Písmák Cesta
Nemilobohu blábolím do větru, u cesty, sedím a stopuji auta co tu už dávno nejezdí.
Konečně doma. Bezsmyslně bloudím po třicet metrech čtverečních mého 5x6 pokoje. Našel jsem.
Tak nevinná...
Pod pokrývkou z růží,
spíš, oči zavřené,
hnus, který nás obklopuje,
tebe se nedotýká.
Lov
Tisíc pohledů, tisíc slov,
byla to hra a byl to lov.
Kořist teď se mstí,
bodá, že já chtěl bodnout jí.
Chtělo se mi zemřít
Za každou slzu na tvé tváři se mi chtělo zemřít. Cítil jsem, že za to nesu vinu. "Nemůžeš za to," řeklas, "může za to můj život. " Do poslední chvíle jsem doufal, že jsem jeho součástí a tys mě z něj svou větou vyhostila.
Naděje
Naděje, potrhaná a zmlácená, zahnědlá zaschlou krví a rudnoucí novou ze stále čerstvých ran, vstoupila do pokoje. Nikdo si jí nevšiml, nikdo ani nezvedl oči. Otočila se a stejně zraněná, aniž by jí kdokoliv byť sebemenší ránu obvázal, smutně kráčí ze dveří, vědouc, že nikdo už v ní nevěří.