Písmák Narozeniny
Utekl rok a já tu čekámaž spolu s říjnovým sluncemmi přijdeš připomenoutco jsem ztratil a stále mohu ztratitBudeme si povídat a zas budeme vědětjak moc blízcí jsme si já a TyZas uteče rok a já tu budu čekataž spolu s říjnovým sluncemmi přijdeš připomenoutže zas přišel čas platitza těch několik okamžiků s Tebouprázdnou věčností samoty
Roční období
„Na jaře –podíváme se spolu až tam, kde v dálce končí nebe…"„To bude hezké. Ale co najdeme na tom konci, lásko. Sebe. "„Léto –to lehneme si zas do loďky a proud nás ponese…"„Ano, a stromy z břehů budou šumět.
Druhé jaro
Jaro už je dávno na spadnutíživot se vrací plný pohanské sílyA vítr, ten můj starý, dobrý přítel. Přináší mi čas velkých změnTak nadzdvihnu potají kabáta nechám ho vklouznout za košiliJe to jak když dívka pohladí mneprsty mrazem prokřehlými po zádechPak už přivřu jen své znavené očivdechnu tu vůni slunce nad polema po dávné paměti se vydám cestoukterá mne tentokrát zavedeK mé lásce
Těším se
Těším se, až podzim svede zas mé krokyparkem, co je kolem krásnodvorského zámkuAž prohodím pár slov s Goethem u altánkuVždyť s ním nikdo nemluvil už celé rokyO tom, co změnilo se vlastně od doby,kdy psával své verše v něžném lásky objetíza večerů, od nichž uplynula již dvě stoletíZměnilo se vůbec něco na tomhle období. A pak dál už jen, alejí, co k obelisku vedeTam zavzpomínám na konec starých časů,na vůni tlejícího listí a vůni Tvých vlasů,v kterých odráželo se to šedomodré nebeTěším se, že tam jednou potkám Tebe
Až jednou zapomeneš
Má vílo, v závoj ze snů oděnáBojím se chvíle, kdy přijde zimavšude kolem bude bíloa já uprostřed nekonečné pláněbudu ještě tak jako tehdydržet Tvou tvář v dlaních svýchMé jméno i slova, jež jsem říkalse ztratí ve tmě zapomnění Pak položím se, očima k nebina hrob naší nenarozené láskyA na víčcích mi bude tiše tátdnů našich budoucích poslední sníh