Vzkaz citu.

Z tvých víček stírám slzy dlaní
před armádou v černé plné zbroji
tajemství uschované v slzách
dáváš najevo bolest či radost
slza utíká po vlnách těla
zmizela uprostřed trojúhelníku
paže rovné jak kravata bez jehlice
váží plamen svou lehkostí
nedozrálých veršů po zelených jablkách
plující alpami i jezerem modralých červánků
oněmělých náhrobků lemu touhy
probuzena při valčíku únavy
sametem plynulosti drásá strach
co děsí srdce bez lásky.

Tvé jméno nosím na krku jak talisman
růže mi připomíná tvá ústa
prokousávají se věčnou mlhou osamění
proniknou až do mých vzpomínek
kouzelných řádků v papíru co jsou lékem
na zlomení mříží usazených mezi nás
obelhaných klubíček tepajících žil
poskytujíc úkryt horoucím rtům
jež šeptají nesměle vyznání lásky
spletených do střípků zrcadel
rozlomených navždy pro štěstí
ukrytých do malých obálek dlaní
pomocí nich čtu ve tvém srdci
nesmělý vzkaz prvního citu.

---