Písmák O život
Na poslední chvíli skočila Bella do tramvaje. Dveře se za ní zavřely. Ramenem se praštila o sedačku naproti, ale bolest skoro nevnímala. Rozhlédla se okolo.
Oddanost v.1.1
Andráš vyšel ze stanu. Rozhlédl se po planině, kde tábořili jeho vojáci. Cítil, že již brzo přijde chvíle, kdy překročí hraniční řeku Danube, nad kterou se ještě vznášely pozůstatky ranních mlh. Spatřil slunce stoupající na modravou oblohu, které předpovídalo krásný a teplý den.
Oddanost
Cesan vstoupil do trůnního sálu. Obdivoval nádheru rozlehlého sálu. Viděl mramorové sloupořadí lemované sochami dávných králů a královen. Zlaté listy se vinuly podél vroubkování sloupů, stříbrné nitky v dlaždicích tvořily mozaiku s emblémem královského rodu.
Hovor se smrtí...
„Jsi tu. “ ptám se majíce divný pocit. „Ano. Vždy jsem zde…“ dostane se mi odpověď.
No name III
Sladká je marnivost,sladší je snění,sestřička prchlivostmžikem vše mění. Bratránek strachnedá si říci,když přijde krach,jež zhasí svíci. Pak další z rodinypřijde temnotaa staré hodinybijí konec života. Bijí před i po půlnoci,kdy sestra smrt vládne,kdy živý tvor v její mocimlčí a s úsměvem chřadne.
No name...
Pár kapek se v potok mění,přes tváře peřeje znějí,pak z brady vodopád,když muž snaží se nechápat. Když snaží se nechtít vědět,že může si tu klidně sedět,že může udělat vše na tomto světě,ale nic platného v jeho větě,že ji - tu krásnou dívku - miluje,že bude s ní - ať cokoliv se děje,stejně vše na ní záleží,zda-li v náručí mu poleží,či do pekla pošle ho. Jen čekání už zbývá,v noci rychle se připozdívá,muž pláče a zoufá siv tu chvíli, kdy se ona nedívá,pak - když zas ho vnímá,tak muž troufne sineupřímně upřímný úsměv vyloudita doufá, že nic nepozná. Poslední dobou je však těžší,být veselý a svěží,být milý a hodný,když ze srdce cáry zbyly.
...
V prdeli hledám senv pochmurný tento den,v prdeli hledám smysl životavšak nenacházím nic. Proč, proč ta slota,proč je mi zima a zároveň hic,no tě pic. Oči na vrch hlavy,proč, jaké divné stavy,když vidím z výšky sebe,jak jako vůl koukám do nebe. Nevím, snad to je láska,po Slunci se mi stýská,když luna hladí mi nahé tělo,které odešlo, jak to chtělo,v hnilobném pachu,ze smrti strachu.