Nemluva

vládce slov bez jediné řeči
tak jako cituplný kat
v poddajné tiché něžné zteči
začne tvůj odpor rozvírat

Chlupáč na zavolanou

kapity kap
hrají si kapky
bubnové sólo na okap
ťapity ťap

Hvězda a strom

Kdysi dávno, když svět byl sotva stvořený a bouřlivý a teprve čekal na příchod lidí, se za svítání zrodil maličký keřík. Setřepal z lístků poslední kousky hlíny, rozhlédl se jediným bílým kvítkem kolem sebe a první věc, kterou uviděl, byla krásná bledá hvězda na obzoru, daleko od něj, jak se ztrácí v záři paprsků vycházejícího slunce. Keřík se na ni chvíli očarovaně díval a pak zavolal: "Počkej, prosím, neodcházej. Jsi moc krásná, zůstaň chvíli, budeme si povídat.

Jen tak pro radost

verše jsou jako pramen vodymůže z nich vyrůst silný stromvyvedou Tě ven z nepohodyvyplaví city bez pohrom
dávám Ti kousek z mého kmeneuschovej sijej pod polštářať máš sny pravdou ojíněnékdyž život je tak krásnýlhář

Papouchovo dilema

nabouch si papouch veveřákavěř nebo nevěř, můj ty světe. je to fakt frajer zlatolícípapouch vedle něj jenom kvete
větvemi papouch poletujehledá a stíhá veveřákatoká, dokud ho do pelechušťastný jak blecha nenaláká
jen z jedné věci pobolívápapoucha hlava převelicedumá a neví, jak se zeptat:kdysi másednout na vejce.

Vyznání počítačového maniaka

zahlcuješ moje vstupysnižuješ mou kapacitumáš v mém hlavním procesorunekonečnou prioritu
Ty jsi pro mě hlavní serverjenž nabízí svoje vnadypřestajemné protokolys nimiž sivšaknevím rady
nestačí mé algoritmymarně zkouším lámat hesloinformací s nápovědou
moc se ke mně nepřeneslo

Netopořivo

Autorovi u tohoto díla nestojí.

Bylo, nebylo...

při snové procházce s Měsícem nad hlavoupotkal jsem světýlko, bludičku prchavouhvězdu na hladině, jiskřičku životahlubině vzdorujíc temnotou mihotá
s odvahou rytíře, bez hany, bez bázněk ní jsem se postavil, zapomněl na strázněpár veršů zazpíval, temnotu rozehnalhlubině pohrozil, hvězdičku rozesmál
zlákaný hladinou, mámivým odrazempoklekám k hvězdičce s nevinným dotazemnedbaje úšklebků hlubiny pod sebouzda pro ni mohu být, zda mé ruce nezebou.
voda mi z dlaní pryč chladivě odtékáodraz se rozplývá. hlubino odvěkáhladino houpavá, přestaňte s chichotembyl jsem jí Cyranem či donem Quijotem.

O čekání

zrnky pískuv hodináchztrácíš okamžikyváhánímmezi prsty
choulivě

Doučování z matematiky

že máte v hlavě z počtů temno. zmatená jste stále více. a chcete tu spleť řešit se mnou. taknač máteučebnice.

...ale no tak...

zase si ho jemně hladímkaždou chvíli vypustí žárpulsuje tak, až to bolíplný šťávy. . velký beďar.

K vzteku?

vynadal mi jednou jedenže narval jsem víc než dostkrátkých i delších blbůstekdo kategoriejen tak pro radost
začnu tedy s odhodlánímvířit svými přirůstkymožnák vzteku,snad k radostiv kategoriiblbůstky

Na vlastní nebezpečí!

otevíráš tuhle stránkua tvůj zrak na řádky padteď jsi v pasti, nemáš šancimojí síle odolat.
skrze sklivec ve tvých očíchdo mozku se zavrtámrozblemcám ti neuronyhnití sem a hnusík tam
jen ječ, že jsem děsná, strašnápřesto takydostávámráda pocty, i když v nářcíchlahodná to potrava.

