Zapadákov

Zapadákov

Sedím v obýváku a čumím do blba. Nebaví mě to tady. Ne, to je slabý slovo. Tady mě to ubíjí, ničí mě to. Tohle město je hrozná prdel. A není snad nic horšího než sedět na prdeli v takové prdeli. Není to nic pro mě, nejsem ten typ člověka. Já potřebuju k životu akci, ne plnou ledničku a postel.  Sem tady teprve dva dny a už to nemůžu vydržet. Chodím od ničeho k ničemu, nic mě nebaví, nic se mi nechce. Ne, takhle to fakt dál nejde. Jestli tady zůstanu jenom ještě jeden den, tak mi asi už definitivně hrábne!

 „Luci, představ si, že nějakej úchyl snědl svýho partnera,“ začne mi bábi číst zase něco pěknýho z Blesku.

„No to sou věci…,“ tak tohle mi chybělo ke štěstí… V duchu zaúpím. Jakmile jednou bábi začne vytahovat tyhlety story, nikdy neví, kdy skončit.

„A prej chtěl, aby ho sežral, jako ten partner.“

S velkým sebezapřením si vyslechnu celou historku o teplým kanibalovi a pak rychle odejdu do kuchyně, než mi bábi začne číst něco dalšího.

„Mami, já zase pojedu,“ oznámím v kuchyni máti.

„A kam, prosim tě? Teď jsi teprve přijela a neviděly sme se dva měsíce!“ diví se vcelku oprávněně. Jenže já už nemůžu… Nemůžu to tady už vydržet…

„Já vim. Ale já musim, chápeš? Dyť mě znáš!“

Máti se na mě podívá. Chvíli mě pozoruje, jak si to rázuju po kuchyni.

„S tebou je to fakt hrozný! Dyť ty seš tady jak tygr v kleci!“

Tygr v kleci…Jo, to docela vystihla. Přesně tak se cítím – jako vězeň…

Někdo zvoní. Jitka. Pouštím ji dovnitř.

„Čau!“

„Čau!“

„Tak cos celej den dělala?“ ptá se mě.

„Nic,“ odpovídám po pravdě, „Já nevim, co se to se mnou děje. Ale mám nějakou divnou náladu…Ale není to depka. Já nevim…“

„Víš, co to je, Lucko? Nuda. Tomu se říká nuda. To ty neznáš, co?“

Přemýšlím nad tím. No jasně, nuda… To fakticky neznám. Dívám se na Jitku, dřív mou nejlepší kámošku. Vypadá spokojeně. Ona JE spokojená s životem tady, nezdá se jí fádní. Chodí s Kamilem a stačí jí ke štěstí sedět v tomhle zapadákově a držet se s ním za ručičku. Jak jsme se od sebe vzdálily! Je to vůbec možný? Kamarádky na život a na smrt, pokrevní sestry, a co z toho zbylo. Vzpomínky a jednou za čas pokec. Vlastně sem se tady vzdálila všem. Sem jinej člověk a oni sou furt stejní. Ubožáci! Já byla taky taková. Ted už ale nemůžu. Nemohla bych už tady žít. Sere mě tohle maloměsto! Ne, nevrátila bych se ani za zlatý prase!

„Tak co, pudem ven?“

„Třeba.“

Jdem a všechno přikrývá šeď nudy. Jak sem to tady mohla tak dlouho vydržet? A oni…?

Nechápu to. Snad nikdy sem si tak silně neuvědomila, jak moc sem se od všeho tady odcizila. Že už sem nepatřím. Že už žiju jinej život, úplně jinej, než si kdokoli tady dovede představit, natož ho pochopit. Že tady sice oficiálně bydlím, ale domov už to není…

*****

Jem šťastná. Stojím na stopu a jsem šťastná. Jako bych opustila celu a byla zase svobodná. Jakoby mi sundali okovy. Cítím se tak lehká. Nádhera! Stopuju a vesele se usmívám, i když mi nikdo nezastavuje. Miluju to. Miluju cestování, svůj život, když není uvězněnej „doma“. TOHLE já potřebuju k životu! Akce, kamarády, změnu. Nenávidím stereotyp. A proto nenávidím taky naše maloměsto, tu díru.

