Písmák Už jen Žena
Přes den byla cynickou puťkou – vím, chce se namítnout, že puťky nebývají cynické, puťky jsou přece hloupé a cynismus je výsadou i prokletím inteligence – ale ona byla ženou rozporů, a tak dokázala být i cynickou puťkou.
A protože přes den citům nepodléhala, ale vysmívala se jim, tak večer, když sama uléhala do letním peklem prohřáté postele stávala se zní žena. Žena, která jako romantici 19. století toužila po lásce, toužila po zklamání a bezbřehé bolesti, toužila po všem, co reprezentovalo absolutno, nebo se jeho střípkům alespoň podobalo.
Orgasmus.. a pak?
Ještě pořád ve mně doznívá slast, taková tupá bolest v nevládnutelném těle. Čokoládová pasta hořkosladkých pocitů. Nejnočnější vjemy. Teď Tě potřebuju.
Připomínání
Potok venku šuměl
jako vysavač za dveřmi
zavřeného pokoje
Jako když tvoje máma
Okroužkovaní
Tak jsme se navzájem okroužkovali – a teď. Ty prstýnky nám nijak nepomohly.
Copak jsi fakt věřil tomu, že tím naše láska zesílí.
Vždycky jsem myslela, že to bude navždy – ono už samo o sobě to zní tak odporně sladce, že se mi zvedá žaludek.