vycházejí ráno
slunce je rodí
pospíchají a ono je vodí

Přiblížila jsi se

. .
přiblížila jsi se na dohled
tvé čepele mě oslnily
zešílím jestli dřív

rači už mě nezlop

. . . rači už mě nezlop říkáš se svou novou hlavou a čteš si blbý magazín housle hrají za oknem žení se bílí andělé andělé bílí

Kdesi se stalo

. . .
Kdesi se stalo
A není Zapomněl
Viníme tlukot ze srdce

Šeptej

Když zkoušíme být,
večer spatříš na okenním skle
tři zlaté krůpěje a kočár,

Planu

. .
planu
a ještě víc
ať mě vítr rozdmýchá

Lomikámen

mlčí
kruhy co se pokojně blíží k našim hlavám
vrbové lístky na hladině
přináší zvolna tlukoucí čas

Příběh nula

příběh nula
Sylvie byla komunistka
která dotvářela bizarní svět
levičáckých demonstrací za odstranění bohatých

Bez jásotu

. . .
bez jásotu bez vítání vjelo vojsko do bran královští kulihraši spoutali den krok - sun - krok klap jen klap a skříp - tak jdou ozbrojenci oněmělí v bazilice polykají hostie klap a skříp - a mňam a polk

Pod čepicí

někdy dělám velmi podivné věci

jdu bosý potmě přesvědčit se

Nedozírno

Krajina s křídly ze sna šeptá
o nekonečném dešti
který prošil lesní cesty kolem a ještě kolem
a všude poztrácel oblá zrcadélka

Křestní svíčky

pomněnkami putují
bílé vesmíry
a svět tady tvoří křemenná skála
to může být

Pukliny

bez ptaní odlétlo
bez křídel mlčelo
a stromům vrátilo dech
nemnohý jde

Zrůdnosti

dlaněmi se pojí nekonečno
vyhaslých jezírek
když doutná dech
a slova zpomalují tryskání srdce

Ještě divnější oči

Za okny se dějí v šeru věci
pojď vymyslíme něco
vypleníme hrad bosýma nohama
do rohu pokoje utečem spolu

Snad bylo by lepší Bože

. . .
snad bylo by lepšíbože kdybys nebyl oč klidněji by se umíralo vrahům zbyla byz tebe jenprázdná židle v nebi a vše znovu čistéjakprvně otevřený dům

Skleróza není nemoc ale životní styl

skleróza není nemoc ale životní stylmá důvěřivá žena si k narozeninám přála rudou růžikoupil jsem jí růžový karafiát smála se má krásná žena si k svátku přála rudou růžičkukoupil jsem bílou růži smála se má milá žena si k Valentýnovi přála
červenou růži přemítal jsema koupiljí růžovousmála se nejistě

Snům

cesta pošeptala snům
a ony se oblékly do borové kůry
na hlavách lopuchové čapky
ztratily se před svítáním

Staré perokresby

Ráno se zimou chvělo
třáslo se v rákosí
a rybáře u srdce píchlo nad úlovkem
Prut se prohnul jako dlouhý prst

Pantheon

duha je poslem bohů
nebeskou propustí
tudy utíkají

Zatneme čáry

. . .
zatneme čáry
jistě nejistě
utvoříme kruh

Příjezd 21:38

Hřeben černých stromů nebe pohladil
myslím že se tamhle otevřelo
k tomu štěkot psa
Tuto noc v tomto městě

noc

noc
pohrdlas klenoty Lukrécie a tím tento svět začíná být nadmíru složitý a pevný tvá bota Lukrécie odhalila stehno příliš vysoko dusím se

Dlouho jsem hledal učení

. .
Dlouho jsem hledal učení
a náhle přede mnou vyvstaly celé linie mistrů:
cesta se rodí před mou nohou.

buď dá svým básním život

. .
buď dá svým básním život
a zachrání město před lávou
anebo

My už lásko nechceme

. .
my už lásko nechceme viď
ne už ne
už nás to nebaví

sestro

. .
sestro má hlíno
odpověz
co zbylo

Rozkomíhaná brána

. . .
rozkomíhaná brána moudré stéblo bité magnetem vždyť to přece jest pochopitelno jako luk napjatý letící za zlatem v řece

Slzy z tvých větví

. .
slzy z tvých větví
v minulém kraji v odešlé skále
a pod jinou oblohou s větrem

Bratře proklatče

. .
Bratře proklatče,
rány se otvírají.

Scvrklé švestky knot

. .
Scvrklé švestky knot.

