Stín květiny (20.11.2003)

Jen tak si seděl na lavičce
listopadové slunce příjemně hřálo
měl zavřené oči
a vítr ho zlehka hladil
bylo příjemné odpoledne
jedno z posledních
až do jara
přisedla si k němu
ani se nepohnul
vzduch byl nabitý energií
začala si povídat
sama se sebou
ani se nepohnul
světlo si hrálo za víčky
mluvila na něj
zkoušela to ale
on se nepohnul
jako mrtvý Bůh
ticha
tak si zapálila cigaretu
a on odešel
na vlak

Stál na úzkém chodníku
který se táhl do dáli
měl zavřené oči
jako had se vyhříval
na sluníčku
a všude kolem bylo
příjemné odpoledne
přisedl si k ní
lehce se usmála
a vzduch byl nabitý energií
začali si povídat
střídavě
o všem a o ničem
jako všichni
když je venku tak hezky
šel kousek s ní
měl plné kapsy času
a slunce hřálo
jako kdysi když ho políbila
první a poslední
pak šel dál
na vlak

Zase seděl na lavičce
sám
ale do uší bodaly
odrazy reality
věděl že se otočí
čekal na to celý den
slunce se pomalu sklánělo
nad obzor
až se ohlédne přes rameno
bude už tma
na ruku mu sedla moucha
odehnal ji
znovu si na něj sedla
z lásky to nebylo
ale co taky jo
čekal až příjde jeho chvíle
a ruka se lehce chvěla
jako mravenec ztracený
v mraveništi
jako jeden mezi mnoha
jako stín
květiny