Třikrát o tajných

Vysochal pomník a šestkrát si plivl do dlaní. Rozhlídl se kolem a když zjistil, že ho pozorují jen dvě vycpané kafky, reprodukovaný tygr od Rousseaua a hromádka kočičích hlav v rohu, rychle přitesal pomníku ještě jednu hlavu. Konspirátor.

Jenže tajní byli všude.

Zrovna když poodstupoval, aby si své dílo prohlédl, vynořili se odnikud, což byla jejich specialita a chladnokrevně nastavili couvajícímu umělci nohu.

Upadl třikrát.

Nejprve na zem, poté do mdlob a nakonec do kómatu.

V nemocnici leží dodnes. Občas ho některé jeho sochy přijdou navštívit a donesou mu bonbonieru.

Višňovou.

V tramvaji visel za ucho. Vedle něj visela fešná kůstka, ověnčená zlatem a kabelama. Mlsně po ní pokukoval a přemýšlel jestli jí má šáhnout na zadek nebo si cvaknout lístek. Učinil to první.

A ta ženská ho hned sbalila.

Byla totiž tajná.

Už spolu mají tři děti.

Na jaře je moc hezky. Lidi odhazujou zábrany a svršky, čichají ke klubajícím se sněženkám, lepí se na sebe, cicmají se a všichni jsou rádi, že přežili zimu. Kromě těch , kteří ji nepřežili.

I tajní tají a převlékají kabáty. Zavírají se doma, utěsňují dveře a zatahují závěsy a pak ve tmě dělají, že nejsou tajní.

Tajně, aby je nikdo neviděl.

Ale tajní mají oči všude.