smrt

_JiKo_: ale poznáš, co smrt tvých blízkých? Ta je mnohem horší než tvoje samotná smrt!

Ne, smrt máme v každém okamžiku na dosah ...

... ke smrti je zatraceně blízko ..

Nicka: Závidím Ti tu nevědomost ( bez ironie, opravdu bych radši vymazala, co jsem viděla a zažila kolem umírání a smrti - nejen svých blízkých, ale taky několikaletá praxe na patologii ).
alina: A Tobě dávám TIP, mluvíš mi z duše!!!

Tak jako mnoho jiných se smrti nebojím. Ale bojím se těch chvil, když se objeví ta mrazivá "smrtka z orloje". Člověk takový chvíle může zažít za život i několik. Až příliš dobře si vzpomínám, jak mě v práci přepadli chlápci s bouchačkama a chtěli po mně tržbu. V momentě, když jsem ležel břichem na zemi a uslyšel jsem výstřel - to se pak dějou v hlavě věci. A taky se objeví hroznej strach. Spíš strach o to, koho tu na zemi po sobě zanecháš, než strach o sebe. Ale objeví se, aspoň u mně tomu tak bylo... Přežil jsem, díky Pane.

Ještě něco, Alino, TIP.

Člověk sice píše verše aby se odhalil, ale ne jenom aby se odhalil a toho tam zatraceně postrádám. Ašer

fujtajbl... na efekt a nepravdivý

No tak!!! Nicko, ty jsi rozený optimista. V období, kdy jsem to psala to bylo tak živé a bolavé, že jsem měla pocit, že tu kmotřičku s kosou téměř hmatatelně cítím, jak chodí naši domácností. Mimochodem, kde vidíš ten efekt?!

'smrti se nebojim, smrt neni zla...' Jsem jenom zvedava, co potom :-)) To bude urcite stat za to. (Doporucuji 'Svetlo na druhem brehu' od R.A.Moody)

Když se clovek setka poprve v živote se smrti je zasažen v hloubi sveho nitra. Vydesen, otresen, vyrvan ze sebe sam. Postupem casu, jak prvni bolest otupi, ziska pocit, že už vi, ci tuši,... a priste nebude již tak zasažen. Ale je to omyl. Ani vira, ani cokoliv jineho nikdy nepomuže cloveku od bolesti, kterou si musi tak jako tak projit pokažde, když se setka se smrti. Ale ve viře je nadeje, že to neni bezesmzslne.

Nač se bát smrti? Já se jí nebojím, vždyť co budu živ ji nepoznám ...

jak se říká, smrt si nevybírá...