Traktátek vo sexu a partnerskejch vztazích

  Dva druhy lidůch

  Rozhlédna se kolem sebe, vidím u různejch lidůch v zásadě dva přístupy k sexu a partnerskejm vztahům: jedněm jakoby sex byl ne snad lhostejnou, ale nikoli tou hlavní věcí v životě partnerskym - je pro ně tak říkajíc třešničkou na dortu, krásným vyvrcholením soužití dvou lidí vopačnýho pohlaví, který ovšem i jinak by spolu žili a rádi se měli, kdyby toho sexu čili souložení na světě nebylo; u člověků druhýho založení jest pak sex zcela jinou věcí než partnera svýho křesťanský milování a v jeho duši zalíbení, jeť to pouhé splynutí těla, které spojeno s hlubším porozumněním dvou navzájem obcujících lidí spojeno nebejvá. Tito druzí lidé pak jiné bližní za své kamarády a blízké drží, a opět jiné za své vobjekty sexuelní, s kterými jen souložejí a nic nemluví. Jaký pak je rozdíl mezi těmito dvěma náturami a co jest dle mého soudu ideálním zkusím následujícně vyložiti.

  Vo seksu mluvění a jeho v gasthauze rozbírání

  Věci taknazvaného sexu jsou dnes snad víceji známé, než by se bylo slušelo. Každej nejenomže totiž může, když se mu chce, koupiti si v bordelích děvky či chlopy prodajné, ale nýbrž tito cpou se lidem před zraky kudykolivěk kdo chodí, ano na severu zemí českých i děcka povinná školami je při svých cestách za vzděláním na ulici vídávají. Jest-li tomu co se diviti, když i v časopejscích pro mládež školní rozličné oplzlosti se nacházejí a rodiče, obstarávajíce svým dítkám tyto kratochvílná čtení, vo jejich zkažování nic nedbají? Snad vod těchto listů hampejznických dospělo se k tomu, že dnes běžně v gasthauzích i v ulicích intimnosti lidé mezi sebou rozbírají, ano u lidí slavných a učených nezajímají se, jak by své slávy kdo pílí svou dosáhl, ale s kým zrovna ten či ona líhá. Jest to pak medle správné?
  Slyším juž čtenáře, an vece: "Hle, tu zas mravokárce jakýs vrátiti chce národ náš do věků králův, kteří tlejí na Pražském hradě, do temných dob středověkých. Což máš, koniáši, proti osvětě naší?" Budíž podotčeno, že pražádné zavilosti proti skutečné osvětě nechovám, leč proti vilnosti a chlípnosti, jež pod způsobou řečené osvěty do našich domů vlouditi se snažuje a jež již do mnoha domů vkutku se vloudila. Hle! mládež na diskotécích bez ostychu, ba s jistým zadostiučiněním sebe osahávající, hle! dospělí bez uzardění hovořící o svých cizoložstvích - zdaž toto není známka úpadu? A zdaž sodomství to není komiksy a fotografickými příběhy o přelétavých milostnících a milostnicích, jež jako hrdinové vyličováni jsou, způsobené?
  "Biblář ňáký se tu vokazuje," slyšán opět hlas, "jež tu chce o morálnostech kázání vésti. Kde jest vývod racionelní? Což není pak sex pro radost člověkovu, což by se ho zříkati měl pro lhavé kněžoury a vylhaného Kristusa?" Nemním, že by Jezu Kristus vylhán byl, leč i důvody rozumové pro zdrženlivost v sexu předložím, je-li vám jich třeba. Juž k tomu spěji, jen ještě poznámenání k obecnému o souloži mluvění si dodám:
  O vobcování svém u veřejnosti rozkládati vůbec jest nevhodnost, poněváč to partneru toho rozkládajícího nemusí mílo býti, a i když by mu to pranic nevadilo, předce tak člověk, an vykládá, ztrácí ouctu a vostych před věcmi intimními, jež by snad měly zachovány býti. Proto pak, když někdo mnoho intimnosti o svých partneřích veřejně mluví, stává se pro něho seks něčím běžnějším, vobyčejnějším, a sám z něho takovou radost jako z něčeho nevobyčejnýho míti nemůže. Mimo toho vede takové mluvění k vidění človjeka jako vobjektu tělesný žádostivosti; to nemusí bejt vždycky špatně, jen že pokud někdo pak přiloží tomu větší váhu než sluší (jak se vzláště v dnešní době častěji stává), nevodívá to k dobrým koncům, jako když některá má muže násylnýho, kterej avšak umí to s ní v loži (a též to umí v loži s děvkami ze vsi). Jináč se ale věc má u rozprávění s partnerem o vzájemným uspokojování, tu když se vyvarujeme oplzlosti, jest hovor vždy prospěšnějším, jako vůbec každé partnerovi se votevření a s ním pohledu sdílení. Též líkařům a v školách seks rozbírati přísluší, ne však víceji a osobněji, nežli jím právě přísluší.