Seš grázl

. .
seš grázl
a rači zavři
tvá prérie hoří

Kolej běží bez ustání

. .
kolej běží bez ustání
travou
a nebe je vran

strauss

strauss
pěna na Dunaji jak valčík v opeře umírá v souboji opřená o dveře obehraje mě i tebe love má touha nevlídná kůň bez vozataje zrádná jak noc klidná v níž leden roztaje obehraje mě i tebe love tvá blízkost u stolu potem tím parfémem jak koráb při molu zlačnělý s přílivem podemele mě i tebe love není to intimní vůbec ne nesmělé věčnost prozatímní v předsíni setmělé podemele mě i tebe love z kina zní exploze trojka sníh rozvíří trčíme v obloze stíhači upíří potká to mě i tebe love blíženci katastrof bití čepobití tři nebo sedm strof skončíme poblití potká to mě i tebe zebe mě love

Vydat, či nevydat?

Budu stručný a pokud dubluji již zde někde řečené, prosím, zastavte mě.
Jaký je váš názor na vydání Hitlerova Mein Kampf.
Měla ta kniha tak, jak jí vydal Zítko, vyjít, nebo neměla.

Možná že tady

Proč to město
není krásný
proč ty stromy
proč ty zdi

Prosincová noc

Vyschly prameny
někdo se nám asi směje
jak můžem klidně jít
a fakt nemyslet na konec cesty

Záclony v průvanu

proč jsme potom vždycky smutný
řekni holka proč
vždyť jsem ti stokrát řekl že tě mám rád
stokrát jsi mi odpověděla že mě máš ráda

Nejsmutnější řečí

* * *
Nejsmutnější řečí
je pravda o životě
nejmírnější slova

Růžolící Jirka

. .
růžolící Jirka
rozrazil vrata
a do stodoly u chlívku z vepřovic

Jít

Nic nevědět
a jít
a jednou u silnice nalézt
do prachu zahalené

Cokoli přiznám

. .
cokoli
cokoli přiznám
vyhlaďte

Kam jdeš, princi s flétnou

* * *
kam jdeš
princi s flétnou
pověz mi to

Teskný je ten chór

* * *
Teskný je ten chór
co každý večer slýcháš
držíš v dlani ten malý svět

To bylo zpěvu

. .
to bylo zpěvu
povyku a ran
psi vyli hrůzou

Říjen

červený bukový listí
blesk
co se ukryl před sněhem
a puknul

Cestou dětí

Řekneš jméno a pak
už jen posloucháš
obklopený láskyplnou péčí
přetáhneš si svetr a všechno přes hlavu

Cestou stromů

CESTOU STROMŮ
Nejsme a nebudem
nikdy sami sebou
dokud nás pouhé čisté nebe

Třináct

já neodbytný
stojím před branou
a marně se snažím pohnout
jedinou částí těla

Okno do neznámé krajiny

OKNO DO NEZNÁMÉ KRAJINY
Tak už vešel onen čas
Hrot nenávisti
Ty deště nikdy neskončí

úraz

úrazškoda že v našem domě nejde elektrický proud vytáhnul bych pojistky a seděl potmě

Ty tiché zarostlé chodníky

. .
ty tiché zarostlé chodníky
které
nutí mlčet

Světlo spoře proniká

. .
světlo spoře proniká
okny tvaru srdcí
na paměť vsazenými

Blízkost města

. .
Blízkost města
mi bude chybět
v divočině

O půlnoci

. . .
o půlnoci krev je v očích venku běhá bestie na provázku její kočí směje se a zaplije ach ta kočka kde se vzala kdo se strachu napije ten to ví a mlýnkem točí ten to kafe rozlije

Na svého zpitého muže

. .
Na svého zpitého muže
poníženého a páchnoucího v posteli
hledí tygřice jeho Kleopatra

Únavový lom

V prostoru bez vzduchu
bez cíle chodím
ztěžklé kroky co jdou ke mě
kam se nedá projít

Ignorace

Procházím deštěm a kabát mám suchý
Sám na své planetě
pěstuji zvláštní rostliny
Mlčím a čekám

V noci lidi spí...

* * *
V noci lidi spí
a my
hledíce do zrcadlení sítě oken

Ruka na slunci

Kdosi mi klepe na rameno
a já stojím v davu lidí
a čekám na prostotu myšlenky
Kdosi mi klepe na rameno

Má cesta...

. .
má cesta je posetá perlami
chodím po stříbrné zemi
všude jdeš se mnou

Cesta k sobě

Třeba tě napadne jít
nakreslit si dům a schovat se v něm
pod červený komín a rozesmátá  okna
a pak znenadání přijde kouzlo

Je zneklidňující

. .
je zneklidňující že možná víc
zůstává ve mě skryto
než prozrazují tyto řádky

Což takhle nasednout

. .
Což takhle nasednout do zelenkavé koule
a odletět s Nimi z obrazu
odletět jinam

Místo těch třešní

Na každém místě v sadu musí vyrůst strom.
Den po dni bude vysbíraný.
Všechny verše vysloveny a utonulá z nich láska.
A právě k poledni je třeba dojít ke stolům.

Co nebude vráceno

Opět vidím před sebou světlo
a jdu k němu po paměti.
Ve dnech a nocích zbrocených tou písní
jdu kam Ono jde -

Všechno je tvou odvahou