NECHUTNÄ NÄDIVKA

Vážený čtenáři,

Právě jsi začal číst poslední povídku ve svém životě. Jakmile otočíš na poslední stranu, přečteš posledních pár vět pak přijde moje chvíle. Jsem totiž za tebou, zatím mě nemůžeš vidět, ale radím ti, neohlížej se. Dočteš poslední větu a já se pak pomalu vykradu ze svého úkrytu a podříznu ti hrdlo. A kdyby jenom to. Budou se dít mnohem zajímavější věci, však počkej, to budeš koukat. Musím tě zabít, ať chci nebo ne. On mi to nařídil. Asi nevíte, kdo On vlastně je, ale ještě, než bude po vás se to dozvíte. A také vám povím něco o mě. Jsem zabiják. Ale ne nějaký obyčejný, jak by se mohlo zdát. Mám své rituály a zvyky. Nezabíjím pro radost, je to moje práce, ale mám jí rád, už jsem si zvykl. Musím Ho poslouchat jinak by zabil on mě a to přece nechcete že ne? Musím se přiznat, že dříve jsem byl řidič autobusu. Nemohu vám říct na jakém kontinentu, státě ani městě to bylo, nemohu vám říci ani moje pravé jméno, ale můžete mi říkat třeba George. Já vám dokonce ani neprozradím, kolik je mi let a jak vypadám uvidíte za chvíli – teda pokud to stihnete než ucítíte čepel mého nože na vašem krku. Stále si myslíte, že jde jen o nějaký žert a zcela jistě mi nevěříte ani slovo. Však ona moje břitva už vás přesvědčí, ale mohu vám doporučit buďte ostražití. Jakmile dočtete tuto povídku, možná vstanete ze svého křesla, válendy, pohovky nebo stoličky ( záleží kde sedíte) a půjdete třeba do vedlejšího pokoje. Tam už ale budu číhat já. Věřte mi mám výborně přesný řez a ke své práci používám profesionální vždy perfektně nabroušenou ocel. Možná, že čekám za vašim křeslem a vidím váš úsměv na rtech, protože stále nevěříte, že bych se mohl dostat tak blízko k vám aniž byste o tom věděli. Ale už vás nechci strašit takže radši teda řeknu něco o sobě, o mém bývalém klidném životě.

         Jak už jsem řekl, nemohu prozradit svůj věk, ani místo narození, ale narodil jsem se jako každý normální člověk, to dá rozum i když vám neprozradím kde. Moji rodiče dosud žijí, ale raději je nenavštěvuji z pochopitelných důvodů. Nerad bych z nich taky nadělal nechutnou nádivku. Ale k tomu se dostanu později. Vyrůstal jsem jako obyčejné dítě bez jakýchkoliv sklonů k násilí. Ve školce mě měli rádi pro mou sportovní aktivitu  a hudební nadání. I když u mě zůstalo v oblasti hudby vždy jen u nadání. Teď se zabývám něčím mnohem lepším než je hudba. Základní škola také nepřinesla nějaké výrazné zážitky, které bych vám musel vyprávět. Jako každé dítě jsem ve škole poznal svou první lásku, i první rozchod, při kterém bylo prolito hodně slz. Nyní prolévám něco trošku jiného, cha cha. Učení mi nešlo zrovna podle mého přání, ale úplně blbý jsem taky nebyl.  No a protože jsem měl rád auta, stal se ze mě automechanik. Teda učeň tohoto oboru. Z tohoto období možná stojí za zmínku příhoda, která se stala jednomu mému bývalému kamarádovi na praxi.

