Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePán Bůh. Pán Bůh?
Autor
Miki
Dnes vládla v Nebi stísněná nálada. Pán Bůh pobíhal po Úřadě jako vzteklý pes a na každého se jen utrhoval. Archanděla Gabriela svými bezdůvodnými výpady dokonce rozplakal. Citlivá duše andělova totiž nedokázala tolik příkoří najednou vstřebat. „Kdo to sem zas leze“, osopil se Pán Bůh na osůbku, která měla ještě větší část své tělesné schránky za dveřmi. Malý Boží posel se málem sesypal. Bradička mu začala poskakovat a ze záplavy vzlyků ne a ne vyloudit kloudné slovo. „To mi sem poslali toho pravýho,“ utrhl se Pán Bůh, který jako Vševědoucí samozřejmě věděl, proč anděl přišel. „Zmizni!,“ zahromoval. Hlava nešťastného posla byla v mžiku ten tam. Pán Bůh se zhroutil do křesla. Nervózně si rozbalil doutník a vykouzlil trochu ohně. Připálil si, mohutně zatáhl. Ještě jednou. Vdechnutý kouř projel do plicních sklípků a cestou je sedřel smirkovým papírem. Pán Bůh se rozkašlal. „Co.. to.. to.. je?,“ kuckal. Svatý Petr opatrně nakoukl dovnitř. „ A ven!“ Petr poslechl, co jiného.
Venku na nádvoří andělé a další nebešťané vytvářeli tiše šeptající hloučky. Aby ne, vždyť to byla událost numero uno. „Starej jde na kobereček,“ šlo jako pešek kolem dokola. Bylo to už podruhé v průběhu nějakých dvou tisíc let. Poprvé musel Pán Bůh dlouze vyvracet podezření z korupce, když zasáhl do běžného vývoje a v malicherném sporu dvou lidských rodů jednomu pomohl tím, že nechal jakéhosi chudáka jménem Ježíš vstát z hrobu. Druhá strana si to ovšem nedala líbit a podala na patřičná místa sáhodlouhou stížnost. Takže tuctový spor mezi Židy a Římany lehce přerostl pozemské hranice a Pán Bůh si jen tak tak uhájil židli. Jenže místo aby si dal víc pozor, je tu hned další stížnost. Tentokrát si stěžuje právní zástupce delfínů na neustálé znečišťování moří a oceánů jedovatými látkami. A to bylo zlé. Delfíni jako nejvyspělejší společenství na Zemi měli nahoře své zastání. Mohutně dýmající Pán Bůh se v oblacích kouře z laciného doutníku skláněl nad kusem papíru a cosi psal. Týmž kouřem lehce přiotrávená seděla na okenním parapetu bílá holubice a trpělivě čekala až dopíše. Hotovo, dopsáno. Pán Bůh připevnil svitek textu k holubici a vypustil ji z okna ven. Chvilku se za ní díval jak nabírá výšku. Tradiční způsoby komunikace mají přeci jen své kouzlo. Na jeho pevně semknuté rty se vloudil náznak malého úsměvu. „No to jsem zvědav, kdo to tu po mně převezme.“ Což byl trochu nelogismus, protože to samo sebou opět věděl. Vše vědět byla jeho druhá přirozenost. Snad proto ten úsměv když odcházel.