Jedno auto mi zastavuje, běžím k němu a pořád se usmívám. Proč taky ne?

„Kam to bude, slečno?“

„Jedete do Prahy?“

„Jasně. Naskočte si.“

A já naskakuju. Všechno deptající nechávám za sebou. Zase na cestách.  

*****

Squat u Leily, Líby a Svaty, čtu na dveřích. Usměju se. To je určitě práce Svaty. Odemknu dveře, hodím bágl do kouta a vřítím se do obýváku. Jsou tu všichni. Líba, Svata, Krtek, Jetřich, Gilbert, Lógr i Vítek.

„Nazdárek!“ vítám se s lidma, který mám tolik ráda, pusu od ucha k uchu.

„Zdravíčko Leilo! To je dost, žes přijela!“

Jsem šťastná. To tady jsem doma, opravdu doma. Teď zase začnu žít! 

„Tak co dneska podniknem?“

„Nejdřív ze všeho zahulíme a pak uvidíme!“ usměje se na mě Vítek, „Lógře, nechceš to ubalit?“

„No, klidně,“ zamumlá a dá se do díla. Za chvíli je brko na světě a koluje po pokoji.

„Tak já sem málo moc!“ řekne Vítek a vypadá opravdu kvalitně zhuleně. Já na tom koneckonců nejsem o moc líp. Lógr se ujímá gramců a rozjíždí solidní jungle. Sedím na gauči, ponořená do hudby a unášená vlnami štěstí. Vyhulíme ještě ze dva jointy a dem na pivko do Mrtvé ryby..     

„Jo, a příští týden bude rychta!“ oznamuje mi tam Lógr.

„No to je super!“ jsem nadšená. Miluju rychty. Vypadnout z města, jet někam do přírody, vykašlat se na všechno a užívat si hudbu, lidi a svobodu.

„A kde?“

Lógr mi podá veškerý informace. Už aby to bylo!

*****

„Jedem ještě pro pivka, nechceš jet taky?“

Byly čtyři ráno a rychta ještě zdaleka nekončila.

Přikývnu. Proč ne? Řídit bude Vítek. Je trochu nalitej, ale to přece nevadí. Tomisch, Hélus a já nasednem a vyrážíme. Je sranda, každou chvíli se smějeme, já skoro pořád. Je mi krásně, tak krásně… Sleduju okolní krajinu. Je mlha, les, kterým projíždíme, vypadá přízračně. Začíná svítat. Vítek tam pouští nějakej nářez a já se musím usmát. Na chvíli zavřu oči. Jsem šťastná.

*****

Tak jsem zase doma. Zase v tom našem příšerným zapadákově, v té prdeli, kde se nic nedělo, neděje a asi ani dít nebude... Sedím na zahradě a tupě zírám před sebe.

„Luci, chceš něco přinýst?“ zeptá se mě máma vykukující ze dveří.

Zavrtím hlavou a máma se vrátí do kuchyně.

Dál hledím na zahradu, ale nevidím ji. Myšlenkami jsem někde jinde, daleko odtud. Vzpomínám na rychtu. Na naši jízdu autem. Připadá mi to tak dávno, tak dávno, co jsem byla šťastná, plná života a elánu, kdy jsem měla milion důvodů proč žít. Co zbylo? Ani jeden, jedinej mě teď nenapadá. Ani jeden… Jsem zase doma, víc mrtvá, než živá. Troska, skořápka. Máti je určitě ráda, že mě má doma. Radši jsem měla umřít. Bylo by to určitě lepší, než tohle. Než sedět tady a nudit se. Začínám to tady pomalu, ale jistě nenávidět. Sere mě to tady! Oči mě pálí, vlhnou. Zásoba slz je u mě nejspíš nevyčerpatelná. Nabrečela jsem hektolitry a stejně mi zase nekontrolovatelně vyklouznou slzy, klestí si cestičku po mé tváři a po krku sklouzávají dál. Jedna se dostane na nos, kde se chvíli jakoby nerozhodně zastaví, a pak skápne dolů na nohy. Na nohy, který už nikdy nebudou chodit.