Písmák Vůně okamžiku
Když stíny večerních lidí prošly netečnécestou, kde hřávalas žárem dlouho po setmění,kde ztratil jsem, co bývalo mi skutečné,opustil všecko pošetile,vdechl jsem chvíli rozdělení -ten okamžik z rukou řezníka,z dlaní mi modrý motýl vylét,chtěl jako já svět přivítata radost lidem přinést,(a nejvíc tobě, drahá)bestii ukolébat,na věky nechat spát,než přijde cácorka,která ji políbíjako svůj protiklad.
Dvěstědvacet
Záblesk nebe prolétl nocí,z vrstev elektřinysnesl se v kapkáchna kůži obraz,spíš pocitodtékánía v hrudi dvěstědvacetstřídavěuž delší dobubez ustání,teď ještě ten déšť. Nakrátko spojení se Zemíšílenství z ránaútěky po orbitěprázdné ulicejen světla semaforůpohledy z druhé stranyna okno jemné zaťukání. prší a naděj do kanálůpadá jak my do té noci(jak Ty z mých dlaní).
Šerosvit
Předměty běžného použití,objekty neskutečné krásy(mumlání v řeči vody)Tichý kvas na dnětůně okamžití,přízračný průběh,vlnité řasy -skrytěnky, parožnatky,tvé vlasynekoušou, hladí.
Sny o lidech
Město je plný profesionálů:
Profesionální uklizeč s mopemv kombinéze - model brčál,v kýblidůstojně nesesvý sebevědomí(nejenom svý)
Profesionální slečinkav kozačkách z kožešinyvíří zadkem vzduch(ale slov se nedostává)
Profesionálně zamyšlený pánna zastávce se zamračeným výrazemvysílá signál cestujícím:přemýšlím, je to vážné. (s tím čelem je to vskutku vážné)
Tiše, až k mlčení
Dechem dotýkáš se ticha. Ze splihlých vlasů zimystéká Ti Slunce- piju hov malých doušcích.
Tak blízko jsia horce tolik dýcháš,přitom nevidíš,jak z hloubi srdce řvoucí,klečím na větrné pláni,
( plný touhy )
já, nejmenší meziTvými.
Nechtěně vražděná
Nejdřív ti pohádku pošeptám,pak skloním se blíždech můj na tváři ucítíš,a že je doopravdy, že nebudeš sám. V náručích svých měsíců rád se mi odevzdáš,do snů ponoříš,a neuvidíš,(že už jen vzpomínáš)že dech tvůj pod polštářproradně ukryl jsem,že věčnost už dýcháš jen,světlem však nedotčen. - tak život dětem svým,i těm nezrozeným, odjímám.
Slovem oněmělý
Když rozum se odpoutal od tebe, ode mě, slova se vznesla sta parseků od Země. "Křehkost" nás míjela ve dví nás dělíce, "něha" se ztratila ve stínu měsíce. Jak slova padala, mrazilo po zádech, význam se rozplýval, zrychloval horký dech. Pak obraz nad hlavou docela potemněl.
Vysněná setkání
Těšil jsem se na tebe jak poprvé,jako potom ještě tisíckráta horní ret rozkousal si do krve,ikdyž jsem se neměl čeho bát. V představách jsi měla vlasy voňavý,mělas všechno, co jsem si moh přát. Dokonce tvý řeči byly poutavý,bylas prostě přesně akorát. Pak viděl jsem tě jak přicházíš s úsměvem,a tyran ve mně se taky začal smát.
U řeky
Slunce kosé nad barvami chřadnoucího listí zvuk vesel, dívky v řece bosé, chlapci čistí, (alespoň v jejich očích. ) Vůně splavu hlučne šeptá ať k nim skočím - ať prolomím se Sluncem nebe ať uniknu Tvým oslnivým očím, které jemnou září pokrývají stíny podzimních stromů.
Nedýchání
Mnohokrát musel jsem nedýchat, slova tajit a nevzplanout žárem, bosýma nohama na žhavém uhlí stát, chladně odříkávat, prázdně se smát, uvnitř nahlas křičet a vykrvácet málem. Potom mnohokrát mlčel jsem docela, měl jazyk z popela, na krok od cesty ležel jsem tichý, holá zem pode mnou ve větru skučela, byl s větrem jsem jedno, pro kolemjdoucí lichý - ukrytý v jejich srdcích - celý. .
