Náskok a opožděnost vyznavačů zla

Právě teď se koná u nás na katedře konference o okultizmu a mystice a to mě, jako člověka, který popírá existenci ďábla, přimělo zamyslit se nad otázkou satanizmu, tedy nad lidmi, kteří postavili zlo do center svých životů, myšlení.

Porovnejme satanistu s "obyčejným", materiálním, konzumním, na fyzickém světě lpícím člověkem. Tento obyčejný člověk má své myšlení zahalené poměrně tenkým závojem nevědomosti, který však mnohdy nedokáže, a dost možná ani nechce odhodit. Nemůže najít klíče od dveří, vedoucí za každodenní obrazy. Mnohdy po tom ani netouží nebo ho to prostě nenapadne. Tyto obrazy však nejsou to, co by měl člověk chtít poznat. Nejsou podstatou tohoto světa.

V tomhle je satanista o krok napřed před vyznavačem obrazů. Jako byzantský obrazoborec dokázal zničit ikony, pootevřít dveře a nahlédnout do mě zatím neznámého světa. Okna vesmíru však nejsou dokořán. Odhodil sice ten tenký závoj nevědomosti, zahalující mysl povrchního pozorovatele, který v sobě nenašel kuráž zbourat tu zeď, jež ho obklopuje, ale téměř v ten stejný okamžik se přikryl daleko tlustší dekou, znemožňující mu pochopit věci a jevy správným způsobem. Satanista dokáže bravurně analyzovat souvislosti, jevy a jejich vztahy, ale s odhozením ikon nedokázal odhodit svůj starý, tolika zkušenostmi podložený pohled na svět. Drtivá většina skutečností se dá považovat za zlé, nepravedlivé, kruté. Jakmile se však člověk dostane k jádru věcí - k čemuž dojde, až když člověk odhodí nejen obrazy, nýbrž nepodlehne ani pokušení, nahlížet nové skutečnosti starým způsobem, dojde mu, že vše zlé je k něčemu dobré, protože tomu tak chce on sám, a tedy Bůh, neboť mezi námi  a Bohem není rozdílu. Jakmile začneme přemýšlet o tom, proč se "zlé" věci dějí, proč jsme je chtěli, dojde také k zániku ďábla a vítězství Boha. Satanista sice zavrhl obrazy, čímž je o krok dál než "obyčejný" člověk, nezavrhl ale starý způsob nazírání. Proto se výhradně orientuje na "zlo",  to má totiž zdánlivě ve světě převahu. Ta druhá proměna bude pro něj daleko obtížnější než pro člověka, který nemá nebo nehledá klíč od dveří, proto je za ním na míle pozadu. Proto zahaluje jeho mysl deka, zatímco je jeho nevědomý kolega zatížen pouhým závojem.

A ďábel? Pouhý výmysl člověka, který potřebuje opozitum k absolutnímu dobru. Protiklad božské dokonalosti existuje. Není jí však ďábel, ale člověk - svou nedokonalostí. Ďábel také může být pouhým vygradováním "zla" (nedokonalosti), které člověk "vidí" všude kolem sebe. Každá řada má svůj konec, každá hora svůj vrchol.