Jeníček a Mařenka

O Jeníčkovi a Mařence

Byl jednou jeden Jeníček a jedna Mařenka. Žili spolu v jednom velkém městě. Začalo to tím, že jednou Mařenka řekla Jeníčkovi, že má hlad, ať zajede na tržnici a koupí nějaký perníček k obědu. Tak Jeníček šel. Sedl do tramvaje a za chvilku byl na tržnici. Jen co vystoupil, už se hnal ke stánku s perníčkem. Jeníček musel vystát dlouhou frontu, a když byl na řadě, už měl pořádný hlad  a koupil tedy několik kusů perníčku. Pak šel zpět na zastávku autobusu, když v tom se na něj vyřítila policie a zatkla ho za krádež perníčku ze střechy domu perníkové magnátky madam Jagy. Jeníček se bránil, ale co mu to bylo platné proti ozbrojeným policistům.
Mařenka čekala hodinu, dvě, až jí bylo divné, že Jeníček dlouho nejde. Tak Mařenka zavolala na policii vyhlásit pátrání. Tam jí samozřejmě řekli, že Jeníček není nezvěstný, ale že je ve  vazbě a brzy ho čeká soud. Mařenka celá zděšená praštila telefonem o zem a vydala se do vazební věznice. Chtěla podplatit jejího známého, který ve věznici pracoval, jenže neměla dost peněz. Dozorce požadoval ještě nové kožené boty. Mařenka se tedy vydala za obuvníkem. Jenže ten řekl: „Jak ti mám vyrobit boty, když jsem zlámal všechny jehly? Dojdi mi naproti do železářství a nějaké mi kup.“ Jenže naproti prodavač naproti chtěl za jehly bundu a Mařenka musela ke krejčímu. Ale tomu se porouchal šicí stroj a Mařenka mu musela sehnat nový. Když byla v továrně, za nový šicí stroj musela jednomu dělníkovi zašít kalhoty. Jak tam zašívala, zašívala, zahoukala siréna a Mařenka nedávala pozor a srazil ji obrovský stroj.
Tak se dostala do nemocnice a na Jeníčka dočista zapomněla. Jeníček zůstal bez pomoci a soud ho odsoudil k trestu odnětí svobody na 10 let. A jestli už ho nepropustili, tak tam sedí dodnes.