Pro Lucii

složím Ti báseň, klidnou a tichoujak v bezvětří vodní hladinudo nebes čnící, hrdou svou pýchouod hvězd po mořskou hlubinu
může být smyslná, a taky hravás elegancí a gráciírozbuší srdce skomíravázvláště té jedné Lucii
pomalu pohladí, jako dlaň mámyanebo něžného milencedotykem zahřeje, do spánku zmámínedopustí impertinence
vždyť roste pro Tebe, řekni si samavymysli složité hlavolamyřekneš-li si: "chci melodrama. "dostaneš možná Mel od Ramy

Ublížil jsem víle

teď si plavu v hrnci viny
vyvařený až do kosti
s dvaceti deky beznaděje
a pěti kily lítosti.

nepoznání

prastaré žhnutí
vzpomínkyzatuchlých eónůomílajíneměnné kameny
bez pohnutí
kdo jsi k d o j s e m

........ha!

rozpolotoprtěná fičičmurka
zgrzounajíc uburdutěnku
hudlalila epostenďuk ucem
nakredlala fííííííííííííííí.

Neodvratná

konečně tedy máme schůzku
a tebe čeká loučení
ač jasné a hřejivé teplo ti nesu
nenajdeš ve mně spasení

Zpověď stoprocentního introverta

Taky mi chybíš

budemeprožívat ta muka spolu
každý na opačném konci stvolu
virtuálního stébla Internetu
zatahám jemně za svůj koneca na Tvé stranězacinká zvonecopojnou vůní kabernetu

Co vlastně?

chci křičet do světaže ježíšek nelétásami si musíme radost dávat
pět kostek úsměvurozpustit ve hněvua můžeme smutku zamávat
chci věřit v nevinumladičkých leknínůtančících zmateně po hladině
hladit jich okvětíutišit napětídržící je ve skořepině

K svátku Lucii známé i neznámé

j e r á n o
noc se s dnem dělí o místo bratrskySlunce se probouzí do ranní temnotyvíská Tě ve vlasech měkkými paprskymyšlenky protíná mi ostřím prázdnoty
d u m á š t i š e
snad Ti ten mamlas Atlas nenaložil tíhu světaodlož část té kovadliny třeba na má ramenaroztančil bych Tvoje srdce melodií romanetaa pouta chmur i snění rázem budou zlomena

Když budeš chtít

stanu se třeba světlonošemrozžehnu hvězdy pro Tvé očidám život divokému reji galaxiíaby se celý vesmír kolem Tebe točil
vydám se cestou hudebníkanapíšu spoustu krásných melodiíopěvujících Tvé tělo a dušipísně, které i srdce rozbuší
zvolím si život brouka potemníkastačí Tvou radost z čistého nebe tušitkutat v hlubinách diamanty do Tvých vlasůať září jak kapky rosy ve slunečním jasu
když budeš chtít, budu stát vedle Tebe tišepřítel, co neumělé verše s uzarděním píšeať Tvá hlava mi na rameni klidně spočinea čas se pro nás oba do nicoty rozplyne

Plynutí

Nikdy jsem si nevšiml, že moje oči mají takovou barvu. Žluté paprsky od černých zorniček na zeleném pozadí duhovky, mezi nimi prosvítají hnědé skvrnky. Znamená to něco.
Zkoumám svoje oči odrážející se od blyštivé čepele.

Klasika

Tomáš Vomáčka se s námahou přerývaně nadechl. Nejhorší na smrti je stejně
to podělaný umírání. Zaslzenýma očima přejel rozplizlé postavy kolem postele.
No, něco po mě zůstalo.

Život

Život pádí stále vpřed.
Život je jak bílý květ,
bílý květ se žlutým středem.
Nedozvíš se nikdy předem

Politováníhodná událost

/V noci/
Děs. Studený lepkavý pot. Už zase. Paprsky měsíce vykrajují do podlahy pokoje přízračný obraz.

Harmonie

Někdy vyjdu na vysokou skálu, postavím se na její okraj a rozhlížím se. Dýchám vítr deroucí se skrz sluneční paprsky a naslouchám šumění trávy, šeptání stromů a taky sobě.
Cítím se součástí krajiny, ve které stojím, vnímám pevný kámen pod svýma nohama, skálu, která roste hluboko do země a pokračuje pod povrchem. Sem tam z ní vybíhají malé prsty deroucí se jako kamenné výhonky nad povrch trávou porostlé půdy.