         Byl to již druhý ročník našeho učení a s kamarádem jehož jméno opět neprozradím, ale můžeme mu říkat Louis. S Louisem jsme pracovali ve stejné dílně, pod vedením našeho mistra, na jméno už si fakt nevzpomínám. Můžu o něm říct jen tolik, že byl vždy pohodový, usměvavý, stále pokuřující se své smradlavé fajfky. Ten týden nezačal vůbec šťastně. Aut na opravu se nám nahromadila taková spousta, že jsme jen stěží hledali místo, kde by mohli přechodně parkovat. Navíc onemocněl náš mistr, takže nám velel vedoucí auto opravárenské dílny nějaký odporný chlap. Byl vysoký, svalnatý a celé jeho tělo bylo porostlé dlouhýma černýma chlupama. Když člověk zahmouřil oči, objevil se mu před nimi obraz vlčího muže s lidskou tváří. Ani jeho hrubé chování se moc nedalo nazvat lidským. Po každém řval a nutil všechny k většímu úsilí. Jeho oblíbeným sloganem se stala věta: Do prdele s váma vy bando líná. Měl ještě další ulítlé kecy, ale toto bylo jeho nejoblíbenější. Ani my dva s Louisem jsme nezůstali ušetření. Hned po příchodu do práce nám nadal, kde se flákáme i když jsme přišli o deset minut dřív. Pak nás poslal umývat karosérie nákladních aut. Jenže ten den bylo málo servisáků, takže přišla řada i na nás. Šéf za námi došel a dovedl nás k jednomu autu. Značku si přesně nevybavuji, jen vím, že bylo celkem nové a bylo černé. Skoro za vlasy nás k němu dotáhl a řekl: „Chlapi, musíte to spravit za dopoledne, protože odpoledne si má přijít zákazník. Je třeba vlézt pod auto, vyměnit tlumiče a další drobné opravy, seznam máte položený u mě na stole.“ Pak se na nás podíval tím svým věčně zamračeným pohledem a dodal: „A né že něco zkurvíte, nebo si to pěkně votserete.“ Otočil se a byl pryč. Jelikož Louis byl o trošku lepší učeň než já dohodli jsme se, že pod auto půjde on. Protože už nebylo místo v boxech pro opravy aut, kde si mechanik klidně pod autem chodí celý vzpřímený museli jsme použít heveru. Šlo to hladce a Louis byl mžiku pod autem. Já jsem se stal pro tuto chvíli jeho prodlouženou rukou. Nosil jsem nářadí a náhradní díly, podle toho, co Louis zrovna potřeboval. Zrovna jsem se tak jednou vracel s novým výfukem v ruce když v tom se stalo něco velmi neočekávaného. Auto, které dosud bezpečně viselo na heveru se nějak vymklo a spadlo dolů přímo na Louise. Krev, která vystříkla, když se jeho hlava odkutálela stranou zasáhla až mě. Byla nádherně rudá a teplá. Louisovo tělo se ještě chvíli svíjelo v křečích ale za chvíli, nevím kolik času uplynulo se nic nepohlo. Pořád mám pře očima ten obraz, kdy mu padající auto rozřízlo krk takovou silou, že hlava odletěla od těla jako odkopnutý míč. A té krve, co bylo všude na zemi. Málem jsem po ní sklouzl, když jsem se šel podívat, jestli je Louis už mrtvý. Chudák nestihl pořádně ani zařvat, spíš jen vyjekl, ale velmi potichu. Nedalo se mu v tu chvíli vůbec pomoct i když bych hrozně rád to mi věřte. Co bylo pak už nemusím popisovat, přiletěl šéf, podívat se, co se to tu jakože kurva děje, pak málem omdlel, když viděl tu spoušť, mě poslal domů, prý z toho otřesného zážitku, kterého jsem byl svědkem.

