Ex
Ex
Bývala jsem hloupé tele,
hráls to na mě vážně skvěle,
milovala jsem tě vřele,
Všechno je jinak
Všechno je jinak
Tak takové to tedy je, hm. Mohla si myslet, že to byly všechno jen kecy. A těch knih, co si na tohle téma přečetla. Jeden žvást za druhým.
Normální den zapřisáhlé negativistky
Normální den zapřisáhlé negativistky
Už to tu bylo zase. Přes všechny snahy udržet oči zavřené a mozek ve stavu blaženého nevědomí, nakonec jsem procitla do odporného rána, které se od ostatních lišilo pouze tím, že bylo jiné datum.
Jasně, že jsem ani nemohla počkat, až mi zazvoní budík, proč bych taky měla, když jsem mohla být vzhůru už dávno předtím, neklidně se převalovat ve snaze znovu usnout a přitom dobře vědět, že je to marné. Ostatně jako cokoli, o co jsem se kdy pokoušela.
Napříč duší
Napříč duší
Napříč duší, dálnicí padlých žen. Koberec těl, položený v blátě. Na počest rozkoše z jednoduchých slov. Odhalená ramena budoucích změn.
Až pojede vlak
Až pojede vlak
Vídával ji sedat vté kavárně stále u téhož stolu. Měla krásné dlouhé vlasy barvy medu a velice smutné oči. Byl si téměř jist, že kdyby se usmála, pokud to vůbec uměla, tak i ten úsměv by byl smutný.
Nevěděl proč, ale měl stále větší touhu to změnit.
Kdybych
Kdybych Ti směla napsat báseň,
Neznala bych strachu zbdění.
Pod přikrývkou ze Tvých dlaní,
Tváře, co se ke mně sklání,
Někdo ve mně pláče
Někdo ve mně pláče,
ukonejším ho slovy zrady,
pohladím tupým ostřím.
Nechám ho zemřít
Ostrov zakletého prince, část 20.
První, čeho si Klára všimla po svém návratu z Prahy byl prázdný byt. Nic neobvyklého. Nechyběl ani vzkaz na stole
od rodičů, že přijdou pozdě.
Ale to nebylo všechno.
Ostrov zakletého prince, část 19.
Nebyl to sen, když se mu zdálo, že se někdo dobývá do jeho domu. Byl už totiž úplně vzhůru a modrá žárovka umístěná
na jeho nočním stolku stále blikala a tichounce bzučela.
Ricardo Valdez se vyškrábal z postele a odblokoval hlavní vchod, aby návštěvník mohl dovnitř.
Kamera mu ukázala, že je to nějaký mladý černoch.
Ostrov zakletého prince, část 18.
Na velké posteli se sněhobílými povlaky odpočívala dívka. Své krásné nahé tělo měla jen ledabyle přikryté prostěradlem
a v ruce držela skleničku se šampaňským. Pozorovala spícího muže, který ležel vedle ní.
Ani si nevšimla, že jí vlhnou oči, až když jí první slza ukápla na ruku.
Ostrov zakletého prince, část 17.
Jeho pokus ztroskotal, jako obvykle. Nedokázal by se usmát ani na panenku Marii.
Byl zase na začátku. Jako tehdy před deseti lety.
Ostrov zakletého prince, část 16.
U mola už hezkou chvíli postávala skupinka lidí. Střídavě se rozhlíželi do všech stran, až se nakonec jedna dívka oddělila
od ostatních a kráčela pryč.
"Jdu se podívat na konec přístaviště. Snad bude tam," řekla.
Ostrov zakletého prince, část 15.
Cesta byla zlá. Moc zlá, pro dva k smrti unavené poutníky.
Rick sténal. Zlomená noha vypadala ošklivě a rána na hlavě se mu zanítila.
Ostrov zakletého prince, část 14.
"Hned toho nechte. Kdo vám dovolil sem vpadnout a útočit na našeho kamaráda. "
Vysoký blondýn pustil Patrika a pomalu se blížil k Janě. Dostala strach, že ji praští taky.
Ostrov zakletého prince, část 13.
Věta, která zazněla v rodné češtině všechny šokovala. Jako na povel se podívali na nezvaného vetřelce. Až na Andreu.
Ta jediná dál zírala do ohně.
Ostrov zakletého prince, část 12.
Letiště bylo přeplněné, jako všude na světě.
Mladíkovi, který vystoupil z letadla jako poslední to nevadilo. Byl na tlačenice zvyklý, navíc se těšil, až ji uvidí a překvapí.
