Ze života červa Antonína

veselé, vtipné, hloubavé!

1.Díl

Ještě než Radovan s ohromným řachnutím dopadl na obrubník, všiml si malého flíčku na límečku své sváteční oranžové vesty. Bohužel, let byl tak rychlý, že nestihl vymyslet, kde se tam ten flek sakra mohl vzít.

 

Dopadl natvrdo. Lámané kosti zapraštěly a z okolních střech se vzneslo hejno vran. Obloha se potáhla mračny a špička žižkovského vysílače zmizela do neznáma. Radoslavova obrýlená hlava, hlava jednoho z největších nevyužitých mozků dějin, se rozskočila na dvě velikostně velmi podobné polokoule.

Jediný rozdíl, který mezi nimi jeho odlétající duše spatřila, spočíval v daleko větším chuchvalci mozku na té, která byla z pohledu dušičky nalevo. Krve bylo zhruba stejně na obou. Spousty...

 

“Alespoň že ten svinčík nemusím uklízet,” poznamenala sarkasticky Radovanova duše a vydala se na dlouho a strastiplnou cestu do věčných lovišť.

 

Radovan se totiž ve svých šťastnějších životních chvílích živil jako velmi poctivý cestář.

.........

Několik vteřin poté, co si Radovan všiml fleku na své košili a několik vteřin bez několika setin poté, co Radovanova hlava zažila blízké setkání třetího druhu s kvalitním luhačovickým kamenem, ze kterého se vyrábějí pražské obrubníky, si řidič nákladní tatrovky Karásek znechuceně odplivl a dal do zpěvu svého oblíbeného evergreenu: “Na přechodu pro chodce, drtí Tatra důchodce...”

Tak se pohroužil a do zpěvu, že ani nezaregistroval dopad svého plivu. Totiž že smetl ze sedadla svého spolujezdce, červa Antonína.

Červ Antonín sice vedl proklatě bídný život. Již čtrnáctý den živořil z kožních zbytků Karáskových spolujezdců a těch opravdu mnoho nebylo, ale takovouhle ránu pod pás nečekal. Chvíli sebou obklopen hlenem a panickým strachem beznadějně plácal. Polykal zbytky obědu smíšené s enzymy a život se mu promítal před očima. Radosti, smutky, nuda i akce...

 

Než konečně dokázal vyplavat na hladinu vazké tekutiny a osušit si stoh poznámek ke svojí biografii, které nikdy nedával z ruky, pořádně se zapotil.

 

“...černý brejle, bílá hůl, frajer dědek neuhnul!” dozpíval Karásek a prudce zatočil k benzínce Agip.

.........

“Tak jsem tady a ani to moc nebolelo,” proběhlo hlavou Karáskovi, když vstupoval dveřmi na fotobuňku do vestibulu benzínky. Rychle zamířil k toaletám.

Potřeboval se akutně, velmi akutně vyprázdnit. Po úspěšném splnění mise se ozval Karáskuv největší nepřítel. Žízeň. Svižným krokem vyrazil k bufetu doplnit stav pohonných kvalitním nízkooktanovým pivem, které mu prodavačka s nehezky křivými zuby, ale zato s pěkně hlubokým výstřihem, prodala za 5,90 včetně zálohy.

 

“Život je fena a zase hárá,” ujelo Karáskovi, když svými perfektním chrupem odzátkovával láhev.

Prodavačka se jmenovala Irenka a byla to čerstvá pětadvacátnice. Jak to bývá obvyklé na venkovských čerpacích stanicích, neměla Irenka již delší čas do čeho píchnout. Zrovna si potřetí během poslední půlhodiny přepudrovávala nos, když se ji donesla k uším Karáskova slova. Bystře zhodnotila situaci a rozhodla se pro frontální útok.

Pozvedla obočí, našpulila rty a začala si pohrávat s knoflíkem firemní blůzky. Jak už to tak bývá, knoflík neodolal svodům a blůzka se decentně rozevřela. Svým nejsvůdnějším pohledem dala Irenka dala Karáskovi jasně najevo, že život není jediný, kdo má momentální chuť se množit.

 

Bohužel pro Irenku, Karásek nebyl zrovna empatický typ, a tak dál spokojeně nasával svůj nazlátlý mok, korpulentní ústa obemknutá kolem celého hrdla. Na tváři se mu usadil výraz ne nepodobný s výrazem pana premiéra Špidly při ranním joggingu. Extáze.

Bohužel ani Irenka neměla smysl pro empatii rozvinutý, a snad právě proto si tento tak jasný signál nevyložila jako souhlas k orálnímu či jinému sexu, ale jako projev naprostého nezájmu o svojí osobu.

 

Oba měli zkrátka špatný den.... Hodně špatný den měli ale i Radoslav a Antonín...

 

Kdyby byl Karásek býval věděl, že další zákazník této pumpy, který mimochodem právě vkročil do dveří a jmenoval se Antonín Pešek, vyhraje zbrusu nový Ford Focus Combi jako padesátitisící zákazník firmy Agip v České republice, všechno mohlo být úplně jinak.

Karásek auto zoufale potřeboval. To jeho mu ukradla manželka, když od něj utíkala s Kristiánem, vesnickým intelektuálem.

 

Karásek by býval během své zběsilé honby za toaletou a pivem neprojel skrz dvě červené. A Radovana s neidentifikovatelným flekem na sváteční vestě by nejspíše neposlal rozporcovaného do igelitového pytle a posléze na exkurzi spalovacího systému krematoria ve Strašnicích.

Všechno mohlo být úplně jinak.

 

Takhle byli opravdu spokojení jen pan Antonín a Kristián s Karáskovou manželkou, ale o nich až příště.

...........

“Fuj to byla makačka,” oddechl si červ, když se, konečně suchý, rozložil na předním skle tatrovky, vytáhl pero a začal se prohrabávat chloupky na spodní části břicha. Právě tenhle pohyb mu totiž vždycky přinášel nejvíc inspirace, dneska bylo ale všechno úplně špatně. “Nejenom, že svůj život nezbásním, já nenapíšu vůbec nic,” rozvztekal se Antonín. “Doufám, že jsem se netopil moc dlouho a nepoškodil se mi mozek.”

 

Jediné, co si nakonec Antonín k dnešnímu datu do svojí biografie poznamenal, bylo:

 

Den velmi neplodný mokrý hladový - Blbec

 

a pod to malými písmeny doplnil: už nikdy nesedat na místo spolujezdce, múza tě může políbit i na přístrojové desce.

---