Naděje
V mokrých stopách na chodníku kdesi mezi zatoulaným listím má naděje celá chvějící se leží Co večer kráčím městem hledám ji za tichých vzlyků větrem obelháván, jak krásné je prý nežít Já ale vím (aspoň říkávám si) že v smrti lež se v pravdu mění - k čemu pak ještě naděj hledat proč chodit tedy městem, kde žádné já a Ty už není.
Plavec
Slovem to vždycky začíná. Vůně omrzlých stromů při měsíci, touha překročit se, když zrak se ke hvězdám s nadějí upíná. Jak bytosti vpravdě nemyslící jsme když síla mocnější než osud naše životy drze protíná Proto plavcem stal se, kdysi milován, hozen živlům jako malé děcko učil sám se rozdávat a učil se být sám Jednou snad i dopluje a všecko slovem opět poví nám.
Zrcadlová hlava
Dnes odpoledne na lavičce na nábřeží
viděl jsem pána, měl zrcadlovou hlavu.
Nechápal jsem, kam mezi ostatními běží,
proč snaží uniknout se davu.
Mlha od řeky
Mlha jak od řeky jde
s něhou do závoje
stromy obléká
rackové křičí svoje
Náznaky sklonků
Pár modrých skvrn za sebou zanechal den pět tvarů s poselstvím pro každého Pár tichých zasténání zůstalo stát někde mezi ulicemi slyšel jsem je - snad ptáci snad Ty pod vlnou rozkoše na sklonku týdne Několik náznaků odněkud někomu a především listí. všimla sis. už létá.
Citová algebra
PROSTORY nechtěného vzpomínání
množiny prázdných a černých duší
prolínají se žhnouce ve vnímání,
na vrátka šílenosti buší
Poklad
Mám v kapse smítko ukryté -
krystal vzpomínek a všeho, o čem děti sní
a na něm časem vyryté
čárky všech uplynulých makových i tvarohových dní.
Ponožky
Stín z drátu ponožek visí
na ráno samoten čeká,
pak zmizí a bavlna lysý
prst u nohy zahřeje měkká
Dvě z miliard
1.
Samojed osamojedinělý
k snídani mou přítomnost si dává
zbytky uschovává na pondělí
Pavouk na stropě
Přišla noc
byla jasná a vlahá
a vítr do oken hrál
s dechy spících
Ve střevech města
Ve střevech města
dunivě lomozí články
tasemnice hromadné
dopravy tasemnice
Pozvánka do absolutna
Ukončete postup
brány se otevírají
co okamžik víc a víc.
Tož vstupte do míst
Mám svého démona...
Mám svého démona samoty -
toulá se kdesi mezi blízkými
sám s nimi důvěrně zpřízněný
tak rád mě děsí (kdy to bude k smrti. )
Mezi holubem a havranem
Holub jak retardovaný
po břehu kráčí,
havran zholubovaný snad
genetickými hráči
Pavučinky
Jemná vlákna pavučinek
uletěla babičce z léta kamsi do dálky
stále cítím jejich doteky
na své dětské tváři
soumračení
Z povětrných strání těžká melodie zní
slunce padá na černé lesy níž a níž
neúprosně se blíží doba večerní
zůstanem sami v tmách, pojď ke mně blíž
musím se učit
Vyskoč lásko má na malou chvilku
z mých tebou přesycených synapsí.
Vždyť umím jen malou násobilku
a integrovat mám é na psí.
Usínej s vodou
Řeka se v meandrech ke břehům vine,
vlnky kol kamenů s šuměním vlají.
Chceš vědět, kam že ta voda jen plyne.
Okounů neptej se, ti své tajemství mají.
Paprsky
Hukot tramvaje večerní ticho proráží
Kolem jde zachovalá slečna s pejskem
Umělésvětlo se nenuceně odráží
A prořezává tmu svým teplým leskem
hvězdný smích
Nad mou skrání hvězdné nebe se točí
Cítím tu blízkost v nekonečné dáli
Sirius stírá slzy zpod mých očí
A strážci pólu jak by se na mne smáli