Svou dívku.
Ostrov zakletého prince, část 11.
Klára byla už dlouho vzhůru a pozorovala okolí. Houpací síť nebyla právě pohodlná. Připadala si trochu, jako bourec morušový ve své kukle. Nemluvě o tom, že z ní během noci několikrát vypadla.
Ostrov zakletého prince, část 10.
V květnu roku 1987 bylo obzvláště teplo a turistická sezona v plném proudu. V přístavu to hučelo, jako v úle. Davy lidí
se procházely po tržišti. Sešla se tu pestrá paleta různých národností i barev.
Ostrov zakletého prince, část 9.
"Je to bašta. Ještě nikdy jsem nic takového nejedl. Jak jsi říkala, že se to jmenuje. "
"Guláš.
Ostrov zakletého prince, část 8.
Byla připravená dřív než vyšlo slunce.
"Jedu na výlet," oznámila přátelům včera večer.
Přáli jí to, ale jen do chvíle, než se dozvěděli, kdo ji na ten výlet pozval.
"Aby ses nespálila," řekla jí Andrea a odešla co nejdál od Patrika.
Ostrov zakletého prince, část 7.
Nevěděla co má dělat, když se na ni tak díval. Dlouho a vytrvale. Zamrazilo ji z toho pohledu v zádech. Cítila zvláštní šimrání, postupující od zátylku dolů k páteři a od páteře po vnitřní straně stehen, až ke konečkům prstů.
Ostrov zakletého prince, část 6.
Musel utéct. Prostě musel. Vždyť sem ani nechtěl jít. Ani tu nechtěl potkat tu holku.
Ostrov zakletého prince, část 5.
Když Ricardo Valdez opustil ložnici, kde odpočívala zachráněná dívka, šel rovnou do jídelny, kde měl zařízený bohatě zásobený bar. Obsahoval ten nejlepší alkohol, jaký může lahodit můžskému hrdlu. Vybral si dvanáctiletou whiskey a naplnil broušenou dvoudecovou sklenici téměř do poloviny. Byl zvyklý dobré pití vychutnávat, ale tentokrát do sebe obrátil skleničku na ex.
Ostrov zakletého prince, část 4.
Podle ochablých paží a bolesti v nohách Patrik poznal, že se poněkud přecenil. Pomalu, ale jistě mu docházely síly.
Ze břehu se jachta nezdála být příliž daleko, ale vzdálenosti na moři jsou klamné. Věděl to, ale zapomněl, protože chtěl zaimponovat děvčatům, speciálně jedné z nich.
Ostrov zakletého prince, část 3.
Pocit, který v člověku vyvolává východ slunce na pláži nelze popsat. Současně se sluncem se probouzí i život v lese. Tisíce hláskù se rozkřičí a rozezpívá, jakoby se chtěly vzájemně překřičet.
Jako první, tento ranní koncert probudil Andreu.
nemusíš se bát
nemusíš se bát,
že bych ti ještě zavolala,
že bych ti ještě chtěla psát.
Určitě už tě neoslovím
Ostrov zakletého prince, část 2.
Klára se podivila. Co jí může Monika ještě chtít. Možná čeká, že jí popřeje hezké prázdniny a štastnou cestu.
"Co se děje.
Ostrov zakletého prince, část 1.
To, že je spánek důležitý nemůže nikdo popřít. Přináší odpočinek, úlevu od všedních starostí a především sny. Kdyby nebylo snění, nebylo by ani fantazie. A bez fantazie zase člověk nemůže snít.
Až mi odpustíš
Až mi odpustíš,
Stanu se květinou
A budu kvést.
Líbat křídla motýlů,
jsem skromná
Jsem skromná
S posledním dotekem tvým se loučím.
S posledním otiskem šlépěje v prachu.
Tvé vlasy v letu chytit zkouším
Vzpomínky
Vzpomínky
Vzpomínám na tebe.
Vidím,
jak smetí na koberci
Přeju si
Přeju si
Přeju si sen, když nespím.
Přeju si dělat, přeju si mít co nesmím.
Toužím být slzou,
Na pocitech nezáleží
Na pocitech nezáleží
Kdo by si snimi zahrával,
Nevidíš je, neslyšíš, nikdy je neochutnáš,
Rozplývají se až někde ve tvém nitru.
Umírání
Umírání
Když bolest tančí uvnitř tebe,
Tají se dech a vpoušti zebe,
Bouře na obloze bez mraků.