          Tak nějak se mi povedlo vyučit se. A jelikož mě hodně bavilo jezdit v autě, sháněl jsem zaměstnání právě v takovém oboru. Podařilo se mi sehnat místo u nás v dopravním podniku, kde jsem šoféroval autobus. Byla to dobrá práce, slušně placená a člověk se moc nepředřel. Žil jsem v jednom malém nájmu spokojeně až do doby, kdy mě našel On. A teď je ten pravý čas vysvětlit, kdo jako že On vůbec je. Věřte nebo ne, je to duch. Ale pěkně zlý duch, ba přímo mizera a hodně velký. Když byl ještě člověk byl vrahem jenže nakonec byl chycen a protože zabil moc lidí, byl usmrcen na elektrickém křesle. Jeho tělo teď někde nejspíš hnilo v zemi, jenže jeho duch přemýšlel, jak by mohl páchat zlo i po své smrti. A podařil se mu najít zatraceně dobrý způsob. Vstupoval do živých lidí, ovládal je a prostřednictvím jich vraždil. Nikdy nezůstal v těle jednoho člověka déle, než někoho nezabil, jenže já jsem se mu asi hodně musel zalíbit.  Nejdříve jsem vůbec nevěřil, že by to mohl být nějaký duch, ale později, kdy jsem nad sebou začal ztrácet kontrolu mi došlo, že to nejsem já. On mi říkal co mám dělat, jak to dělat a podobně. Naučil mě tolika věcem. První se mi to všechno hrozně hnusilo, nenáviděl jsem sám sebe, ale teď už mi to přijde docela dobré zabíjet lidi. Člověk se pak cítí tak nějak volně, nevázaně, hned je mu líp u srdce. Když mi poprvé přikázal zabít člověka bylo to tak šílené a děsivé.

           Bylo to večer, kdy jsem jezdil odpolední směnu. Už jsem jel poslední kolo když On mi přikázal abych s autobusem, kde seděl pouze jeden cestující, zajel mimo trasu. Vůbec jsem nechápal, co se to se mnou děje. On převzal řízení nad autobusem a já se pak už mohl dívat jeho očima na tu spoušť. Šlápl tomu pořádně na plyn a hnal to přes město k lesu. Ten cestující, co tam seděl se nervózně rozhlížel kolem sebe a pak vstal a přišel ke kabince zeptat se mě, jestli jsme náhodou nevybočili z trasy. „Ne.“ Řekl jsem hrubým hlasem, který mi zněl úplně cize. Po chvíli se moje noha uvolnila z plynu a autobus lehce zvolnil tempo. Mé ruce otáčely volantem, odbočoval jsem na křižovatkách, aniž bych věděl kam vlastně jedu, protože touto cestou jsem nikdy nejezdil. Ale On to věděl. Zaparkovali jsme na malém odstavném parkovišti. Nyní už bylo celé moje tělo kompletně v jeho nadvládě. Vstal a vyšel vstříc tomu pasažérovi na kterém bylo poznat, že je velmi nervózní. Strach mu šel přímo číst z očí. Nevím, kde jsem vzal břitvu, ale najednou se ocitla v mé ruce. Usmíval jsem se a postupoval k tomu tlustému člověku, k té hromadě sádla a tuku, která tam seděla schoulená na poslední sedačce. Když uviděl nůž v mé ruce začal prosit o milost. Říkal, že udělá všechno, jen ať ho nechám žít, že má rodinu, děti. Nic mu nepomohlo. Nůž prosvištěl vzduchem, ale podařilo se mu můj první úder odrazit. Nastavil ruce a ostří nože zajelo do jeho dlaně jako nůž do másla. Z rány, která se téměř okamžitě otevřela se začala řinout krev, která odkapávala na zem. Naštvalo mě, že se brání. Tak už končí legrace pomyslel si On ve mně. Vzal jsem toho chlápka pevně za pačesy a nádherně jedním čistým řezem mu prořezal hrdlo. Muž zachroptěl a padl jako podťatý. Já taky neměl daleko do mdlob, mrákoty se o mě pokoušely, ale musel jsem zůstat silný, protože On to chtěl. Už jsem si myslel, že to skočilo, že můžem odejít. Jak jsem se hrozně mýlil. Teprve pak jsem poznal, že to vše mělo teprve začít. On ve mně nechtěl jen zabíjet, chtěl si také s tělem trošičku pohrát než odejde. Také mi říkal, že by bylo barbarské nechat to ubohé tělo ležet jen tak. Úplně jsem rezignoval, protože v té chvíli po zabití člověka mi bylo jako bych měl sám umřít. Nechal jsem Ho kompletně ovládat mé tělo. Viděl jsem jak On v mém těle svléká toho tlouštíka. Šaty úhledně poskládal na hromádku a položil je na sedačku před sebou. Pak odněkud z autobusu vytáhl kufřík. Ten kufřík se později stal mým pracovním nářadím, ale to jsem ještě nevěděl, co se v něm nachází. Byla tam spousta věcí. Nůžky na stříhání růží, živého plotu a křovin. Dále jsem viděl pilku, sekáček, řeznickou zástěru, rukavice a další věci, které jsem ještě nikdy neviděl, ani nevěděl jak se používají.Milého tlouštíka jsem vzal, pak také sekáček a pěkně po částech jsem sekal. Nejdřív jedu nohu, pak druhou. Od trupu jsem oddělil ruce. Vyndal jsem z kufru háčky a na ně pověsil nohy a ruce toho tlouštíka. Pak jsem je rozvěsil po autobusu jako vánoční ozdoby na stromeček. Skalpelem, který byl také součástí mé výbavy jsem tlouštíkovi rozřezal hruď a všechny jeho vnitřnosti vyhodil na podlahu autobusu. Bylo velmi nechutné dívat se, jak z něj lezou střeva, které se postupně vymotávají a rolují na podlaze. Pak vypadly ledviny, vykuchal jsem i játra, žaludek, slezinu a nakonec přišlo na řadu srdce. Všude byla najednou strašná spousta krve a já v ní. Vnitřnosti jsem položil na sedátko, kde ještě před chvíli tlouštík seděl. Tak, to by bylo, řekl mi On ve mně a já si ulevil, že dnešní práci máme konečně za sebou. Domů jsem přišel až pozdě v noci, jelikož autobus musel zůstat v lese.