  Seks a partnerskej vztah

  Proč ovšem by sex měl věcí intimnější státi, proč neužívati jeho obecně k radosti lidůch, tak jak ho lidé prvně v tomto traktátu popsaní užívají, to jest aby nebyl od vztahů mezilidských odvislý a sám s jinými lidmi, než s jakými kdo žije pěstován byl?  Jak jsem byl slíbil, vyložím:
  Souložením či obcováním tělesným nemůž nikdo zouplna uspokojen býti; je dokladováno, že ničí duše spokojena sama sebou bez druhejch duší lidských nemůže zůstávati. Kdo pak ovšem střídá partnery svoje jak hábit letní po zimním a pak zase nový letní etc., nikdy dosti s svým partnerem se sblížiti nemůže a tak s ním žíti, jakoby celý život s ním jedna duše i jedno tělo byl. Kdo ale sice žije s kýmsi, ale spí s jinýma, aby jen svojí žádostivost tělesnou uspokojil, nikdy zase s tím duševním partnerem zouplna zajedno býti nemůže; jeť doloženo od dušezpytcův, že člověkovy pocity a lítost s tím zůstávají, s kým on spává. Často může se i státi, že někdo s jiným začne spat, než koho skutečně miluje, a pak od něho již odejíti nechce a nemůže, jakoby drogou či jakýmsi poutkem byl připoután - proto snad jest nejlépe s takovým sblížením dočkat až do svadby, i kdyby nám to Písmo nenakazovalo. Žeť pak každou noc s jiným či s jinou spáti jest nedůstojné a nezdravé, dosti zřejmo a mimo vejklady zůstává.

  Jaká jest láska manželská či mezi vážnějšími partnery

  Než pro jistý v sobě zalíbení a rozumnění častěji se dnes lidé berou či bydlejí spolu ze svojí vosamělosti nebo aby mohli spolu spát nebo pro peníze a prospění v zaměstnání, aby lidem stoupli v očích. I když ale berou se ze zalíbení, předce jest v tom ten háček, že takoví lidé milují se ve chvíli, kdy se rozhodnou spolu žít, později ale počnou si býti lhostejní, viděti svoje chyby a chtějí hned s jiným či jinou bejvat, jako vůbec přirozenost lidská touží jen po tom, co nemá, a míti nemůže. Takoví lidé ovšem mýlí se přehluboce v tom, že malženství a vůbec společné živobytí jest jen pro ty, kdož v sobě jsou našli zalíbení, a když se jim přestane jejich rádce a spoluviník životní líbiti, že mohou se vždy po jiném povohlídnouti. Měli bysme totiž, s kým chceme koli kdy žíti, bráti ho jako osobu na celej života běh s námi spřízněnou, a vždy s ním rádi vyhledávati i v nepříjemných chvílích cestu z louže, byť by i do bláta vedla; ne aby touto cestou pro nás bylo jiného si hledati. Jediné tak můžeme totiž poznati a najíti takového člověka, na něhožto se můžeme zouplna spolíhat a vskůtku s ním býti jedním tělem i duší. Vydržeti s našim vyvolenym ovšem arci nestačí, jest nutno nejen žíti poblíže něho, ale všecko lidský též prožívat u něho. Protějšek náš měl by býti podlé Bible prvním po Pánubohu, aji v čase a penězích, aji u věrnosti a ostatních vědcech lidskejch; býváť ovšem častěji u oltáře přísaha vydána než pak podlé skutkův dodržána, tak mnohého známe, kdo s prací více času svého nežli u ženy a manželky své, ano i u dítek tráví, kdo převelmi objetavosti v hubě má a hrnce nemeje aniž k nemocnýmu časem vstává, kdo věrností se jak chvostem vohání a sám po cizejch merkuje, etc.

  Komunikací, čili mezi partnery dorozumnění

  Jako svrchu vyřčeno, hlavní věcí jest mezi partnery jednota, obzvláštně v náhledech i skutcích. Nechválitedlná ta žena jest, kteráž by o muži svém, že jest pitoma a dobytek vynášela, že se ani v svátek nemeje ani peněz do domu nenosí a jen do bedny s obrázky hledí; nechválitedlný jest ten muž, kterýž by ženy své nic nedbal a jen v karty hrál, až by těch málo grošů, jež vykrejčoval neb vyhokynařil, probil, kterýž by ráděj po krčmách a gasthauzích než doma býval. Má-li svornost mezi manželi býti, musí jistě o ni on i ona dbáti, považovati si jeden druhého a podporou sobě vzájemně státi. "A což jest-li vskůtku chlap dobytkem?" ozve se tu žena. Aj, pravím ti s Písmem, že třísku v oku jeho vidíš, trám však v oku svojím nevidíš! Prvé ty sama dbej, abys manžela svého ctila, abys čisté srdce měla a veždy dobrou ženou nikoli jen se stavěla, leč dojista jí byla. Taková teprve hospodyně muže řádného zaslouží.  - - Nepravím ovšem, jak by koli tupena či přehlížena byla, že by každá jen trpěti a přihlížeti měla; nutno též ozvati se časem, dáti věděti o sobě, leč k tomu je třeba s opatrností a nedrze přistoupiti, nikoli se vnucovati; vždyť vynucovaná přízeň vždycky musí býti protivnou! Ať by to ovšem převelmi obtížné bylo, dobrá žena vždy s manželem prvé jedná než s druhými člověky. Sama totiž muže svého nejlípěji zná, víť, čím naň udeřit - kdyby ovšem s cizíma se radila, více škody než dobroty by ztropila a spíšeji se muži svému odcizila, až by on časem zvěděl, jakž o něm v hospodě se mluví. Nikdo není dvakráte potěšen, mudruje-li se o něm za hřbetem jeho, tím méně ovšem soudruh životní, se kterýmž vše řešiti máme, kterýž sám řešením těžkostí našich státi se má a né zřídlem jejich. Tedy vše s ním, nic jen o něm, máme-li již býti spolu navěky věkův.
  (To vše arci též coby promluva k mužům o ženách jejich platí, ba leckdy i důrazněji právě tak.)

FINIS

Edidit Sidonius Raconensis,
 anno domini MMIII

Q.B.F.F.F.S.