To nejsem já
To nejsem já
To nejsem já,
ta dívka zposledního vlaku,
plačící pro nic,
Možná
Možná
Možná si rozpustím vlasy
A rozprostřu je po tvém těle,
Aby ses nestyděl za nahotu bytí.
ABCDEFGHCHIJKLMNOPRSTUVZ
ABCDEFGHCHIJKLMNOPRSTUVZ
Ačkoli andělé atakovali absolutno,
Bezhlavě bránící bezmocné blázny,
Cítící cestou cokoli cizího,
Modlitba za polární záři
Modlitba za polární záři
Prolog
Ráno patnáctého září nebylo ničím zvláštní. Alespoň se tak na první pohled zdálo. Prvotní dojem může často klamat, zvláště když člověk leží ve vyhřáté posteli a tmavomodrými závěsy neproniká do pokoje ani to nejmenší zrníčko denního světla. Oči jsou ještě líné, zavřené, smysly ukolébané spánkem a údy těžší, než olovo.
Jsme
Jsme
Hořící led a studený plamen,
přátelská stezka, bludný kámen.
Vášeň nespoutaná, pohled do neznáma,
Netečnost
Netečnost
Někde mě opustila lítost.
A já nemohla plakat pro nic,
Ani proto, že odešla.
Plameny
Plameny
Ničeho neznajíc,
Ve tmě se rodí,
Světélek na tisíc,
Nevím
Nevím
Nevím, proč mi chybíš,
když stýská se mi po jiném.
Nevím, proč mi nezávidíš,
Nesetkání
Další den je pryč
A my se zase nepotkali.
Jak to asi děláme,
Že se pořád tak dokonale míjíme.
O Eliščiných nevděčných kalhotách
O Eliščiných nevděčných kalhotách
Vy ještě neznáte Elišku. Inu je to taková malá holčička, se světlými vlásky a šedomodrýma očima. V každém tom oku sedí jeden malinkatý čertík a bliká ještě malinkatější baterkou. Ale to jenom, když Eliška začne zlobit.
Cesty
Až projdu tisíc cest
a zpod víček začne padat sníh.
Budou mi kanout ledové slzy,
zchladí rozpálené líce.
Odešel jsi
Odešel jsi
A je to už tisíc let,
Řekl jsi sbohem
A nikdy to nevzal zpět.
Tak už neplač!
Tak už neplač.
Řekl mi kdosi.
Ohlédnu se a….
Jen slunce prosvítá mezi stromy,
Oběť
Oběť
Dala jsem štěstí,
Ale netušila, jak moc to bude bolet.
Dala jsem naději
Lhář lhářů
Lhář lhářů
Řekl jsi mi, že se ti líbí mé vlasy, má ústa a mé tělo.
Potom jsi řekl, že máš rád můj úsměv a můj smysl pro humor.
A že bys chtěl být se mnou do konce života,
Nezvaná návštěva
Nezvaná návštěva
Chvíli otálel
a pak se pozval dál.
Neklepal, nezvonil,
Ach ta láska
Uháním takhle do práce, vlastně co to povídám. Přímo se vznáším. No jak by ne. Je léto, slunečno, teploučko, lidi mě dnes neštvou, ale hlavně jsem čerstvě zamilovaná.
O hubnutí, už zase.
O hubnutí už toho bylo napsáno tolik, že nebude škodit, když ktomu všemu připojím něco i já. Když se někdo rozhodne zhubnout, je to první krok kúspěchu. Ovšem jen vpřípadě, pokud je jeho rozhodnutí dostatečně vážné a upřímné.
Pomiňme ony dva druhy lidí, znichž ti první hubnout potřebují a ti druzí si jen myslí, že to potřebují.
Hledání
Spravedlnosti.
Kde jsi. Pro ty, co neustále něco ztrácí,
Pro ty, co neustále získávají,
Kněčí zlosti, či radosti.
Útěk
Útěk.
Nevím odkud jsem se vzala na planetě Zemi. Snad jsem se tu narodila, nebo mě zde odložili lidé zjiných světů, když jsem byla ještě dítětem.
Vím jen, že sem nepatřím, i když se nepamatuji na nic ztoho, co bylo dříve.
Bezdomovkyně
Bezdomovkyně
Slyšíte.
To jsem já.
No tady jsem, mezi vámi.
Můj den
Můj den
Procitám - sen o tobě se mi zdál.
vedle muže, který o mě stál.
Přemýšlím - o tobě, kterého jsem měla.