         Pár dní poté, co se to stalo jsem četl ve všech novinách o nejbrutálnější vraždě za posledních sto let. I v televizi ukazovaly obrázky toho autobusu, ale části toho tlouštíka zůstaly ukryty mimo dosah kamery. Prý vrah byl profesionál, kterého si najala mafie, aby se z nějakého důvodu pomstila tlouštíkovi. Musel jsem se tomu opravdu ze srdce smát. Samozřejmě mě vyšetřovali a některé mé aliby nebyly zrovna nejvěrohodnější, ale nechci vás tím zatěžovat. Vy si musíte ještě před svou vlastní smrtí užít mého povídání o lidech, které jsem zabil a znetvořil, přesně tak, jak to udělám s vámi.

        Život se mi začal hroutit. Od dopravního podniku jsem dostal padáka, prý nejsem už osoba, které by se dalo věřit a navíc jim vadily mé opletačky s policií ohledně té vraždy. Na svou obhajobu musím podotknout, že vraždu spáchal On a jako nástroj použil mě. To jsem také ustavičně tvrdil a tak není divu, že jsem se po čase dostal na léčení do psychiatrické léčebny. Bylo to tam fajn. Nebyl jsem duševně nemocný a zdálo se mi, jako by doktoři nějak  věděli, že jsem normální, zacházeli se mnou velice slušně. Už jsem si myslel, že On mě nadobro opustil, protože od té vraždy se už neukázal, ale jen čekal a jeho chvíle měla přijít už brzy. On věděl, že mě může potřebovat, protože jsem byl v dobré fyzické kondici s nadáním rychlosti a přesnosti. Potřeboval mě dostat nějak ven a nakonec se mu to povedlo. Když jednoho dne ráno přišel primář na vizitu, On vstoupil do mě a čekal na vhodný okamžik. Ten přišel, když mě primář dával kovovou tyčinku do pusy. Rychle jsem po ní chmátl a vší silou jí zarazil doktorovi do oka. Vyvalila se na mě sytě červená krev, doktor se držel za oko a padl na kolena. Toho jsem využil a jelikož jsem měl teď víc síly než obyčejný smrtelník kopl jsem doktora do zad až mi tam zůstala viset noha. Bylo to velmi nepříjemné, protože moje noha byla zaklíněná mezi jeho obratli a křeče, které dostal mi znemožňovali s nohou jakýkoliv pohyb. Pak jsem trhl nohou tak prudce až vyletěla ven z jeho zad a zároveň s ní i ledviny doktora. Bylo to jedno, už byl stejně mrtvý. Sestřičky, které představení přihlížely křičely jako o život. Nemohl jsem je nechat, tak řvát, mohli by přivolat pomoc. On naštěstí v mém těle jednal rychle. Popadl hlavu jedné sestřičky a otočil jí tak, že jí skoro celou přetočil. Bylo slyšet hlasité křup. Ihned jí pustil na zem a vzal druhou sestřičku do náruče a vyhodil jí z okna. Můj pokoj byl ve čtrnáctém patře, takže bylo jasné, že sestřička dopadne a rozplácne se jako zajetá žaba. Tak to bychom měli. Opatrně jsem se vlekl chodbou, dál kolem kanceláří až do šaten. Vypáčil jsem skříňku primáře, kterého jsem sprovodil ze světa stejně jako to udělám s vámi  a oblékl si jeho šaty. Docela mi padly i když boty byly asi o číslo větší. Už jsem vypadal konečně k světu. Nepozorovaně se mi podařilo opustit léčebnu pod primářovým jménem. Zamířil jsem domů a večer se díval na zprávy. Byl jsem zvědav, co budou ukazovat. Ukázaly nemocnici a mluvily o dalších brutálních vraždách. Zatím si však nikdo nevšiml, že by chyběl nějaký pacient. Jen tam byla zmínka o zmizení primářových věcí. Na druhý den jsem si koupil noviny s nadpisem: KRVAVÉ VRAŽDY V NEMOCNICI.Musím uznat, že to byla pěkně nechutná nádivka.

