Čas pro neobyčejné zážitky

Čas pro neobyčejné zážitky

            „Malí mravenečci v malém mraveništi. Samé řinčení, povyk, lidmi se to pode mnou jen hemží,…“ tak takhle nějak by se mohla ve čtvrtek dopoledne cítit poličská věž radnice.

            „Rychle! Dělej, ať to stihnem!“ „A to máte jenom tyhle?“ „To vem, to sluší!“…to všechno se z poličského náměstí line. Romantické prostředí kolem kašny se náhlé mění v odpadiště. Je tu místo pro všechno. Shnilé banány, které už opravdu nikdo nekoupí, papírové krabice, tajemný černý igelitový pytel, jehož obsah neznám, snad se jej ani nedozvím. U druhé kašny se houfují školáci, pravděpodobně je Polička zástavkou na jejich školním výletě. Vypadá to, že mají sraz o půl u kašny. Vybrali si rozhodně tu lepší, bez odpadků. Několik z nich vbíhá do radnice, možná v domnění, že patří do seznamu památek UNESCO, možná si nevšimli protějšího Informačního centra nebo si jdou vyměnit české koruny za jinou měnu. Třeba cestují do ciziny, kdo ví? Radnice je doslova obehnána stánky. A za nimi? Klid maloměsta. Jen tu a tam se hádá škodovka o místo odpočinku s renaultem. Maminky s kočárky míří do parku a ti šťastlivci, kterým dnes začíná vyučování o hodinu déle, se tváří, jako by šli na popravu. 

Radniční hodiny odbíjejí půl. Pohlédnu na školáky, kterých je na místě srazu poměrně málo, mimoděk mrknu na přesně nařízené hodinky. Ty ukazují za čtyři minuty půl. Co naplat, v Poličce si prostě každý stojí za svým. I vysoká radniční věž.