         Tak to byl začátek mého vraždění. Po čase, jsem si už trošku zvykl a prosil Ho ve mně, ať mě naučí něčemu novému. A skutečně jsem se něčemu dalšímu přiučil. Naučil jsem se jíst lidské maso. Po jedné vraždě v panelovém domě mi On nařídil, abych z mrtvoly ihned odřezal maso, hlavně se stehen a také lícní část a břicho. To jsem pak dal do kufříčku a spěchal domů připravovat večeři. Maso bylo pěkně krvavé a steaky byly výborně propečené a šťavnaté. Zapíjel jsem lidskou krev, která už sice byla malinko sražená, ale pořád měla výbornou chuť. Ta mladá žena, z které jsem si maso řezal se musela o sebe výborně starat. Určitě jedla jen samá zdravá jídla, protože její maso bylo velmi chutné. Časem jsem si začal připravovat i nádivky z lidských jater, očí, uší, česneku a dalších přísad. Taková nechutná velmi chutná nádivka. Mimochodem už jste měli někdy lidský nadívaný mozeček? Výborná věc, měli byste to někdy zkusit, vřele vám to doporučuji. Je to přímo specialita.

        On mě také donutil k tomu, abych tu dnes byl s vámi a zabil vás. Co se bude dít po tom, co do vás vnikne můj nůž už asi tušíte. Ano správně vytáhnu svůj kufřík, otevřu ho a začnu z něj vydělávat různé nástroje. Možná, že si s vámi pohraju a nejprve vám uřežu vše, co budu potřebovat na vynikající lidskou pečínku, no a vy pak na následky tak těžkých zranění umřete pěkně pomalu v bolestech. Mé povídání je skoro u konce. Nevím, co bych vám před vaší smrtí mohl ještě říct. Nechci vám to nějak protivit. Zabíjení se stalo mou prací a jde mi vážně dobře o tom se můžete za chvíli přesvědčit.

        A to je úplný konec. Teď už čekám z nožem někde velice blízko u vás. Vidím, že přejíždíte tyto řádky znova a znova a i přes mé varování se rozhlížíte kolem sebe. Už dávno vám ze rtů zmizel ten úsměv, který jste měli, když jste začali číst. Už tomu věříte, protože jste o těch vraždách četli v novinách, slyšely v rádiu, viděli jste je v televizi. A já jsem teď někde za vámi s nožem a čekám až z vás budu moct udělat NECHUTNOU NÁDIVKU!